Následující pokračování exklusivní ukázky pro Magazín ChristNet pocházejí z knihy rabína Lionela Blue Zadními vrátky do nebe, v originále A Backdoor to Heaven. Knihu vydanou nakladatelstvím TARTAROS (www.tartaros.cz ) lze zakoupit přes Knihkupectví ChristNet.eu. Úvodní článek naleznete zde.

Otec mě naučil plavat a taky mě naučil, co je to hřích. To první se mi potom v životě moc hodilo, ale jsem mu velmi vděčný i za tu druhou lekci. Pro křesťanské čtenáře není asi hřích nic tak strašného, ale pro ortodoxní Židy stále ano. Otci dělalo potíže se jasně vyjádřit, ale nakonec se přece jen probojoval vrstvami rozpaků a jednou mě vybídl, abych šel s ním, ale doma abych o tom nic neříkal. Trmáceli jsme se mlčky temnými, křivolakými uličkami, až jsme nakonec dorazili k obchodu, kde prodávali úhoře v rosolu, podle židovských zásad jídlo přísně zakázané.

V krámě byli pouze muži, a tohle bylo jediné otcovo vymanění ze sítí rodiny a tradice, jež vymezovaly náš život. Styděl se za ztrátu své důstojnosti a uvědomoval si, že vzdělání, jež posléze během dospívání získám, mě od něj odvede. Než se zcela vymknu z jeho vlivu, chtěl mi proto ukázat svoje jediné čistě soukromé místo. Považovali si ho tam, posiloval si tam svoje chlapáctví a mohl tam vést řeči. Skrze úhoře v rosolu vyzařovala pravda, která v liturgii není vždy vítána. Mám ho kvůli tomu odepsat? Musel jsem se rozhodnout mezi ješitností a zdravým rozumem. Díky Bohu zvítězil zdravý rozum, a já na něj teď vzpomínám výhradně v jeho rámci.

Všechen ten hřejivý chaos kolem mě naučil mnoha věcem. Přesvědčil jsem se, že skutečnost je opravdu skutečná a velmi důvěryhodná. Snít můžete, o čem vám libo, ale nic to nezmění. Došel jsem k závěru, že žádné modlitby nedokáží zachránit lidi před transportem do koncentračního tábora a žádné přání samo o sobě nic nesvede, byť bylo podepřeno náboženstvím či třeba populárními písněmi; nezmůže nic, ať vychází z kanonizovaných modliteb, nebo z juke-boxu. Když nacista Mosley pochodoval kdysi East Endem, modlil jsem se velmi usilovně. Neprošel, ale já jsem obdivoval otce, který skončil v nemocnici, dědečka, jehož zadržela policie, a babiččiny staré přítelkyně, které v Aldgate lily z prvního patra na ten průvod z kýblů vodu. Moje bázlivá zbožnost se zaměřovala spíš na skřítky a zahradní trpaslíky a už jako dítě jsem ji nikdy nebral vážně. A podezřívavost vůči ní se mě drží dodnes.

Obálka anglického originálu knihy "A Backdoor to Heaven

K náboženství jsem se vrátil až o mnoho let později, když jsem pochopil, že skutečnost se nemusí zcela vypařit, aby získala náboženský smysl. Nebylo rovněž třeba si reálné věci přetvářet spiritualizací, stačilo pouze posvětit a zduchovnit, co už existuje. Nebylo třeba kastrovat svět ani sebe sama.

Někdy se vám stane, možná po modlitbě, že nějaký důvěrně známý předmět začnete najednou vnímat, jako byste ho viděli poprvé, a připadá vám to naprosto v pořádku. Ujasnil jsem si to při jedné partii bridže. Odehrálo se to na jiné party v hodině už značně pokročilé. Seděl jsem poblíž hráčů a viděl jim do karet. Mezi dvěma z nich, byli to manželé, panovalo jisté napětí. Mátlo mě to. On se snažil vyhrát, a čím víc se mu to dařilo, tím rozhněvaněji se ona tvářila. Důvody jsem si domyslel z jejich rozhovoru. Ten muž hrál proti svému zaměstnavateli. A čím víc v kartách vyhrával, tím byl jeho šéf naštvanější, takže ten chudák zřejmě zároveň naopak prohrával svoje živobytí, a tedy celý svůj budoucí život. Svoje emoce a pocity, představy úspěchu či prohry, soustředil na dvourozměrný karetní stůl, a v rámci tohoto dvourozměrného přístupu bylo všechno v pořádku. Jeho manželka však zaměřovala svoje emoce a pocity na trojrozměrné předměty z kovu a cihel – chladničky, automobily a garáže. Ovšem úspěch v dvourozměrné realitě znamenal v trojrozměrné realitě prohru, což si ta žena uvědomovala. Manžel se na ni díval s triumfem v očích, kdežto ona na něj velmi popuzeně; ale když si on posléze uvědomil realitu oné trojrozměrné existence, vítězné pocity z něj rázem vyvanuly a celý splaskl.

Přihlížel jsem tomu a viděl, jak realitu té karetní hry pohltila komplexnější realita života a jak logika té první narazila na logiku té druhé. Ovšem skutečnost života jako takového obemyká větší skutečnost života věčného, jejíhož významu a jejíchž nároků se můžeme jenom matně domýšlet. Nástroje (nebo skutečnosti) jako andělé jsou šepoty, jež vnímáme jen díky tomu, že se přimykáme k oné hlubší realitě, která do sebe přijímá náš život obdobně, jako ten do sebe vstřebá třeba partii bridže.

Pokračování publikujeme příští týden