Rabi Juda b. rabi Simon řekl: Ztěžknou-li nebesa nad vašimi hlavami jako železo a Bůh je nevyjasní, je to proto, že ve vaší generaci upadly mravy. Jak se to dá napravit? Ať se každý postí a Bůh světu zase uleví.

Půst jako nástroj pokání a očisty je cesta, kterou na mnoho způsobů praktikovaly generace dávno před generací Ježíšovou. Zejména půst o jom kippur a půst 9. dne v měsíci avu (tiš´a b´av) se staly součástí liturgického roku a jejich autorita byla závazná pro celý Izrael. Vedle nich Ježíš a jeho učedníci znali menší a častější půsty držené po dobrovolném slibu každé pondělí a čtvrtek.

O těchto pondělních a čtvrtečních půstech nás poněkud nejasně informuje i Marek v nedělním evangeliu. Janovi učedníci a farizejové tento dobrovolný půst v daný okamžik, o kterém Marek informuje a který díky jemu jednou provždy vstoupil do oběhu čtení a výkladu, s ochotou a úctou dodržovali. Ježíšovi učedníci, podle vzoru svého rabiho, jej ovšem na jistou dobu vynechali. Ne z nedbalosti, z anarchie, ale z racionálních důvodů a přijatých priorit, které si vyžádala daná chvíle. A toto přijetí priorit vyvolalo konfliktní situaci, ze které se dnes nesprávně vyvozuje změna paradigmatu v dodržování půstu v tradici synagogy a církve.

Ti, kteří se postili, Janovi učedníci a farizejové, se Ježíše otázali: Jak to, že se tvoji učedníci nepostí? Ačkoliv do své otázky nezahrnuli Ježíše, bylo jasné, že jejich kritika je namířená i na něj. Ježíš jim odpověděl podobenstvím, v němž sám sebe učinil hlavní postavou zápletky. Zeptal se jich, zda se hosté na svatbě ženicha mohou postit, když je ženich s nimi. Upřímně řečeno, tato Ježíšova volba metafory je poněkud nezvyklá.

Ženich, nymfios, se v Novém zákoně objevuje jen 8x ve třech typech užití: 1. Ježíš je tím ženichem a řekne to o sobě sám (Mk 2,18 a par.), 2. Ježíš je tím ženichem, ale řekne to o něm Jan Křtitel (J 3,19), 3. Ježíš použije postavu ženicha v podobenství o deseti družičkách (Mt 25, 1-13). Ve Starém zákoně o ženichovi mluví jednak žalmista a k jeho vzešené chůzi připodobňuje slunce (Ž 19,6), a proroci: ženich je Bůh sám (Jl 2,16) a Boží spravedlnost je jako vznešený ženichův plášť (Iz 61,10). Lepší to není ani s rabínskou literaturou. Vlastně jen jednou se jistý rabi přirovnává k ženichovi, který medituje o své smrti otázkou, zda bude po smrti oslaven jako ženich nebo zatracen.

Markově zprávě rozumím jako uměle vytvořené kolizi, v němž se mají střetnout dva mody uvažování a dvě cesty spásy, které Marek ovšem neklade do rovnováhy. Jsou jimi dvojice: půst - hostina (tj. utrpení - radost); starý a nový přístup k Bohu; církev - synagoga (tj. křesťanství - židovství), a s tím spojená i rizika rozdílů, které tu Marek pro Ježíšovy následovníky připravil.

Chci se vám přiznat, že s tímto Markovým modelem nesouhlasím. Narýsované možnosti nechápu v pohledu priorit, ale v pohledu rovnocenných možností. Je čas pokání a je čas smíchu, je čas mladosti i čas stáří, je cesta ke spáse následování Ježíše i cesta mravních skutků nárokovaných zákonem (halachou). Židovství vedle křesťanství je rovnocená cesta spásy, kterou Marek a pozdější redaktoři evangelií v tomto nedělním evangeliu znerovnoprávnili. A to je třeba odmítnout! Ježíš není anarchista, rebel a ignorant. Je rabim pokoje, světla a míru. A právě jako takový je i inspirujícím unifikátorem pro tento rozdělený svět.