Památka všech věrných zemřelých (tzv. dušičky) je v liturgickém roce římskokatolické církve slavena 2. listopadu, tedy na podzim, kdy příroda v severní části zeměkoule tzv. usíná. Země se odklání od slunce, den se prodlužuje, počasí živým tvorům vnucuje změnu všednodenního rytmu i ochrany těla. Chlad a temno doprovází blátivost a vlhko, člověk má pocit, jako kdyby se propadl do hrobu. A jak na tyto „hrobní“ podmínky reaguje? Vyhledává teplo, světlo a společnost lidí.

V Evropě bývá zvykem, že na den dušiček lidé navštěvují rodinné hroby, pokládají na něj kytice a věnce a zapalují svíce. Někdo se pomodlí, někdo zavzpomíná, někdo si jen smutně povzdechne a odkráčí pryč. Někdo byl před tím v kostele, někdo v hospodě či fitness centru. Někdo tam teprve směřuje.

Proč to všechno? Proč ponurost a smutek, květiny a svíce, vzpomínky a modlitby? Protože zemřel někdo blízký, milovaný, úctyhodný..., někdo, jehož ztráta způsobila bolest a jehož smrt prohloubila tajemství života o fakt, který nelze jen tak přejít – náš biologický život je krátkodobý a končí rozpadem. Je-li to tak, jaký má tedy život smysl? Kdo jsme? Kam jdeme? Proč jsme tady?

Křestanství (tak jako i ostatní náboženství) umí tyto otázky zodpovědět s větší lehkostí než přírodní vědy, protože si neklade za cíl smysl života změřit a zvážit, ale nabídnout ho jako možnost. Dělá to jazykem, který je obtížný, protože je obrazný. O smyslu života, jeho počátku i konci mluví v jinotajích, přirovnání a podobenství a jeho pomoc se tak zužuje na náznak a nápovědu: člověk žije, protože ho stvořil Bůh. Proč? Aby mu ukázal svou moc. Proč? Aby došel spasení po zmrtvýchvstání. Proč? Aby měl život věčný. A bude ho mít věčný? Když splní daná pravidla, tak ano. A když ne? Tak Bůh posoudí váhu jeho selhání. A kde? V očistci... A co je očistec? Skutečnost? Jinotaj? Obraz? Symbol?

Katolický katechismus definuje očistec jako mezistupeň vývoje lidské duše mezi individuální smrtí a univerzálním zmrtvýchvstáním. Ta část našeho lidství, která je nesmrtelná, je tříbena ohněm jako zrno větrem od plev, aby bylo čisté a použitelné pro mletí mouky k pečení sladkostí. Sladkost chutná; stejně tak i nesmrtelné lidství „vybílené“ k čistotě Božího obrazu Ježíše Krista je v duchovním smyslu sladké.

Podle katechismu se na tříbení duše ve stavu posmrtné očisty může aktivně podílet i člověk. A má k dispozici přejemný nástroj – modlitbu. Modlitba za mrtvé je jedno z témat, které ve středověku rozdělilo křesťanskou církev. Její oprávněnost není založena na důkazu ve smyslu dokazatelnosti faktu, jak o nich mluvíme ve fyzice, ale na víře. A pocitu úlevy a zadostiučinění. Nezjistíme-li, zda modlitba za mrtvé pomůže očistit duši zemřelého provinilce, jsme si vědomi očistného efektu, který pocitově po přímluvné modlitbě na sobě zakoušíme. Modlitbou se přibližujeme k Bohu a v jeho světle očišťujeme i náš vztah k zemřelému, s nímž jsme byli kdysi ve vztahu.

Očistec není mezistupněm spánku, ale očisty. Očistec je jistý druh pračky, do kterého modlitbou přisypáváme i my trochu pracího prašku. Ne mnoho, ale trochu přece. Trochu nám ho zůstává na dlaních, z nichž se nám rozpouští trochu vlastní špíny.

Modlitba za mrtvé o dušičkách má dokonce ještě jeden efekt. Je jím humanizace světa formou pozemského potkávání lidí v zajetých kolejích – v práci, doma i na ulici. Je to přirozené; čím víc se obracíme ke studenému a odosobněnému hrobu, tím více toužíme po světle, teple a lidském společenství. A tuto možnost očisty skrývá svátek dušiček. Nenechme si ji ujít.

Další články autora na: www.jes.bloguje.cz.