Seznamka
i) Právo na svobodné vyjádření vlastních myšlenek je právem přirozeným;
ii) Společnost může v některých případech uplatnění tohoto práva omezit;
iii) V případě D. Dukea bylo správné nepovolit mu svobodné vyjádření jeho myšlenek.
Jsem přesvědčený, že právo na svobodné vyjádření lidských myšlenek je právem přirozeným, neboť je pevně spojeno nejen s individuální lidskou přirozeností, ale rovněž se sociální dimenzí lidské existence. Člověk je tvor obdařený vnitřní svobodou a rozumem, má tedy právo (já bych dodal, že i povinnost, neboť práva jsou jen jednou stranou mince) jak rozumu, tak vnitřní svobody používat k hledání pravdy o světě a o sobě v rámci pokusů o racionální interpretaci reality ve všech jejích dimenzích. Jelikož člověk není solitární tvor, nýbrž tvor žijící ve společnosti, musí také mít možnost konfrontovat své vidění reality s jinými názory a přístupy (i to je znakem racionality), což předpokládá, že je mu umožněno své názory veřejně vyjádřit. Právo na svobodný projev myšlenek a názorů je tedy právem přirozeným a tzv. právem negativním. Mám tím na mysli, že je to právo, pro které společnost musí ponechat volný prostor k jeho uplatnění, není ale povinna aktivně přispět k tomu, aby toto právo skutečně uplatněno být mohlo. Jednoduše: člověk má právo říkat, co si myslí, nemá ale právo vyžadovat, aby mu někdo naslouchal či aby někdo jeho názory dále šířil.
Člověk je individuum, které je ovšem situováno ve společnosti, jejíž je organickou součástí a která není pouhým souhrnem individuí. Smyslem autorit, které mají správu společnosti na starosti, není maximalizace zájmů jednotlivců, ale obecné dobro, tedy dobro, které umožňuje všem občanům společnosti co největší svobodu pro rozvoj jejich osobních nadání, hledání a dosahování jejich životních cílů. Příslušné autority mají proto za úkol dohlížet na dodržování řádu společnosti, který umožňuje maximalizaci obecného dobra, a to i za cenu, že některá práva jedinců jsou omezena, je-li to pro obecné dobro nutné (např. uvěznění zločinců). Pokud by tedy byla svoboda slova naprostá, mohla by nastat situace, jež by vedla k takovému převrácení společenského řádu, ve kterém by omezení lidských práv bylo masivní, neboť stát by vykazoval totalitní rysy. Jinými slovy, pokud by neomezené uplatňovaní nějakého práva vážně ohrozilo demokratický společenský řád, který je nejlepším prostředím pro dosahování nejvyššího obecného dobra, potom je lepší selektivně toto právo omezit. Platí to samozřejmě i v případě práva na svobodu slova: ač je to právo přirozené, pokud by jeho uplatňování mohlo být rozumně vážnou hrozbou pro společnost, je prakticky rozumnější toto právo omezit.
Právo na vyjádření vlastního přesvědčení je přirozeným právem, nicméně příslušné autority mají právo a dokonce povinnost toto právo omezit, pokud se dá rozumně předpokládat, že jeho plné uplatnění je hrozbou pro stabilitu společnosti a mohlo by vést k vážnému narušení obecného dobra. Dalo se něco podobného rozumně předpokládat i v případě návštěvy D. Dukea v ČR? Domnívám se, že nikoli, ba co víc, jsem přesvědčený, že nám státní orgány nedaly vůbec dobrý příklad. Veřejné vyjádření názorů tohoto extrémisty není v současné době nijak velkým rizikem pro stabilitu naší společnosti, jeho přívrženců je pomálu, stejně jako skutečných rasistů v naší společnosti. Bylo by naopak dobré, aby Dukeovy názory veřejně zazněly: tvářit se, že tento a podobné názory neexistují je pošetilé, stejně jako je pošetilé jejich násilné umlčování namísto veřejné diskuze a ukázání jejich neopodstatněnosti. Opakuji: domnívám se, že za současného stavu naší společnosti Dukeovy názory nepředstavují velké riziko a bylo by rozumnější veřejně se s nimi konfrontovat, nežli se uchylovat k politice umlčování a odsuzování bez dostatečného zdůvodnění. Kromě toho, co považuji za skutečně skandální, je dvojí metr, jehož uplatňování se v tomto případě tak evidentně projevilo. V naší společnosti se totiž mohou zcela svobodně projevovat názory opravdu nebezpečné a jejich nositelé se mohou svobodně organizovat a dokonce být voleni a „reprezentovat“ v parlamentu. Hovořím o komunistické ideologii a o komunistech, kteří představují skutečné a opět sílící nebezpečí pro naši společnost. Ne nějaký izolovaný fanatik z USA, ale dobře organizovaní a ničeho se neštítící komunisté, ti jsou skutečnou hrozbou; historická paměť je bohužel krátká. V tomto kontextu považuji zásah vůči D. Dukeovi za neoprávněný a nespravedlivý: proč se tak razantně omezuje svoboda projevu relativně neškodného fanatika, zatímco opravdová komunistická hrozba nechává státní orgány chladnými? To přece není v pořádku.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.
Autor je filozof.
