Jaké jsou evangelizační možnosti dětských táborů?

V období letních táborů je jistě dobré se zamyslet nad tím, jaké jsou evangelizační možnosti těchto aktivit a jakým způsobem k nim přistupovat. Představují totiž možnost, jak citlivě a nenásilně přistoupit k hledajícím mladým lidem. Jakou cestu ale zvolit? A je vůbec etické „manipulovat“ táborníky do oblasti víry?

Jistě je na počátku nutné zodpovědět otázku etičnosti případného pastorálního či evangelizačního působení na táborech. Situace je totiž poněkud odlišná od běžné misijní činnosti. Předně tím, že mladý člověk nemá kam před takovou činností utéci, pak také tím, že vedoucí tábora či instruktor je v nadřazeném postavení vůči účastníkům. Jaký tedy zaujmout postoj? Myslím, že odpověď ve své teologii podává kardinál Špidlík – na prvním místě musí být člověk. Středem člověka je srdce. Přístup, který bude veden láskou k druhému, nemůže být neetický, pakliže bude respektovat druhou osobu. Nemůže se jednat o nějakou deformovanou podobu lásky, ale o její nejčistší a nejhlubší prožití, které má zdroj a obraz v životě Trojice.

Tento přístup také determinuje užité metody. Nejde v něm v prvé řadě o to, co druhému říkáme, o diskusi plnou argumentů a logických konstrukcí, kterými většina z nás snadno dotlačí mladého člověka do slepé uličky, ale o postoj zcela opačný. O svědectví vlastního života, na kterém bude vidět ona přidaná hodnota, kterou lze těžko popsat slovy, ale která by z věřícího měla vyzařovat. Jeden egyptský mnich to poněkud nešikovně vyjádřil takto: „Každá bytost má animální duši, každý člověk má navíc duši, která souvisí s jeho lidstvím a křesťan má ještě ducha, který mu dává participovat na životě Trojice. Tak jako slepice má jen duši animální, tak má nepokřtěný člověk jen duši lidskou, avšak křesťan ducha Božího. Mezi nepokřtěným a pokřtěným je tedy stejný rozdíl jak mezi nepokřtěným a slepicí.“

Pochopitelně cítíme, že tento pohled je nesprávný a příliš zjednodušující, snad i cosi vypovídá o intelektu mnicha, ale je na něm zřetelně vidět, že člověk, který se stane Duchovním, je odlišného bytí od člověka zcela světského. Svatý Basil to vyjádřil jako dýchání oběma plicemi. Člověk nevěřící sice žije, ale nemá plnost lidství, které bylo vykoupeno Božstvím. Alespoň zde na Zemi. Ať chceme nebo ne, táborníci vedoucí bedlivě pozorují a v jejich jednání vidí určité vzory; ať již pozitivní nebo negativní. Být člověkem Duchovním je tedy první krok k hlásání evangelia životem, zcela přirozeně a nenásilně v jakékoli situaci. Ať již táborové či netáborové.

Této roviny by se neměl žádný křesťan vzdát, ať již je kdokoli a dělá cokoli. Měla by to být jeho povinnost, plnění Kristova velkého misijního příkazu: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium.“ To nemá být pokřik v ulicích měst, ale v prvé řadě svědectví života. Zde by měla aktivita vedoucího na světských táborech končit. Dále by měl jít, jen když táborník vyšle jednoznačný signál, že má zájem.

Zvláštní situace je na křesťanských táborech. Zde se již jaksi počítá s tím, že se o Bohu bude moci mluvit a je dokonce předpoklad, že tak bude činěno. To ale neznamená, že bychom měli slevit z prvního požadavku. Nechci nijak hluboce zabíhat do problematiky katecheze mládeže, neboť to je oblast již dosti literárně zmapovaná. To, k čemu bych si dovolil připojit poznámku, je otázka, co říkat či jak pracovat s dětmi nevěřícími.

Myslím, že to, co na táboře obvykle nelze učinit, je obrátit je na víru. Ale existuje několik oblastí, které by se zdařit měly. Předně by si měli odvést obraz toho, že věřící člověk není psychicky poškozený pedofilní pokrytecký hlupák, jak je médii někdy podsouváno. Spíše naopak. Pokud se podaří vtisknout táborníkovi představu o křesťanech jako o bytostech alespoň neutrálních, pak to jistě není špatný výsledek.

To, co by se mělo podařit také, je upozornit na to, co je křesťanská kultura a jaké jsou hodnoty, které jsou víře blízké. Myslím, že právě to může být jeden z důvodů, proč rodiče (třeba i ateističtí) posílají děti na křesťanské tábory – chtějí, aby si uvědomili evropské kořeny, které jsou v křesťanství. To můžeme sledovat například v německém gymnasialním školství, kde je velká poptávka po latině. Rodiče dětí chtějí, aby jejich potomci věděli odkud pocházejí a jaké jsou hodnoty, které by měli vyznávat. V Německu je to akcelerováno obavou z islámu, která u nás není zatím tak silná, ale ono hledání evropských kořenů je trend celospolečenský a jasně patrný.

Pakliže se k těmto dvěma tématům připojí i něco z kultury, může být evangelizační mise úspěšnější, než by se mohlo na první pohled zdát. Táborníci budou schopni objektivně a bez předsudků ve svém dalším životě přistoupit k otázce, zda je křesťanství tou správnou cestou v jejich životě. Myslím si, že letní tábory pro to připravují půdu více než dostatečně.

^{Foto: Jan Kirschner, z dovolené rodičů s dětmi 7/2010- rekreační středisko Českobratrské církve evangelické Herlíkovice}