Následující pokračování exklusivní ukázky pro Magazín ChristNet pocházejí z knihy rabína Lionela Blue Zadními vrátky do nebe, v originále A Backdoor to Heaven. Knihu vydanou nakladatelstvím TARTAROS (www.tartaros.cz ) lze zakoupit přes Knihkupectví ChristNet.eu. Úvodní a nasledujici článek naleznete zde.

Když jsem se po válce vrátil do Londýna, zela na místě, kde stával náš dům, obrovská jáma a tam, kde býval můj život, bylo prázdno.

Domy lze nahradit, s domovy se to nepodaří nikdy. Chodil jsem po vybombardovaných ulicích a kolem zašalovaných synagog a uvědomoval si, že jidiš, svět mého dětství, nenávratně umírá – možná už zemřel. Veliká stavba zákona a tradic a jazyka se v době, kdy jsem kráčel v evakuačním průvodu, začala hroutit; ale nebýt války, řekl bych, že by mě přežila. Ten rozpad se samozřejmě nezastavil. Jistě – jsou ještě Židé „věrní Tóře“, kterým se dosud daří účinně spojovat takové věci jako košer oblékání a jiné detaily židovského života s vůlí Boží. Bez této vazby chybí tomu všemu – nezřídka dost bizarnímu – sjednocující a zhodnocující princip. Záleží na Něm, jestli se stará, nebo ne, a pokud On nemá zájem, tak co? Od té doby dochází k pokusům podepřít onu stavbu bez charismatu a teologie tím, že se učení z nebes postaví na obecně lidské základy. Mezi Židy jsou pojmy jako přikázání nebo úmluva vytlačovány výrazy typu židovská identita, židovská kultura, židovská etnicita. Jako přemosťující průprava se tyto nové termíny budou využívat tak dlouho, dokud se nevyskytne něco lepšího. Ale jsou vesměs zahleděné zpátky a bylo by smutné, kdyby se rodina Izraele stala jen další folklorní skupinou.

Naše kuchyně věrně zaregistrovala předsmrtné záchvěvy tohoto starého světa. Dokonce už před válkou jsme se začali stravovat v elegantních, ale nežidovských restauracích ve West Endu, i když nikoli o sabatu a bez masa. Je pravda, že úhoř v rosolu pronikal do tátova žaludku, ale nikdy se nevetřel do jeho domu, a otec si pak pokaždé vyčistil zuby. V naší kuchyni se v duchu židovské tradice oddělovala masitá jídla od jídel mléčných. Když vypukla válka, objevila se za dveřmi na dvoře další nádoba na odpadky, takže teď se třídily natřikrát: po jídlech masitých, mléčných a zakázaných. Potom tam spadla bomba, která tím mlékem maso potřísnila, a zakázaným se stalo všecko. Čekali jsme invazi a už jsme se k tomu sortýrování nevrátili, takže ta bomba znesvětila naši kuchyni a zavedla náš život na trajektorii zaměřenou mimo tradici a mimo Boha, i když králíka jsme se stále ještě ani nedotkli.

Procházel jsem mezi troskami židovského Stepney, a byla to pouť mezi ruinami jednoho světa. Nadešla doba vhodná pro prožívání velkých pocitů. Ale v mysli mi tančila nepohodlná otázka, a jak ve mně narůstaly, narušovala je stále ostřeji. Chtěl bych ten svět znovu vzkřísit, kdyby to šlo?

