Arcibiskup trnavský Ján Sokol patří mezi přední slovenské církevní autority. Pro komunistický režim byl dlouho persona non grata, ale ve svých svazcích ho vedla i Státní bezpečnost (StB). Netají se svou láskou k slovenskému národu, veřejnost však už několikrát pobouřil obranou prezidenta slovenského státu Jozefa Tisa. Ve čtvrtek 9. října se dožije pětasedmdesáti let.

Pro katolické biskupy je věk 75 let významným mezníkem, podle církevního práva musí podat papeži žádost o abdikaci. Po jednapadesáti letech pastorační služby tak učiní letos i Sokol.

Rodák z vesnice Jacovce na Topoľčansku (narozený 9. října 1933) se v posledních letech postaral o řadu mediálních diskusí až skandálů. Naposledy letos v dubnu, kdy v Bratislavě odsloužil mši za prezidenta fašistického slovenského státu Tisa, a to v den 61. výročí jeho popravy. Tisa si váží a neskrývá to. Předloni v prosinci pobouřil politiky, veřejnost a židovské obce doma i v zahraničí výrokem, že za Tisovy vlády byl na Slovensku blahobyt. Desetitisíce lidí přitom v té době skončily v koncentračních táborech. Kritikové připomají, že zmiňovaný blahobyt pocházel převážně z árizovaného majetku sedmdesáti tisíc vyhlazených slovenských židů.  V roce 1998 překvapil Ján Sokol slavnostní mší k 60. výročí vzniku slovenského státu.

Jako národovec přivítal vznik samostatného Slovenska v roce 1993, byl to podle něj "boží dar". O deset let později vyzýval k tomu, aby se srdce Slováků naplnila zdravým patriotismem, který jim zatím chybí. Vždy se zapojoval do aktuálního dění. Velkou kritiku ale sklidil v předvolební kampani v roce 2002, kdy radil věřícím, koho mají či nemají volit. Před tím se zviditelnil protestem proti plakátu k filmu Miloše Formana Lid versus Larry Flynt či varováním před koncertem skupiny Black Sabbath.


Foto: TK KBS

Pro povolání kněze se Ján Sokol rozhodl za studií na gymnáziu v Topoľčanech, a po maturitě vstoupil v roce 1953 do semináře. Absolvoval Římskokatolickou cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Bratislavě a 23. června 1957 byl vysvěcen na kněze.

Režim mu dlouho odpíral státní souhlas s postupem, a tak zastával řadu let jen nejnižší funkci kaplana. Působil v Šuranech, pak následovaly Levice, Bratislava-Blumentál a Štúrovo. Uvolnění v roce 1968 ho přivedlo do Bratislavy jako prefekta kněžského semináře. Normalizace z něj však znovu učinila kaplana v Seredi, později se stal farářem a děkanem. Skoro v konspiračních podmínkách tu pracoval zejména s mládeží.

Ještě v roce 1987 byl jako kandidát na biskupa nepřijatelný pro stát, byť ho Vatikán akceptoval. Nakonec byl v listopadu 1987 zvolen administrátorem Trnavské arcidiecéze. Velký obrat znamenal pro Sokola až rok 1988, kdy jej v květnu papež Jan Pavel II. jmenoval biskupem, vysvěcen byl v červnu téhož roku. Hned v červnu 1989 jej papež povýšil na arcibiskupa trnavského a v jeho osobě Slovensko získalo i svého prvního metropolitu. Do úřadu byl uveden v září 1989.

Právě v té době ho měla podle zveřejněných registrů zaevidovat StB na agenta. Podle Ústavu paměti národa byl v evidenci už od roku 1972 jako kandidát tajné spolupráce. O Sokola se StB zajímala dlouhodobě. Režim ho považoval za reakčního kněze, pomáhal také lidem z tajné církve, což potvrdil i kardinál Ján Chryzostom Korec. Sokol však jakoukoli vědomou spolupráci s StB popíral, i když loni přiznal, že se vynuceně s příslušníky StB stýkal. Důkazy nejsou, jeho spis byl zničen. Katolická církev se Sokola zastala a on sám veřejnost i papeže Benedikta XVI. ujistil, že nikdy církev nepoškodil.

Ke svým 70. narozeninám, obdržel Sokol Kříž prezidenta SR I. stupně. Tehdejší prezident Rudolf Schuster jej ocenil za celoživotní dílo a zejména vystihl arcibiskupův vztah k Slovákům nejen doma, ale i v zahraničí a jeho podporu ekumenismu.

Letos přestala být Trnava rozhodnutím papeže "slovenským Římem". Ján Sokol podle nového rozdělení diecézí zůstal sídelním arcibiskupem trnavským, papež však nyní podřídil trnavskou arcidiecézi bratislavské, a tedy arcibiskupovi-metropolitovi Stanislavu Zvolenskému.