Náboženské směry zastoupené v českých zemích vstoupily do nových politických souřadnic zformovaných od konce roku 1989 s různě dlouhou historickou zkušeností a s různou ochotou se z této empirie poučit. Nejvlivnější událostí, s níž se potřebovaly vyrovnat, tvoří ostrý početní propad. Ztráta příznivců v průběhu 20. století je připisována ateizační kampani komunistického režimu. Stejná kampaň však probíhala např. na Slovensku, kde zastoupení náboženských uskupení bylo na začátku nové éry mnohem příznivější a počet věřících, resp. praktikujících od té doby pomalu, ale soustavně roste. V Česku naopak sesuv role náboženství beze změn pokračuje další dvě desetiletí s novou generací, a to v době, kdy neprobíhá oficiální propagace ateizmu v médiích a ve školách. Bylo by třeba se ptát, proč právě české obyvatelstvo na rozdíl od slovenského nebo polského odpovídalo na protináboženské působení komunistického režimu tak ochotně.

Počínaje rokem 1990 se rychle měnilo především právní prostředí pro náboženské organizace, ať jde o křesťanské církve nebo další náboženské společnosti. Zákon č. 218/1948 Sb. byl silně novelizován a vypadlo z něj vše, co nemělo nic společného s deklarovaným hospodářským zabezpečením církví. Záhy přibyly nové normy českého konfesního práva, především od 1. ledna 1993 Listina základních práv a svobod, která v čl. 15 formuluje individuální svobodu vyznání a v následujícím článku zaručuje občanům, aby sami nebo ve spojení s jinými zakládali náboženská uskupení a vykonávali v nich veškerou činnost, která jim náleží. Tím stát vznik, působení a zánik církví a jiných náboženských společností přenechal zcela suverénní vůli občanů a vzdal se jakéhokoli vlivu na to. Česká republika je po vstupu do Unie jednou z jejích nejliberálnějších zemí. Řada členských států EU má v právních normách zakotvenu kontrolu státu nad všemi či některými církvemi, privilegované postavení některých vyznání a logicky návazně slabší právní pozici ostatních. Vše ostatní u nás pak normuje těžce v létech 2001 a 2002 přijímaný Zákon 3/2002 Sb. O církvích a náboženských společnostech (nesouhlas senátu, nesouhlas prezidenta, jednání před Ústavním soudem), od té doby již několikrát novelizovaný. Ten nabízí náboženským subjektům jako určitý bonus při splnění předepsaných podmínek registraci a její vyšší stupeň zajišťující „zvláštní práva“ (stručně v odborných kruzích označovaný jako akreditace).

Díky nové právní situaci vystoupily církve ze šera kostelů a sakristií a vystoupily na veřejnost. Objevují se v médiích veřejné služby, v nichž vznikly redakce či tvůrčí skupiny zaměřené na náboženské pořady, které jsou otevřeny všem křesťanským i mimokřesťanským směrům. Začínají se zakládat rozhlasové a televizní stanice. Církve a ostatní náboženské společnosti jsou masivně přístupny na internetu. Výuka organizovaná registrovanými náboženskými společnostmi ve školách dříve státních, dnes zřizované územními autoritami se vymanila z dosavadní diskriminace a jediným omezením dnes je požadavek pedagogické způsobilosti a pověření od příslušného subjektu. Náboženské organizace dostaly možnost zřídit i vlastní školy a postupně toho využily na stupních od škol mateřských a základních po vyšší odborné školy. Teologické fakulty minulým režimem kontrolované a vysídlené na periferii se vrátily do center a připojily se znovu k univerzitám. Mohutně se rozvinula publikační činnost náboženských uskupení. Vznikla nebo obnovila se velká náboženská nakladatelství, např. Karmelitánské nakladatelství, Zvon, Cesta, Cyrilometodějská matice, Kalich, Eman, Advent Orion, Oliva, Sefer. Stovky náboženských periodik od týdeníku až po ročenky vydávají církve, náboženské společnosti, diecéze, provincialáty, opatství, kláštery, farnosti a také náboženské názorové skupiny a směry. Názorové spektrum ve veřejném prostoru se rozvinulo od alternativ ultrakonzervativních po proudy reformní.

Těžkým nedořešeným problémem je tzv. financování církví. Část svých investičních a provozních nákladů si dokáží církve pokrývat z vlastních zdrojů (včetně pomoci od zahraničních partnerů, zejména na začátku 90. let velmi intenzivní). Mzdové náklady na duchovenstvo jim již od pozemkové reformy v létech 1918 – 1919 hradí stát, protože byly zbaveny části majetku umožňující jejich reálné pokrytí. Stát napřed v podobě tzv. Kongruy, pak vyplácením minimálního služného v létech 1949 – 1989 a pak poněkud příznivějšími platy aspoň částečně vyrovnával újmu, kterou jim způsobil. Vznikl však návrh, aby stát po restituci budov a pozemků (k níž došlo na začátku devadesátých let) poskytl církvím ještě další majetek, nikoli fyzický, ale jeho finanční kompenzaci, což by umožnilo státní platby po několika desetiletích zastavit a přenechat pak už jen církvím, jak se získanými prostředky naloží, jak si např.  ušetří na budoucí samofinancování. Církve většinou nenahlédly nevýhodnost tohoto řešení a vedlo to navíc jejich vedení k jednoznačné politické orientaci na politické směry, které tuto zdánlivou „restituci“ chtěly církvím poskytnout, a tím i k zanedbání jejich sociálně kritické role.