Všechny skupiny věřících trpívají nostalgií a minulá zbožnost se jim připomíná v sentimentálním světle. Ať už je to Vilno osmnáctého století, původní církev, tridentská mše svatá, kalifát, nebo ta slavná filmová scéna na oděských schodech. Díky Bohu, že se čas nemůže vrátit. Zcela určitě jsem nezamýšlel vyplnit onu prázdnotu náboženstvím. Mezi mnou a organizovaným náboženstvím stál holocaust. Vpálily se do mě příběhy o utrpení, které do Londýna pronikly, tragédie přátel a příbuzných. Nešlo o to, zda věřím v organizované náboženství, či ne. Prostě jsem ho nerespektoval. Soudy mladých lidí bývají jednoduché a nemilosrdné, a já nebyl výjimkou. Někteří zbožní jednotlivci vyšli z té krize se ctí, ale jejich církve, kaple a liturgie nikoli. Na deset let ovládlo Evropu zlo a tyto instituce se zkompromitovaly a ztratily důvěryhodnost. Byly vystaveny zkoušce a selhaly v ní. Protestanti i katolíci byli přizváni k večeři s ďáblem a to pozvání přijali. Neměl jsem velkou důvěru ani ve svůj rod. Kdyby nacisté stříleli pouze Cikány a popravovali homosexuály, mám pocit, že by se onoho satanského večírku zúčastnili i rabíni. Komunisté, socialisté, ateisté a vlastenci jako třeba Churchill mi připadali zásadovější.

Fakta začala vycházet na světlo koncem čtyřicátých let a ukázalo se, že všechno, co se dělo, požehnala ta či ona zbožná organizace. Dozorci v koncentračních táborech zaníceně prozpěvovali vánoční koledy, papežové podepisovali konkordáty a Hitlerem a Mussolinim a německá státní protestantská církev ze sebe vypudila Židy, kteří věřili v Krista. Nešlo o to, že by zbožní lidé byli horší než ti druzí – děsivou skutečností je, že byli stejní jako oni.

Samozřejmě začal probíhat očistný proces, ale působil žalostně – přišel pozdě a byl značně omezený. Dokonce i Stalinovi se v té prověrce dostalo církevního požehnání, stejně jako Francovi a Petainovi a kdejakému jinému paranoidnímu, zlému či slabošskému jedinci.

Podezřívavá nedůvěra vůči náboženským institucím mě pak už nikdy neopustila. Hněv se vytratil, protože když jsem prozkoumal svoje srdce, došel jsem k závěru, že bych se asi nechoval o moc jinak, pravděpodobně spíš docela stejně. A asi i ve mně je kus nacisty: právě asi díky náboženství. Vzato z jiné stránky, ta rána je ještě hlubší, protože když jsem se potom stal součástí náboženské instituce, ten hřích nabyl na závažnosti, protože už nebyl pouze nemravný, ale přímo rouhavý proti Duchu Svatému. Pouze nevelká řada opravdových lidí mi brání ztratit víru: Leo Baeck, poslední německý hlavní rabín; Anne Franková; Simone Weilová, ta provokativní Židovka; Maximilian Kolbe; Dietrich Bonhoeffer a Edith Steinová; židovští lékaři z koncentračních táborů; kostelník z jednoho rakouského chrámu, kterého popravili, protože když pochopil, že ta válka je nespravedlivá, odmítl v ní bojovat. (Církevní autority ho pokládaly za blázna.)

O mnoho let později se ve mně ta antipatie znovu naplno probudila. Vešel jsem do kostela, který stál blízko několika železničních tratí, vedoucích k bývalému koncentračnímu táboru. Seděl jsem tam a myslel na modlitby, které se v tom svatostánku pronášely ve čtyřicátých letech, na vzrušené diskuse o drobných úpravách liturgie, na schůze tamějšího ženského spolku. To všechno probíhalo v době, kdy po nedalekých kolejích projížděly strašlivé náklady lidského utrpení, ale bez jakékoli vazby s nimi. Mechanismus náboženství nebyl ani v nejmenším provázán se skutečností – žádný spoj nefungoval.

Domnívám se, že kostely, stánky bohoslužeb, evropské synagogy, to všechno že jsou místa vyhrazená exorcismu, kde je možné uskutečňovat transmutaci hořkosti a nenávisti, proměňovat podezíravost v důvěru. Avšak jsou staré, neefektivní, a za války se mnoho z nich zpronevěřilo svému poslání.

Ta léta potřebovala proroctví, ale musela se spokojit s přízemní zbožností. ...