Lidovci se poprvé ve svých devadesátiletých dějinách vloni nedostali do parlamentu. V čem vidíte s odstupem příčinu tohoto bezprecedentního neúspěchu?

Pavel BělobrádekMusím vás opravit. My jsme se poprvé nedostali do sněmovny. Jinak v parlamentu jsme, máme třetí nejsilnější senátní klub. Trváme na tom, že jsme parlamentní stranou, máme zastoupení v senátu a jsme i v Evropském parlamentu. Vypadli jsme z jedné komory, která je – pravda - zásadní, protože ve sněmovně se dělá politika.

To, že jsme ze sněmovny vypadli, mělo řadu příčin, jak vnějších, tak vnitřních. Z těch vnějších bych na prvním místě jmenoval potrestání establishmentu. Objevily se nové strany a fenomén kroužkování. Všechny strany, které v té době byly ve sněmovně, přišly o statisíce hlasů. Sociální demokracie o šest set tisíc, ODS přes sedm set tisíc, komunisté o sto tisíc hlasů. My jsme přišli o sto padesát tisíc voličů. Také zelení přišli o desetitisíce hlasů. Všechny sněmovní strany byly považovány za establishment a všechny byly potrestány. Dále z vnějších příčin je třeba zmínit to, že společnost byla otrávena, již rok vládla úřednická vláda a lidem jako by to vyhovovalo. I toto možná souviselo se zmíněným protestem.

Pak je celá řada vnitřních příčin. Teprve s odstupem se ukázalo, jak důležitá byla osobnost předsedy. Míním tím averzi vůči Cyrilu Svobodovi kvůli jeho tzv. „soudu s charitou“, který vůbec není soudem s charitou, protože na něm byl spáchán obrovský podvod. To se velice špatně vysvětluje a mediální zkratka „hamižný Cyril – soud s charitou“ velmi zafungovala. Teprve teď si to uvědomuji, když jezdím po regionech. Efekt pak byl jednoznačný. Já jsem z Královéhradeckého kraje a tam bylo nemyslitelné, abychom dostali méně než 5 % hlasů. A s krajským lídrem Cyrilem Svobodou jsme dostali bídná 3,5 %. K osobě předsedy z velké části můžeme připočíst i Jiřího Čunka. Nejvyšší soud již rozhodl o jeho nevině. Přesto je v médiích stále zmiňována „kauza Čunek“ a „kontroverzní Jiří Čunek“. Špína, která na něm zůstala, tu pořád je. Takže když tu máme linii Kalousek – a jeho přemet s komunisty a sociálními demokraty, plus Jiří Čunek a Cyril Svoboda, tak to hrálo výraznou roli, protože personifikace voličů s celostátním lídrem je obrovská.

Dále je evidentní, že KDU–ČSL v období po úmrtí Josefa Luxe marně hledala osobnost, která by uměla stranu sjednotit. Miroslav Kalousek byl a bezpochyby je výraznou osobností, ale problém byl v tom, že drtivá většina členské základny se neztotožnila s konceptem, který on přinesl. Byl to koncept výrazně pravicové strany, výrazněji, než už z logiky věci vyplývá – sociální status členské základny, z historického položení na Moravě, kde je voličstvo levicověji zaměřeno, a dalo by se dále pokračovat. M. Kalousek měl svůj koncept, razil si ho a jiný názor nebral v úvahu vůbec či pouze málo. Efekt pak byl jasný: z 9 % za Josefa Luxe jsme spadli na 7,2 % za Miroslava Kalouska v roce 2006, přičemž on vážně hovořil o dvouciferném výsledku. Zajímavé je, že vrcholem samostatného působení KDU-ČSL byl rok 1998, kdy jsme získali 537 013 hlasů. I po dobré výchozí pozici ve vládě s ČSSD jsme však vůči tomuto roku přišli v roce 2006 o 150 307 hlasů, což je téměř stejný počet jako v roce 2010 vůči roku 2006, kdy došlo ke ztrátě 156 989 hlasů. Propad za Miroslava Kalouska a Cyrila Svobody je v podstatě totožný, pokud bereme v úvahu absolutní čísla. Trend byl prostě pořád sestupný, a to ve všech typech voleb. Oba nedokázali sjednotit ani členskou ani voličskou základnu. Pak přišel Jiří Čunek, který také nedokázal sjednotit stranu, protože v té době se už vážně hovořilo o dvou křídlech, lidovci se dělili na kalouskovce a na ty druhé. Podle mne M. Kalousek již v roce 2006 pochopil, že tento projekt nelze přenést přes dvouciferný výsledek, přes enormní snahu, kterou tomu dal. V další linii přes Jiřiho Čunka a Cyrila Svobodu se pak ukázalo, že chybí osobnost, která stranu sjednotí. Například v německé CDU je mnoho frakcí, avšak hlavním a nejdůležitějším úkolem předsedy je tato křídla sjednotit, aby strana fungovala jako celek, aby byla vnějšně jednotná a aby se dokázala domluvit. A to nám od doby Josefa Luxe chybí, což se také na straně výrazně promítlo. Řeknu to ještě jinak: Stal se předsedou Svoboda – a začal válcovat ty druhé, pak zase Kalousek jako předseda válcoval druhé, pak byl J. Čunek – ten měl složitou situaci v celostátním výboru, a pak přišel znovu Svoboda a zase vše převrátil. Je zřejmé, že takhle to nejde.

