Nemám v úmyslu rozebírat návrat lefebvristických biskupů do Církve. Bylo by to zbytečné, to už probrali povolanější než jsem já. Pokud bych se o tom měla zmínit, jsem toho názoru, že papež je pontifex, tedy v doslovném překladu stavitel mostů, tento jeho krok chápu jako upřímnou snahu o most k jednotě. Ovšem nešťastný výrok jednoho z těchto biskupů, Richarda Williamsona, dal této události zcela jiný rozměr. Fenomén popírání holokaustu je jedním z projevů historického revizionismu; tím se zde nezabývám, tento problém přenechám historikům a sociologům, ale chtěla bych se krátce zamyslet nad antisemitismem, antijudaismem a některými proudy v katolicismu – nechci použít termín tradicionalismus nebo katolická tradice, bylo by to zavádějící; vždyť i já se hlásím k posvátné tradici, tak jako každý katolík, který se snaží žít s církví.

Petr Příhoda se v Perspektivách ptá: „Jak je možné, že tak nehorázný výrok vypustil z úst biskup? Je to projev ignorance, omezenosti nebo zloby?“ Ignorance v tom bude zcela jistě, biskupovi katolické církve přece musí být známo jméno sv. Edith Steinové, která i jako sestra Terezie Benedikta a Cruce zdůrazňovala, že pochází z Ježíšova národa a je tak se svým Spasitelem spojena i pokrevním poutem. Plynová komora, ve které zahynula, určitě nebyla virtuální…

Pan biskup asi zapomněl více: že Židé jsou naši starší bratři ve víře. Od nich přece pochází i samotný původ mešní liturgie (tedy i té tridentské!) - ze židovské synagogální bohoslužby se vyvinula naše bohoslužba slova a židovská rodinná bohoslužba dala základ eucharistické hostině. A především máme jednoho Otce, kterého můžeme s důvěrou oslovit. „Abba " – „otče“, “Duchovně jsme Semité" - jak to vystihl Jan Pavel II.

A pokud někdo vznese námitku, že reakce Židů na jakoukoliv „neortodoxní“ zmínku o holokaustu je přehnaná, nebo snad paranoidně hysterická, měla by to být výzva k připomenutí některých historických faktů: kdo je nějakým způsobem vyvolený, vždycky vyčnívá, neboli odlišuje se od standardu.

Židovská teologie nebyla a není jednotná, vždyť jsou i dva Talmudy (babylonský a galilejský), ještě stojí za to připomenout, že proslulá Kabala není čarodějnická příručka poskytující návod na košer podřezávání křesťanských panen. Samozřejmě, v ultraortodoxní židovské komunitě by asi málokomu z nás bylo dobře. V lefebvristické komunitě ovšem také ne.

Každý národ, každé společenství má historickou paměť, i když o tohle dědictví třeba ani moc nestojí. U Čechů je to Bílá Hora, u Židů diskriminace; pogromy jsou známé, ale kdo si dnes uvědomí, že až do r. 1848 platil v naší zemi tzv. familiantský zákon, který sloužil k redukci židovských rodin? Jen prvorozený syn směl založit rodinu, ostatním zbývalo buď získat familiantský list od bezdětných, nebo emigrovat či plodit nemanželské děti (proto tak častá příjmení typu např. Haneles – syn Hany, „Hanele“). Historická paměť své nositele determinuje, každý reaguje podle svého temperamentu a povahy, někdo vyzdvihuje svůj původ, cítí se příslušníkem vyvoleného národa, někdo právě naopak. Někteří Židé by sami nejraději už nemysleli na holocaust, je to tísnivé téma, a situace židovského národa po této historické zkušenosti není jednoduchá: mít statut oběti není zrovna snadná věc, znamená pozitivní diskriminaci, rozpaky vůči oběti, chození kolem horké kaše, potlačování oprávněné kritiky - to vše se za určitých okolností může změnit v nechuť a agresi. Proto chápu (i když nesouhlasím), že někdo se rozhodne svým dětem zatajit jejich židovské kořeny.

Dlouho jsem nemohla pochopit, kde se vzal křesťanský antisemitismus, když náš Pán je Žid. Vlastně bych měla použít termín antijudaismus, rozdíl v tom přece jenom určitý je: modlitba za „proradné Židy“ v původní velkopáteční liturgii je antijudaistická, ne však antisemitská. Pokud chceme někoho obrátit, znamená to, že ho považujeme za normálního člověka. Kdo není považován za člověka, toho už nikdo na nic neobrací. Obtížný hmyz se přece likviduje a nevychovává. Kdyby dnes sv. Maxmilián Kolbe pronesl některé ze svých kázání, mohl by si vykoledovat žalobu pro rasistické výpady. Jenomže za války Židům pomáhal, stejně tak jako mnozí jiní polští „tradiční“ katolíci. Ovšem hranice mezi antijudaismem a antisemitismem je velice neurčitá, o tom svědčí například nedůvěra vůči pokřtěným Židům ve Španělsku po reconquistě, z Toleda pochází první rasistický zákon – vyšší úředníci museli do sedmé generace být bez židovských předků. V lidových vrstvách jde o jakousi kolektivní obranu, vymezení se proti cizorodému a tedy přinejmenším podezřelému -“jednou je to židák“ (nebo taky ovšem „jednou je to cikán, Vietnamec, černá huba...“ dosadit lze prakticky cokoliv), šokující ovšem je narazit na výroky podobného typu třeba v díle kněze Jakuba Demla., Paradoxní je, jak v jedné své básni vroucně prosí jednoho příslušníka oné desperátní rasy: Kriste Ježíši, Světlo naše věčné, zapřísahám Tě pro Tvé hořké umučení, až mi dohořívati bude světlo denní, převeď mě přes propasti smrti nebezpečné…

Jakub Deml prý po válce pochopil, na jakou úroveň sklouzl (takže mohu mít ráda jeho nádherné verše).. Richard Williamson chce důkazy. To by se měl podívat do Jeruzaléma, jenomže ono by mu to asi nebylo moc platné, třeba by Jad Vašem považoval za chrám tak řečeného náboženství holocaustu. Nakonec by úplně stačilo, kdyby poctil svou návštěvou Prahu. Zavřela bych ho na půl dne do Pinkasovy synagogy, aby si přečetl jména na jejích stěnách a zadíval se do výkresů terezínských dětí. A kdyby při tom vyslal k nebi střelnou modlitbu „přijď, Duchu svatý a osviť můj rozum“, už by nikdy nepopíral tu apokalyptickou dějinnou událost, pro kterou Židé prosazují označení šóah. Holokaust totiž znamená celopal, oběť, kdežto šóah označuje zmar, zkázu, zničení - a v tom je zásadní rozdíl. Šest miliónů Židů přece nebylo obětováno (a už vůbec ne Bohu!) - oni byli zničeni, jejich životy zmařeny, ve jménu zla, které je větší než lidské, tedy vlastně Zla s velkým Z.

Autorka je lékařka

Foto: Edith Steinová (Flickr.com)