Kristus je pro všechny generace, minulé, současné i budoucí – ne nadarmo se zpívá …Ježíš, stále stejný včera, dnes…. Při povrchním pohledu se může zdát, že ve středu zájmu je mládež. Do jisté míry ano, podobně jako ve vícegenerační rodině, kde se vždy věnuje zvýšená péče dětem. Je třeba jim předat určité hodnoty a připravit je pro samostatný život - tedy zajet na hlubinu a převzít odpovědnost.

V době dona Bosca se poprvé v dějinách projevilo, že předávání víry mezi generacemi není samozřejmé – stačily změněné podmínky, industrializace a urbanizace, a na světě byl rázem problém. A protože víra souvisí i s dalšími tradičními hodnotami, šlo o celý životní styl a ve svých důsledcích o budoucnost planety Země A čas dal donu Boscovi za pravdu. Pastorace mládeže je prvořadá. Je to logické – kde by se vzali dospělí věřící, pokud pomineme mimořádné konverze? Víra, jak známo, musí růst. A že roste ve společenství, to už se sice stává frází, ale je to tak. „Jedináček“ ve farnosti ( to není můj výraz, cituji mons. A. Opatrného) je dost rizikový, jeho víra bez zpětné vazby na vrstevníky může skončit ve slepé uličce. Dobré společenství mládeže je velkým úkolem pro kněze i pro laiky, protože ne každé „spolčo“ je skvělé. Především všichni ti, kdo se hned nenadchnou pro každou kolektivní aktivitu, potřebují citlivé vedení. Společenství (ale i samotná farnost) by mělo být především otevřené a nepříliš „organizované“, mělo by přijímat i hosty a hledající. To platí pro všechny věkové skupiny. Z mládeže jsou časem dospělí; to znamená (nebo by mělo znamenat!) odpovědní sami za sebe. Duchovní vedení bude mít už jiný charakter než u dětí a dospívajících.

Dospělý člověk zpravidla chodí do zaměstnání, v naprosté většině jde o sekulární prostředí. Je nucen se vyrovnat s novými nároky – na svůj čas a výkon, další vzdělávání, i na schopnost přizpůsobit se. Navíc ve světě práce funguje všechno jinak než ve škole, především jde o jiné mezilidské vztahy. Že pracoviště není „parta“ nebo „spolčo“, o tom si snad nikdo iluze nedělá. Ale každý může být zaskočen pokřivením pracovních vztahů; vím, o čem mluvím – to, co jsem zažila po mateřské dovolené na jednom nejmenovaném pracovišti, to byl mobbing v tom pravém smyslu toho slova. Dalším takovým problémem může být syndrom vyhoření. I o tom vím svoje, proto jsem ani po atestaci z geriatrie nedokázala působit jako lékařka v LDN, před mateřskou dovolenou jsem bezmála „stříhala metr“ a zůstala jsem doma celé tři roky. Rodina ovšem vyžaduje rovněž celého člověka, to ilustruje už samotný pojem „svobodný“ – ten, kdo neuzavřel manželství, má svou volnost.

Pokud mladý člověk ještě studuje a nezakládá rodinu, je v podstatě pánem svého času; nanejvýš ho občas ho tlačí termíny zkoušek a zápočtů. Má dostatek prostoru pro své spirituální potřeby, víru může sdílet s kamarády, s nimiž je na jedné struně. (O tom velmi zasvěceně pojednává A. Opatrný v publikaci Pastorace v postmoderní společnosti). Je důležité, aby se v tomto období naučil „zajet na hlubinu“. Ujasnit si, proč věří a čemu věří – nebo spíš komu uvěřil. Jeho víra totiž bude vhozena do života, jako zrno do trní. Trní jsou každodenní starosti: zaplatit všechny poplatky, zajistit nutné opravy, nakoupit, uvařit, jít na „rodičák“, zvládat situace na pracovišti, včas naplánovat dovolenou. Pokud někdo zapomene například na zaplacení nájemného, chodí mu upomínky. Pán Bůh ovšem neposílá upomínky ani složenky, a tak se nezřídka stává, že původní živá víra doslova vyvane. Mnozí čtyřicátníci více či méně rezignovaně soudí, že křesťanská praxe je možná v mládežnickém a pak zase až v důchodovém věku. V produktivním období na ni „není čas“. Jedinou prevencí je včas se naučit, co to znamená, zajet na hlubinu.

Souhlasím s tím, že pro mnohé farní kněze mládež představuje hlavní zdroj informací i zpětnou vazbu, vždyť právě nová generace znamená budoucnost církve. Někdy až živelná ventilace nahromaděných pocitů k určitému věku prostě patří, nadšení a zvýšená kritičnost jsou dvě strany téže mince. U střední generace, vlivem životních zkušeností, ustupuje spontaneita a její místo může zaujmout skepse a rezignace. Proto je tak důležité mládeži naslouchat; vzpomínám, jak mě kdysi dráždily „dobře míněné rady“, odvolávající se na životní zkušenosti, které mi rodičovská generace chtěla nezištně předat a já si toho dostatečně nevážila…

Kdesi bylo řečeno, že víra potřebuje tři sloupy: modlitbu, Písmo svaté a společenství. ty první dva může člověk udržet sám, může se modlit a číst, ale společenství si nevynahradí. Právě tohle může být kamenem úrazu „odrostlé“ mládeže. Nejlíp jsou na tom zřejmě rodiny s dětmi, mladí rodiče se rádi scházejí a předávají si zkušenosti, v mnoha farnostech funguje společenství manželů nebo maminek. Na druhém pólu jsou svobodné ženy, které nezakotvily ani v manželství, ani v zasvěceném životě, a nepatří jaksi nikam.

Není šťastné uvažovat zvlášť o farnosti, o společenství a pastoraci mládeže. Samotná územní farnost bývá označovna i jako „farní společenství“, protože by jím měla být A společenství má být otevřené – hostům, hledajícím, sympatizujícím. Mají-li si lidé navzájem co sdělovat, vznikne spontánní a neformální společenství. Sama jsem dost introvertní, a tak jsem trvale nezakotvila v žádném společenství.. V krizi mi pomohlo duchovní vedení – ovšem musela jsem zapátrat sama, abych našla to, co jsem potřebovala. Kněze, který mi mohl poskytnout nejen empatickou účast, ale i kvalifikovanou radu. Dospělý člověk by měl přejmout odpovědnost za sebe i za svou víru. Farnost by měl vnímat jako domov. I z domova odcházíme a zase se tam vracíme, seberealizujeme se v rovné míře v něm i mimo něj. A jaký ten náš domov bude, to záleží právě na nás, zralejších. Mládež si teprve vytváří vazby a vztahy ve společnosti mimo domov a tedy i mimo farnost, proto je logické, že potřebuje více péče, než dospělí. Je to stejné jako doma.

 Autorka je lékařka