S mnichovskými sestrami benediktinkami jsem se poprvé potkala na Břevnově. Když se sestry zmínily, že si k nim do Mnichova české návštěvy jezdí procvičovat němčinu, byl plán na letošní dovolenou na světě.

V mnichovské komunitě Venio žijí s německými jeptiškami tři české řeholnice: Anežka (mimochodem vystudovaná stavařka) Petra (ekonomka) a Jana Mladá. Venio je komunita netypická. Mimo jiné tím, že řeholnice jsou kromě času modliteb „v civilu“, tedy bez hábitu, a chodí do zaměstnání.

Se smíšenými pocity vetřelce přijíždím do mnichovské čtvrti Nymphenburg v okamžiku, kdy v klášteře začínají ranní modlitby. V moderní, netypické kapli se pokouším rychle zorientovat a najít nejnenápadnější místo ze všech. Ve snaze nebýt vidět samozřejmě skládám krosnu vedle jednoho ze dvou centrálních míst kostela, u svatostánku, což mi dochází až příliš pozdě. Zoufale se snažím vplynout mezi účastníky bohoslužby. Moje pokusy o pochopení logiky vstávání a sedání naprosto selhávají, nejradši bych byla neviditelná. Jediné, co jsem schopná rozeznat, je bílý závoj sestry, novicky Petry. Její rozjásaný úsměv mi dodává odvahu neutéct a vytrvat až do konce. Po mši, která následuje bezprostředně po ranních chválách (modlitbách) následuje velké seznamování. Jsem úplně vedle, ale sestry jsou přes všechna má faux-pas strašně milé.

Každý den v klášteře začíná ranní modlitbou neboli chválami v půl sedmé ráno. Den půlí polední modlitba a uzavírají společné modlitby večerní - nešpory. Po poslední modlitbě dne – kompletáři pak sestry mlčí. Třetí den pobytu už jsem schopná pochopit nejen rytmus modliteb, ale i slova, a tak zjišťuju, že první ranní modlitba začíná větou: „Pane, otevři má ústa“. Naprosto logicky se ptám, jestli ta poslední večerní končí taky „Pane, zavři má ústa“, bohužel nikoliv.

Oproti české tradici mnichovské sestry při modlitbách neklekají. Při mši stojí během přijímání všichni přítomní kolem oltáře a zpívají. Jeden hlas se prolíná s druhým tak, že nedokážu rozpoznat, kde jeden přestal a druhý navázal. Ta jednota je nesmírně silná. Čtyřikrát denně půlhodina modlitby a každý den mše mě ze začátku přivádějí k šílenství, ale postupně ze mě tréma i únava opadají. Pravidelný rytmus klášterního života je ve srovnání se stresujícím mobilním chaosem venku balzám na duši.

Oběd mají sestry vždy společně s těmi, kdo jsou u nich na návštěvě. Jíme v tichu, mlčí všichni kromě jediné sestry, která při obědě předčítá. Další sestra obsluhuje, od stolu se společně vstává, až když dojedí všichni.

V sobotu a v neděli můžou jít sestry taky do bazénu, který je pro ně zvlášť rezervovaný. Pravidelná strava je ale to, co jim opravdu závidím nejvíc. Miluju všechny ty špecle a bavorské omáčky, polívky a saláty z domácí úrody, korunované různými druhy chleba. Už v klášteře je mi jasné, že se mi po místní stravě bude stýskat. Naneštěstí jsou sestry i v jídle značně střídmé a tudíž rychlé.

Odpoledne mívám volno, sestry pokračují ve svém denním rytmu, ty české mají lekce němčiny a na oplátku učí německé sestry zpívat žalmy v češtině. Jeden žalm modlitby a jedno čtení při mši jsou v češtině vždycky. Tuhle lekci vzájemnosti by potřebovali nejen sudetští Němci a Češi z pohraničí. Když se ptám, kde se dá poblíž zajímavě promarnit pár hodin volna, doporučí mi mé hostitelky kostel Nejsvětějšího Srdce Páně, co jiného čekat od jeptišek, a tak se na kostel jdu podívat bez velkého nadšení. Vnější stavba je skleněná a celá je potištěna něčím, co vzdáleně připomíná egyptské hieroglyfy. Je to zvláštní písmo, kterým jsou na kostele napsaná komplet všechna čtyři evangelia. Interiér je převážně ze dřeva. Mezi oběma vrstvami, skleněnou a dřevěnou, je po obvodu kostela křížová cesta, kterou tvoří fotky z dnešního Jeruzaléma.

Když mluvím o tom, že jsou řeholnice čisté, rozhodně to neznamená, že by se s nimi nedalo o některých věcech mluvit nebo je nazývat pravými jmény. Sexualita zůstává sexualitou, antikoncepce antikoncepcí a celibát celibátem. Nikdo nezastírá, jak důležité jsou záležitosti těla. Když o těchhle věcech sestry začnou mluvit, zapomínám občas údivem zavřít pusu. Ztrácím ostych a chci se ptát i na věci, které by mi jinde možná přišly nevhodné. Naštěstí se ptát nemusím, protože sestry mají velmi dobře vyvinuté pozorovací schopnosti a vnímají moje otázky bystřeji, než je dokážu položit. Jsou k nim stejně vnímavé jako k celému světu kolem. Žádné naivní, realitou nedotčené dívenky tu nenajdete.

Znakem + začínají sestry benediktinky své dopisy, zprávy a SMSky. Není to jen formalita; hledání toho, čemu se říká křesťanská láska, je ve Veniu cítit nejen v modlitbě, ale především v chování k druhým a ve vztazích sester samotných. Když matka představená rozpačitě přijímá přednost ve dveřích, kterou jí dává jedna ze starších sester, když jindy s laskavým pohledem plným něhy otevírá dveře sestře o holích, říkám si, kolik manželů tohle ještě po deseti, dvaceti letech manželství umí. Asi tady opravdu působí ten zázrační pramen života a lásky, který se tak těžko hledá, ještě složitěji udržuje a příliš snadno ztrácí. Můj poslední večer v klášteře byl kouzelný. K loučení jsme se dostaly až po řádové večerce. Pokušitelsky jsem vytáhla čokoládu a sestra Jana Mlada přinesla benediktinský rock (nejvyšší šéf všech planetárních benediktinů kromě zpěvu chorálu hraje v rockové kapele na elektrickou kytaru). Při společném čokoládovo-rockovém „rozjímání“ jsme se pak rozpovídaly tak, že jsme skoro ani neslyšely usilovně klepající sestru Anežku. Tu, která mi později napsala v jedné krásné zprávě: „+ Vždycky je potřeba najít vyváženost mezi prací – ať už manuální či duševní – a tím, čemu se říká „duchovní život“. A ještě lépe je udělat duchovní život ze všeho, ze svého života celého.“

Nekrácený text byl publikován v Britských listech.