10 mrtvol s námi nehne

Není pravda, že jen v Praze zemřelo, během několika dnů, deset lidí? Nejspíš další i mimo Prahu, matku měst. Marně bychom hledali palcové titulky v novinách, byť bylo deset lidí zabito a mohli žít. Zřejmě zemřou ještě další. Nejspíš by nás zajímalo, kdo byl vrah. Mráz? Idylická, ladovská zima! Obávám se, že mnohým spadl kámen ze srdce, pokud nějaké ještě máme. Děd Mrazík, obdoba našeho Mikuláše, projel na svých saních naší vlastí a blízkost jeho mrazivé berly byla pro těch deset polibkem smrti. Pro jejich smrt máme navíc pěkný eufemismus. Nezmrzli. Zemřeli na podchlazení. Formulace jak z úmrtního listu. Jen Agáta Christie by s takovým vysvětlením nebyla spokojena. Vzpomněla by hned na spoustu podobných případů v minulosti.

I my můžeme vzpomenout, jak jsme obstáli před lety. Před rokem. Na stavění stanů, či zpřístupnění Noemovy archy na Vltavě, kam je možno se na poslední chvíli utéci, jak když vlny tsunami již začaly řádit a lze, snad ještě, najít záchranu. Máme tu další těšínské jablíčko, po němž lze sáhnout. Ti lidé měli přece vyhledat střechu, kde by byli přijati. Možná i lůžko, a pokud je obsazené, mohli tam přečkat noc, alespoň v sedě, pěkně na židli. I to se přeci děje. A konečně hlas lidu, nikoli Boží. Nemají se povalovat po Praze, žebrat, páchnout svým spoluobčanům, vzbuzovat útrpnost, pít krabicové nápoje. Měli by se solidně obléknout v Charitě a splynout s davem. V anketě Českého rozhlasu řada dotazovaných hovořila o parazitech společnosti. Mají, co si zvolili, na úkor nás, slušných občanů, daňových poplatníků. Každému jeho nebe, či peklo.

Jistě krajní postoj, ale ani námi, většinovou společností, těch deset mrtvých pořádně nehne. Možná mohli žít. Nebo živořit. To spíše námi pohne smutný, zatoulaný pes a dostane svůj kotec v útulku. A je to dobře. Snad námi pohne zubožené dítě, nebohé zvíře, než člověk, naprosto ztracený a společností zatracený.

Poslední těšínské jablíčko: město dělá pro ně až dost. Nedělá! To co pro ně dělá je až nedůstojné a hanebné. Těch deset mrtvých je toho svědkem. Až poté, co zemřeli, se budu stavět nějaké stany, možná daleko od těch, kteří je potřebují. Ty se ale zase zboří a nejvíc budou konat charity, diakonie, Armáda spásy. Zejména díky jim jsou někteří potřební alespoň přes noc v teple, mohou pít heřmánkový čaj, neprovokovat ledový živel. Města nezajistí, v analogii ke zvířecím útulkům „celu“, kde by byl stolek, židle, lůžko, lavor, polévka a chléb.

A to je vše? Nikoli. Předně jde o to, zda i ti lidé, kteří už žijí „na dně“ a nejspíš se nikdy nezvednou, zlomeni zdravotně, psychicky, sociálně, a do žádné ubikace nechtějí, mají pro nás jako lidé cenu. Přiznejme si, mnozí jsou odepsaní. Sebou samými i námi. Na dně jejich propadlé existence prosvítá jejich lidství, které možná sotva postřehneme. Pokud ztratíme úctu k životu, je to zlé s nimi i námi. Pak ani deset mrtvých námi nehne. Navzdory tomu: čest jejich památce!

Text byl původně publikovám 14. prosince v Lidových novinách, ChristNet.eu přebírá se souhlasem autora.

Jan Kašper je farářem Českobratrské církve evangelické v Brandýse nad Labem. Publikuje v církevním i denním tisku.

^{Ilustrační foto: Ricardo Liberato, Wikipedia.org}