Co se týká dalších důvodů, tak to již souvisí s tím, co jsem řekl: Lidé nevěděli, kdo tedy lidovce zastupuje, jsou to Kalouskovi nebo Čunkovi lidovci? S odchodem odhadem 200 lidí do TOP 09 se to pak do značné míry vyjasnilo.

Jsou tady však nadále další tři zásadní problémy:

Neuměli jsme voličům racionálně a komunikačně zdatně vyvrátit účelovou mystifikaci o lidovcích jako socialistech, kteří chodí do kostela. To je opilecký blábol, nesmysl. Jinak to nazvat neumím. Avšak takové jednoduché zkratky umějí ovlivnit spoustu lidí.

Dále jsme neuměli zareagovat na celospolečenskou situaci kolem řecké krize, která byla vybičovaná neadekvátně, emocionálně a iracionálně. Samozřejmě, že řecký scénář České republice nehrozil, nehrozí a hrozit nebude, protože zde jsou diametrální rozdíly. Náš problém není ani tak ve výši zadlužení, ale spíše v trendu, ovšem myslím, že to si všichni uvědomují. Jak říkali moji dědové (živnostník a sedlák) i otec: “Jen ne dluhy“. My jsme však tuto „řeckou kartu“ neuměli hrát, pořád jsme mluvili o rodině a hazardu, ale toto klíčové téma jsme neuměli uchopit. Korupci nám nikdo nevěřil kvůli neoprávněně haněnému J. Čunkovi i kvůli řadě jiných lidí, kteří u nás již dnes nejsou. Když někdo říká: Podívejte na ministerstvo obrany, co se tam dělo za lidovců, tak odpovídám: Nikdo z nich už u lidovců není. Buď jsou v TOP 09 – včetně ministryně, náměstků atd., anebo mají pozastavené členství (jako náměstek Kopřiva) či vystoupili.

A pak tu byla další příčina: Nedokázali jsem říci, kdo jsme a čeho chceme dosáhnout.

Kdo jsou tedy lidovci 2011 a čeho chtějí dosáhnout, jaké jsou jejich programové základy?

Naše zásady zůstávají stále stejné. My nemáme problém ani tak s obsahem jako spíše s formou. Když se mě ptala paní Barbora Tachecí, kdy konečně zmodernizujeme své názory, tak mně napsal jeden náš člen, že jsem jí měl říct, že naše názory, principy a hodnoty jsou moderní už přes 2 tisíce let, některé i déle, a není na nich co měnit. To, co se změnit určitě musí, je forma zprostředkování a vysvětlení lidem, co vlastně chceme.

A to se nám nedaří v mnoha směrech. Nedokážeme říct: My nabízíme takovouto politiku, nedokážeme přinést nabídku, která je srozumitelná a jasná a jež voliče k ničemu nezavazuje. Je potřeba se vymanit z klišé, že KDU-ČSL zajímají dvě věci - boj proti potratům a návrat církevního majetku. Bezpochyby jsou to důležitá témata, která u nás mají svoji podstatnou roli. Je třeba lidem vysvětlit, že desatero není jenom páté přikázání (Nezabiješ), ale že je přikázání deset - že se nemá lhát, krást, podvádět, že člověk má být věrný (a to nejen manželce), že se mu dá věřit, že má mít zásady a hodnoty a že nemá křivě přísahat. To je fundament, musí být jasné, že to není jen jedno přikázání vytržené z kontextu, ale že je to komplex hodnot. My jako politická strana musíme z tohoto základu vycházet a přidat k tomu ještě novozákonní: „Milujte se tak, jako jsem já miloval vás“ a „Největší přikázání je milovat bližního jako sebe samého“. To jsou naše základní principy a ze strany, která se ke křesťanství nejen hlásí, ale v členské základně ho žije a intimně prožívá, to musí být také cítit. V kostce to lze říci takto - my musíme tyto hodnoty umět přeformulovat do politického programu, do jasných konkrétních politických řešení, která budou vyargumentována jak jednoduše marketingově, tak i sofistikovaně pro lidi, kteří se jimi chtějí zabývat hlouběji. A to je jeden z našich hlavních problémů.

Už jsou tato politická řešení formulována?

