Celý program setkání (nejen) evangelické mládeže byl provázen opravdovou ekumenickou otevřeností. Přednášky, tvůrčí dílny nebo modlitební setkání se konaly jak v českobratrském kostele, tak v římskokatolické kapli nebo modlitebně Církve bratrské. Závěrečná bohoslužba se díky vstřícnosti katolické farnosti slavila v chrámu sv. Barbory především proto, že v Kutné hoře není prostor, kam by se dohromady vešlo tisícihlavé evangelické shromáždění. Vstřícnost katolíků ocenil místní evangelický farář Jaroslav Fér během svého krátkého pozdravu při bohoslužbě. Mezi prostořekou evangelickou mládeží zaznívaly ale i jiné "hlášky" typu: "Teď nás tam všechny pustí (rozuměj katolíci) a pak to na nás shodí a budou mít pokoj", zaznělo v narážce na dezolátní stav některých kamenných prvků chrámu. Jiní se s humorem ptali, zda to po nás znovu vysvětí, a prý, že kostel je odsvěcen.

Průčelí katedrály sv. Barbory

Žádné znesvěcení ale nehrozilo, přestože to z počátku v katedrále hučelo jako v úle a kvůli nedostatku míst seděli mnozí mládežníci přímo na dlažbě (sedět na zemi v kostele přibohoslužbe by asi katolíka nenapadlo). Navzdory jiné, méně sakrální spiritualitě evangelíků byla bohoslužba důstojná a pro mnohé jistě velkým duchovním zážitkem. Celé dění nezačalo slavnostním průvodem ministrantů a špalírem kněží, nýbrž samostatným nástupem bratra synodního seniora Joela Rumla v černém taláru s bílými tabulkami. Ten celé bohoslužbě předsedal a pronesl kázání, ve kterém zejména zdůraznil to, že velikost chrámového společenství není v podmaňujícím množství lidí, ale v Kristově povolání ke společenství pokoje, ke společenství, ve kterém není chuť rozvracet. Mluvil i tom, že svět chce být klamán, a uváděl některé příklady a narážky ze světa kolem nás, světa plného přetvářky. Podle Rumla chceme věřit, že fotbal je čistý, nebo že to někdo "myslí upřímně". Východiskem je podle Rumla Kristovo povolání k životu ve cti do společenství, které je provázeno důvěrou a které je v dnešní době "velmi vábné".

Synodní senior Joel Ruml během kázání, v pozadí oltářní obraz Poslední večeře Páně

Po kázání byla vysluhována večeře Páně (eucharistie). Přemýšlel jsem, jak to organizátoři "technicky" zvládnou. Zda zachovají tradiční evangelický způsob přijímání v kruhu nebo přijmou osvědčený katolický zástup, který někteří kritici označují za "frontu k bufetu", ve které se ztrácí prvek sounáležitosti a společenství kolem stolu Páně (není to tedy jen technické řešení a omlouvám se, jestli jsem použitými výrazy někoho pohoršil).
Přijímalo se na konec po částech, ve dvou kruzích vytvořených po celém obvodu katedrály, a ukázalo se, že i v tak velkém množství se to dá docela dobře zvládnout. Příjímání bylo samozřejmě pod obojí způsobou, kvašený chléb a víno, (to každý přijímal přímo z kalicha) - jako společenství těla Kristova a krve Kristovy.

Vysluhování večeře Páně v kruhu po obvodu chrámu

Varhanní hudba a starobylé zpěvy podtrhovaly důstojnost okamžiku a zalitoval jsem, že mezi námi nebyli autoři nové instrukce římskokatolické Kongregace pro bohoslužbu "o některých věcech ohledně nejsvětější eucharistie, které se mají zachovávat a kterých je třeba se vyvarovat" s názvem Redemptionis sacramentum. Dokument se jen hemží slovy jako "nešvary", zakazuje se apod: (viz neoficiální překlad publikovaný na webu res catholica). Podle tohoto předpisu se například v podstatě zakazuje při přijímání podobojí způsobou přijímat na ruku hostii namočenou v kalichu. Osobně považuji celý dokument za nešťastný a v Čechách, kde kvůli kalichu vyteklo tolik krve, za značně neekumenický. Málokterý evangelík by si nechal vzít "privilegium" přijímat na ruku, ačkoliv to může někomu znít jako banální problém. Chápu katolickou eucharistickou úctu, ale mám zato, že mnohé právní předpisy často eucharistickou slavnost zbytečně komplikují a zavádějí od původního biblického významu.

Způsob evangelického vysluhování kalicha

Tak jak byly jmenovány některé katolické překážky na cestě k jednotě, je třeba oslovit i druhou stranu. Evangelíci se hlásí k České reformaci, ale mnozí by jistě byli překvapeni, jak odlišná byla bohoslužba církve podobojí slavená v Kutné Hoře v předbělohorské době od té sloužené dnes (podle materiálů kutnohorských evangelíků se většina obyvatel Kutné Hory po dvě sta let (1424-1624) hlásila k husitské církvi podobojí a ve městě byl uzavřen tzv. Kutnohorský smír (1485), který zaručoval náboženskou toleranci). Tehdejší bohoslužba se zřejmě mnohem více podobala té dnešní katolické. Konkrétně dnes evangelíci často nedostatečně rozlišují bohoslužbu slova a oběti. V neděli při bohoslužbě mě například zarazilo to, že liturgická čtení zazněla přímo od oltáře, přestože hned vedle stál ambón určený pro předčitatele, ke kterému se odvážil pouze bratr synodní senior (v modlitebnách ČCE jsou stůl Páně a kazatelna často propojeny a místy až bizardně prorostlé, přestože se již dnes na evangelické fakultě přednáší, že toto spojení je řešení spíše nouzové).

Je tedy stále co znovu objevovat a upamatovávat se na obsahy prastarých vyznání víry, jak je připomněl ve svém článku i Martin Grombiřík . Zkušenost z Kutné Hory byla pro mě setkáním s Duchem otevřenosti, tolerance, nadějí na obnovení a rozšíření Kutnohorského smíru.