Nedávno naše největší protestantská církev Českobratrská církve evangelická oslavila devadesáté výročí svého založení. Režie oslav působila sympaticky a civilně. Známí moderátoři, výtěžek na charitativní organizaci, hudební vystoupení prezentující vnitřní bohatství a nádheru bratrských písní, ale i dostatek vtipného nadhledu. V Betlémské kapli spolu se Spirituál Kvintetem, Oborohem a Noční optikou si účastníci mohli projít v jakési vtipné i vážné retrospektivě malé dějiny evangelické církve. Evangelíci nezapomněli i na ekumenický rozměr, například při prezentaci Ebenova Te Deum. Vyvrcholením oslav byla společná bohoslužba s večeří Páně. Samozřejmě pod obojí způsobou s chlebem i vínem, což stále považuji za největší vklad České reformace. Škoda, že přijímání pod obojí je stále tak málo frekventovanou praxí v naši největší církví - Římsko-katolické.

Oslavy neproběhly pouze o jednom víkendu. Celý rok se evangelíci zamýšleli nad svoji evangelickou identitou. Konaly se přednášky, panelové diskuze a v církevním tisku byly publikovány různé retrospektivní články o „Evangelickém rodinném stříbru“ či odpovědi na anketní otázky typu:“Proč jsem evangelíkem?

Sám jsem měl možnost události a oslavy spojené s tímto výročím sledovat jen z povzdálí, prostřednictvím internetového zpravodajství. Studuji od září v Irsku liturgiku a sakrální architekturu na univerzitě sv. Patricka nedaleko irského Dublinu a tak si dovolím určitý nadhled, při formulaci mého zamyšlení o evangelické identitě.

Přiznám se, že nemám tento typ vyznavačských otázek vůbec v lásce, a mám pocit, že mnoho zejména mladých lidí, takové otázky dnes vůbec nepálí. Alespoň to pozoruji u mladých Irů. Na podzim jsem byl na plaveckých závodech několika univerzitních týmu z celého Irska na severu v Belfastu.

Do Belfastu jsem se těšil, bral jsem to jako „comeback“ po své „mírové misi“ v roce 1997 do Severního Irska. „Mírová mise“ v uvozovkách protože jsem tam tenkrát strávil jako dobrovolník v ekumenické Cornerstone komunitě jediný týden. Komunitu tvoří lidé z různých církví přes hranice vyznání, kteří se zde léta snaží a modlí za usmíření znesvářených unionistů a republikánů. Ti se schovávají i pod nálepkou katolíků a protestantů. Jsem rád, že se od velkopátečního příměří z roku 1998 na severu hodně změnilo. Procházel jsem se poblíž „mírové“ zdi, která dělí západní Belfast. Domy, které ještě před deseti léty byly opuštěné se zazděnými okny a s přivalenými balvany na okraji chodníku (z důvodu zabránění zastavení auta s výbušninami), jsou opravené a ulice plné života. Také centrum mělo neopakovatelnou předvánoční atmosféru, naplněné tisíci nákupu chtivých Irů, jak ze severu, tak z jihu. Na severu je totiž kvůli výhodnému kurzu eura k libře a nižším spotřebním daním o dost levněji.

Fotografie ze západního Belfastu z roku 1997. Mnohe domy byly opuštěné se zazděnými okny a s přivalenými balvany na okraji chodníku

Zdálo se mi, že po starých časech tesknili jen dva chlápci, tak padesátníci, kteří mě svezli od západní zdi k plaveckému bazénu. Chlubili tím, že 25 let byli členy IRA (Irské republikánské armády). Paradoxně mi zastavili před stále ještě opevněnou budovou Oranžského řádu. Na tyto objekty IRA často v minulosti útočila. Dnes je naopak navštěvují republikánští politici (prezidentka Irské republiky Mary McAlesse - jak jsem si mohl přečíst v Belfast Telegrafu).

Přinesl ale tento irský zázrak i oživení náboženského života? Obávám se, že ne. Mé kamarády z plaveckého týmu zajímal jen sport, večerní „pařba“ v nočním klubu a na ranní bohoslužbu jsem vyrazil sám. Kostel zel prázdnotou i z místních přišlo jen pár postarších lidí a poptávka z přehršle nabídky irsko-anglikánského, presbyteriánského, kongregacionalistického či římsko-katolického kultu v mnoha kostelích v centru Belfastu se zdála mizivá.

Má tedy stále smysl, klást si otázku, proč jsem evangelíkem či katolíkem? V celé Evropě začínají být křesťané menšinou a to i v tak tradiční zemi, jakou je Irsko. Pro mě osobně je odpověď jasná. Prioritní otázka pro moji víru je jiná. Proč jsem se v tomto světě přihlásil ke Kristu, proč jsem křesťan? Samozřejmě, že jsem i evangelíkem, v této církvi jsem vyrostl a byl pokřtěn. To mi však nebrání, k časté účásti na bohoslužbách jiných církví. Svoji víru rád prožívám v komunitě, ale víra a církev není jen sbor či farnost, kde každý má již vysezené svoje místo. Víra je pro mě přebývání v určité nejistotě, ale s nadějným pohledem do budoucna. Důležitá je pro mě i otevřenost církve, která se nevymezuje negativně vůči ostatním, jak to krásně vyjadřují i České a Bratrské vyznání. Církev, která se ráda nechá obohatit i od křesťanů jiných tradic a jenž se nebojí vlastní sebereflexe či kritiky druhých.

Vím, že nikdy nezavládne na tomto světě úplná jednota a i v Belfastu stále stojí zdi oddělující tradičně republikánské a unionistické čtvrti. (Padly návrhy na  zboření některých z nich, ale mnoho lidí se za zdmi stále cítí více v bezpečí). Přesto mám vždy velkou radost i z malých a symbolických věci. Z toho, když se podaří překonat nějaká bariera, otevřou hranice a to třeba jen symbolicky.

Fotografie ze západního Belfastu z listopadu 2008. Jedna ze zdí v Belfastu stále oddělující tradičně republikánské a unionistické čtvrti. Od roku 1997 byla dokonce navýšena o ocelový plot. Dnes slouží i pro odpočinek ptactva

Věřím, že pokusit se přesáhnout přes hranice své konfese a často i bolestnou historickou zkušenost, má smysl i vzhledem k mnoha lidem, pro které se institucionální křesťanství zkompromitovalo v žabomyších válkách. Cestou pro mě není nahrazení jedné instituce druhou, či přestup do jiné církve, či dokonce negativní vymezení se vůči jiné tradici, jak to vyjadřovali i někteří evangelíci v loňském jubilejním roce, ale snaha o výhled do budoucna a o vnitřní proměnu mne samotného i společenství a prostředí ve kterém žiji. Českobratrská církve evangelická je v Čechách známa i jako ekumenicky “motor“ a tahoun. Věřme tedy, že reflexe výročí založení teto první  sjednocené církve v srdci Evropy přispěje k oživení stagnujícího ekumenickeho dialogu. Blížící se ekumenické modlitební týdny mohou byt dobrým začátkem.

Autor je presbyter ČCE, v současnosti studuje v Irsku v rámci svého studia na Katolické teologické fakultě v Praze a programu Erasmus. Foto autor