Prožít Velikonoce (italsky Pasqua) v Římě je snem mnoha zejména katolických věřících a jsem rád, že se mi dostalo této nezasloužené příležitosti. Většina z nás má velikonoční Řím spojený s obřady na Svatopetrském náměstí a televizním požehnáním Urbi et Orbi (městu a světu), které papež každoročně udílí v mnoha světových jazycích a které se stalo již pěkným folklórem (v dobrém slova smyslu). Já jsem měl možnost poznat i jinou liturgickou podobu Velikonoc, stejně tak i chudobu města (prostřednictvím přátel z hostitelské komunity, kteří například provozují jídelnu pro tisíc lidí z ulice) i sekularizovanou tvář tohoto rádoby svátého města. 

V devadesátých letech jsem celkem třikrát prožil Svatý týden v Římě na pozvání komunity San Egidio. Komunita vznikla v roce 1968 v době studentských bouří, které zachvátily celou západní Evropu. Skupina mladých lidí, kteří utvořili společenství později nazvané San Egidio, nehledala odpověď na bolesti své doby v násilných demonstracích jako mnozí jejich součastníci. Jejich recept na změnu světa byla a je služba chudým na základě osobního přátelství, nenásilí a "slabá síla" modlitby, přestože to může znít jako klišé. Po několika letech své existence dostala rozrůstající se komunita k užívání polorozpadlý kostelík San Egidio (sv. Jiljí) ve staré římské čtvrti Trastevere (Zátibeří), který dal komunitě jméno a je jejím centrem dodnes. Přestože komunita již dnes kvůli velkému počtu členů (v Římě je několik tisíc lidí, kteří se ke komunitě hlásí a po celém světa komunita sama udává číslo cca 40 000 lidí) užívá ke slavení bohoslužeb prostornou baziliku Santa Maria in Trastevere v těsném sousedství San Egidia.

Zátibeří bylo v apoštolské době židovskou čtvrťí, místem, kde se scházeli první křesťané, tehdy ještě jako skupina "kristovců" v rámci židovstva (přidávali se k nim, ale již i křesťané z pohanů). O Trastevere píše ve svém románu Quo Vadis i polský spisovatel Henryk Sienkiewicz a po uličkách této romantické římské čtvrti se možná procházel i apoštol Petr. O starověkých kořenech místa svědčí i antické sloupy podpírající strop baziliky Santa Maria, které pocházejí původně z antických chrámů.
Bazilika byla centrem života komunity i o Svatém týdnu. Vzpomínám na atmosféru Liturgie poslední večeře Páně, která byla umocněna melancholickými písněmi v melodické italštině. Zdůrazněn byl prvek služby - obřad mytí nohou. Nebylo ale vybráno jen dvanáct mužů (kněží) symbolizujících apoštoly, ale všichni se účastnili tohoto aktu "sebedarování", který zaznamenává pouze Jan jako jediný z evangelistů (J 13,1-20). Tisíce lidí na mnoha místech baziliky umývali symbolicky jednu nohu svému sousedovi v zástupu. Večer po liturgii byly na mnoha místech Zátibeří otevřeny "hroby"- malé kostelíky, kde bylo možné bdít s Kristem a být s ním v jeho utrpení.

Na Velký pátek se konala poněkud netradiční křížová cesta ve velkém sále. Ke každému zastavení se promítaly jednotlivé obrazy. Při posledních Velikonocích, které jsem v Římě prožil (1998), si vzpomínám na obrazy odsouzenců k trestu smrti (komunita vede intenzivní kampaň za celosvětové zrušení tohoto nejvyššího trestu). Večer, tak jako na Zelený čtvrtek, byly v Zátibeří opět otevřeny "hroby".

Bílá sobota bývá tichým dnem - drastické události Ježíšovy poslední pouti, jak je ve svém dnes tak diskutovaném filmu Umučení Krista zobrazil Mel Gibson, ustupují do pozadí. Podle staré tradice je to den bez eucharistie, den ticha a postu. Většina křesťanů se již chystá na událost Veliké noci. O druhých Velikonocích, které jsem v Římě strávil (1997), byla Bílá sobota prvním dnem, kdy jsem se postavil na nohy. Všechny předchozí dny jsem proležel s horečkou. Vstal jsem až v sobotu, jako Lazar, a nechal se s klepoucími se nohami a ve vypůjčeném kvádru odvést římskými přáteli rovnou do Vatikánu. Tehdy nás členy zahraničních komunit přijal papež Jan Pavel II. na audienci. V přijímacím sále nás bylo asi dvě stě. Papež obcházel sál a zastavil se u každé národní skupiny. Pamatuji si na člověka o hlavu většího než já s pevným stiskem ruky i na jeho slova, která nám řekl: "Požehnani jsou všichni Češi, Slováci a Moraváci".

Celé dění Svatého týdne vyvrcholilo v předvečer Veliké noci téměř čtyřhodinovou vigilií. Je těžké popsat slovy tak velikou událost. Není to "zážitek" na jeden den. Velikonoční doba teprve začíná. Ještě mnoho dní po Veliké noci jsme se zdravili v kostele slovy "Cristo e risorto, il e veramente risorto! - Kristus byl vzkříšen, opravdu byl vzkříšen".

Poznámka autora: Článek bude pokračovat zamyšlením o přínosu nových hnutí a komunit pro církev.