Stát podporuje rovněž vzdělávací a sociální práci nejen státních, ale i různých soukromých subjektů, včetně církevních. To (spolu se sbírkami a dary) umožnilo rozvinout rozsáhlou církevní charitativní aktivitu. Charita, Diakonie, Communio, Filantropia, Armáda spásy, Naděje, Adra a další náboženské sociální služby provozují nemocnice, hospice, domovy a kluby seniorů, domovy a ústavy mládeže, terénní sociální práci, pomoc při katastrofách a další chvályhodnou službu, jíž se příznivě představují veřejnosti.

Nelze opomenout politickou angažovanost spojovanou s náboženstvím. Jejími subjekty oficiálně nejsou církve, i když jejich činitelé se o ovlivňování politické scény pokoušejí různými uzavřenými „konzultacemi“ i veřejnými prohlášeními při různých příležitostech. Křesťanské demokratická strana po krátkém samostatném působení splynula s Občansko-demokratickou stranou. Tradiční nábožensky zaměřený politický subjekt, Československá strana lidová doplnila svůj název o Křesťanskou a demokratickou unii a zaujímá víceméně stabilní místo, silnější je zejména v jižních a východních regionech republiky. Nedávný odchod skupiny významných představitelů do nové, spíše sekulární strany ji neoslabil, spíše naopak. V některých politických stranách vznikají křesťansky či obecně nábožensky motivované skupiny, např. Křesťansko-sociální platforma ČSSD. Politické dění nepřímo ovlivňují i nábožensky akcentované studijní a ediční organizace (tak řečené thinktanky) názorově spojené s politickými stranami jako např. Občanský institut se sídlem v Praze a brněnské Centrum pro studium demokracie a kultury.

Za zvláštní zmínku stojí demografický vývoj na náboženské scéně. O něm nás zpravují zatím dvě sčítání lidu z let 1991 a 2001. Netrpělivě je očekáván cenzus v roce 2011, protože je pravděpodobné, že některé tendence pokračovaly, jiné se zastavily či obrátily. Prozatím se to jeví tak, že v tomto období další dva z desíti milionů českých obyvatel ztratily poslední případný kontakt s náboženskými uskupeními. Dnes se 60% obyvatel označuje jako bez vyznání, s tím, že se pod toto označení vejde široké spektrum od náboženských individualistů a hledačů přes nábožensky indiferentní až po deklarované militantní ateisty. Nábožensky zaměřená třetina obyvatelstva je však ještě uvnitř rozrůzněná ohledně uznávání věroučných tezí, které by teoreticky odpovídaly jejich příslušnosti od lhostejných a kritiků až po plně ortodoxní. Podobně v této skupině máme škálu od každodenních účastníků bohoslužeb po občasné a příležitostné návštěvníky kostelů. V této skupině dochází k mohutným přesunům. Tři početně největší církve (římskokatolická, českobratrská evangelická a československá husitská) výrazně ztrácely členstvo, resp. obyvatele, kteří se k nim hlásili, náboženské organizace menší jsou aspoň stabilní, ale spíše rostou, byť z nepatrného základu, ale často až na několikanásobek výchozího počtu. Značný přírůstek zaznamenali např. pravoslavní, svědkové Jehovovi, Církev bratrská, Jednota bratrská, Církev adventistů sedmého dne, Křesťanské sbory. Žádné z těchto společenství se však ani neblíží 1 % obyvatelstva.

Seznam registrovaných náboženských subjektů do současnosti dosáhl počtu třiceti a vedle křesťanských církví zahrnuje unitáře (jejichž některé větve se pokládají za křesťanské), Židy, muslimy, hinduisty a buddhisty. Silně rostl počet těch, kteří se nemohli přihlásit k žádnému registrovanému směru, přesto však nějakou příslušnost uvedli. Některé neregistrované náboženské skupiny, např. Hnutí grálu, také prosperují a udržují se, případně i rostou. Vyrojily se a prosperují uskupení často spíše v podobě občanských sdružení, které mají volnější vazbu na různé náboženské či duchovní směry a charakterizují se jako anthroposofové, rosikruciáni, svobodní zednáři, hermetici, esoterici, jogíni a další. K tomu rovněž patří mohutná ediční aktivita (např. Nakladatelství Trigon, Malvern, Fabula, Dobra, Pragma).

Lze shrnout, že se pravděpodobně zatím nepodařilo překonat dlouhá desetiletí trvající nezájem české populace o duchovní a náboženská témata, že náboženství v skromnějším rámci rozvinula ve svobodném prostoru mohutnou aktivitu, řeší ještě vztahy ke státu a k sekulární společnosti a jsou mnohem diferencovanější a pestřejší než kdykoli dosud. Na převážně světském charakteru současné české společnosti aktivita tradičních a nových duchovních směrů mnoho nemění, ale přece jen zanechává jakousi stopu informovanosti a snad i etického a kulturního vlivu. Budoucnost ukáže, jak náboženská uskupení dokáží v dalších létech a desetiletích svou hodnověrnost.

Autor je docentem religionistiky na Univerzitě Pardubice