Z titulu článku Patří Bratrstvo sv. Pia X. do Církve, který vyšel v magazínu portálu Christnet, mohl nezaujatý čtenář usoudit, že text bude obsahovat jasné definování toho, co je Církev a kdo k ní patří, po kterém budou následovat argumenty, proč tzv. lefébvristé do Církve nepatří. To by však autorem nesměl být teolog a informatik v důchodu J. G. Kohl, který zřejmě usoudil, že definice a argumenty označil Druhý vatikánský koncil za překonané a že nejadekvátnější moderní teologickou metodou je to, co nazývá polský filosof Josef Maria Bochenski „blábolením“. Článek touto metodou tvrdí asi toto: Druhý vatikánský koncil znamená návrat k původnímu (zřejmě Církvi znečištěnému) křesťanství, lefébvristé tento koncil odmítají, proto jsou moc a moc zlí (což Kohl barvitě líčí), a proto nepatří do Církve.

Většina těchto informací se nezakládá na pravdě, což se ovšem ani po teologovi užívajícímu metodu blábolení nakonec nevyžaduje. Pro ty, které pravda zajímá, bych si dovolil upozornit na to, že Druhý vatikánský koncil byl pastoračním koncilem, který nevyhlásil žádný návrat k prvotnímu křesťanství, jak si představoval Martin Luther, ale zhodnotil situaci Církve ve světě a vydal několik dokumentů, které tuto situaci popisují a navrhují některá řešení. Většina těchto dokumentů opakuje tradiční církevní učení. Například v dekretu o ekumenismu se vyznává, že jen jedna Církev je pravá, a to Církev katolická řízená Kristovým náměstkem - nástupcem sv. Petra neboli papežem. Problematické bylo, že na koncil navázala řada reforem v Církvi, která tak docela v souladu s tímto koncilem nebyla (kupříkladu reforma liturgická), nicméně určitá vágnost koncilních dokumentů umožnila tyto reformy uvést do praxe. Právě tyto navazující divoké reformy odmítl arcibiskup Marcel Lefébvre, zakladatel Kněžského bratrstva sv. Pia X. z obavy, že povedou k destrukci Církve. Jeho obavy se – bohužel – naplnily. V Církvi došlo ke krizi víry i morálky, o níž hovořili, jak papež Pavel VI., tak Jan Pavel II.

Kněžské bratrstvo sv. Pia X. uznává II. vatikánský koncil, včetně jeho dokumentů, které arcibiskup Lefébvre vlastnoručně podepsal, výhrady má k některým dvojznačným formulacích v jistých dokumentech, které lze vykládat v duchu katolické tradice stejně jako v opačném duchu. A právě dezinterpretace dokumentů II. vatikánského koncilu napáchala největší škody. Bratrstvo založené arcibiskupem Lefébvrem není schizmatickou sektou, ale určitým uskupením v rámci Církve, které nemá jasný kanonický statut. Arcibiskup Lefébvre v roce 1988 pod tlakem vysvětil čtyři biskupy, za což je podle kanonického práva trest exkomunikace. Z těchto čtyřech biskupů sv. Otec sňal trest exkomunikace, čímž byl proveden první krok k lepšímu začleně ní tohoto Bratrstva do struktury Církve.

Nyní si položme otázku, na kterou nám J. G. Kohl neodpověděl. Kdo patří do Církve? Podle tradiční nauky je to ten, kdo je pokřtěný, vyznává alespoň zavinutě vše, co Církev k věření předkládá, a uznává autoritu papeže a biskupů v jednotě s ním. Členové FSSPX splňují všechny podmínky: jsou nepochybně pokřtění, vyznávají vše, co Církev k věření předkládá, a uznávají autoritu papeže. Odpověď na Kohlovu otázku je zřejmá: „lefébvristé“ patří do Církve. Jak je to však s panem teologem Kohlem? Splňuje i on tyto podmínky? O tom, že je pokřtěný nepochybuji, nicméně o dalších dvou podmínkách ano. Jak známo pan Kohl sympatizuje s hnutím „Wir sind Kirche ldblquote , které odporuje Církvi v několika závažných věroučných a mravoučných bodech (svěcení žen, dovolenost antikoncepce) a domnívám se, že s uznáváním autority papeže to u tohoto hnutí rovněž není valné. Proto byla členství v tomto hnutí Vatikánem označeno za s katolickou vírou neslučitelné. Proto bych pana Kohla poprosil, aby se raději zamyslel nad vlastní situací, než aby psal zmatené články o zlých lefébvristech.

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.

Autor je Magistr oboru vědecké informace a knihovnictví.