V současnosti je formulujeme. Základ spočívá v tom, aby každý náš člen uměl odpovědět na základní otázky, na které, jak se obávám, odpovědět neumí. A to je také důvod, proč neumíme oslovit další a další generace, protože našim tradičním členům a voličům je to jasné, ty přesvědčovat nemusíme. Ale jejich děti a vnoučata nás nebudou volit kvůli tradici, chtějí něco víc, a to jsme neuměli nabídnout. Začíná to v rodinách. Tam se musí říci: Lidovce volím ne proto, že je volil náš tatínek a dědeček, ale za prvé ..., za druhé ..., za třetí ...

Řekněte tedy za prvé, za druhé, za třetí.

Pokud mám tedy říci pět základních hodnot, na kterých teď intenzivně pracujeme a definujeme je, tak to je:

  1. KDU-ČSL tady není od toho, aby se handrkovala, zda bude DPH 7% nebo 15%. To je pouze nástroj k tomu, abychom dosáhli cíle, a tím je obecné blaho. Musíme tedy říci, že parametry jsou jenom parametry, ale základní jsou principy. My tady dnes hovoříme o tom, jak bude tato společnost vypadat za 20, 50 či 80 let.

  2. Už nemusíme „být u toho“. To je překonané. Budeme u toho jen tehdy, když vláda bude prosazovat zásadní parametry našeho programu. Jinak ne.

  3. KDU-ČSL má svoji představu společnosti. V současnosti jak Evropská unie, tak i náš stát jsou odtrženy od kořenů, bez kterých nemá smysl hovořit o Evropě, protože hodnoty a principy, na kterých je založena, včetně kulturních, náboženských i právních, jsou natolik oslabeny, že Evropa i Česká republika se stanou snadným soustem pro jiné, agresivnější a životaschopnější civilizace.

     

  4. Tato země i civilizace nemá smysl a nemá cenu za ni bojovat, když nebudeme mít své děti. Stát tady není od toho, aby lidem platil za to, že budou mít děti, ale aby vytvořil takové podmínky, aby ten, kdo děti chce a může mít, za to nebyl šikanován – což se u nás děje.

  5. Mladí lidé jsou naočkováni liberálním ekonomickým klišé – a to i ti s konzervativními názory, že ten, kdo má peníze, je úspěšný a takový člověk by neměl být trestán. Netrestejme lidi za úspěch, to je známá zkratka, nedávejme jim vysoké daně. My však naopak lidem musíme říct, že pro nás není mírou úspěchu výše platu a uplatnění se v ekonomické sféře, ale mírou úspěchu je to, kolik vychováme poctivých lidí a jak se postaráme o své nemocné, postižené a nemohoucí. To je pro nás míra úspěchu. A přitom tito lidé jsou trestáni. Musíme to převrátit. Netrestáme ty, kteří jsou bohatí, ale trestáme ty, kteří jsou zodpovědní vůči společnosti, jsou ochotni se postarat o své bližní. Všechny civilizace byla založeny na tom, zda byly schopné vysílat nové generace. A u nás se naopak říká, že podstatné je to, kolik peněz vyděláte.

Zmínil jste mladou generaci. Nemáte mnoho mladých voličů ani stranického dorostu. Jak chcete tento neblahý trend zvrátit?

Možná příkladem, protože v předsednictvu máme dva lidi do třiceti let, dva do čtyřiceti, výrazně jsme omladili. Problém je v tom, že KDU-ČSL měla 6 % prvovoličů. Dále mladí křesťané či mladí lidé, kteří se hlásí k těmto hodnotám, se většinou rozhodovali mezi TOP 09 a námi. Menší část volila TOP 09, ale volila je z přesvědčení, že tato strana je správné řešení pro tuto zemi. Zatímco ti, kdo volili KDU-ČSL, nás volili ze setrvačnosti, z tradice nebo že jsme nejmenší zlo. Je třeba, abychom dokázali mladým lidem říci: My jsem ta správná volba, a ne ta nejméně špatná.

Jak toho chcete dosáhnout?

Tím, že dokážeme odpovědět na otázky, které je zajímají.

Samozřejmě jde o otázku rodiny. Ale pak také o otázky solidarity a odpovědnosti. Musí tady být solidarita, ale i odpovědnost. Každý se musí postarat sám o sebe, ale také o ty, kteří se sami o sebe postarat nemohou. To je ta druhá stránka věci, kterou liberálové příliš nezmiňují. Nejen se postarat o sebe, ale pomoci druhému. A je také důležité – a někdy to neumíme – oddělit lajdáka a parazita od člověka, který pomoc potřebuje. To je hlavní politický problém každého sociálního systému a to jsou otázky, které mladé lidi zajímají. Definovat, kde končí solidarita a začíná socialismus. Kde začíná sobectví a kde končí zodpovědnost. Kde končí solidarita a začíná závist. To jsou parametry, které bychom měli umět definovat.

Další část rozhovoru přineseme do týdne.