Nebyl bych tak přísný na našeho prezidenta Václava Klause jako kněz Tomáš Halík. Proč? Církve, až na výjimku prvních tří století, si zadaly se státem. Bohu díky za těch 300 let! Přitom v té době byli křesťané pro stát, římské impérium, nepřijatelní. Prohlašováni za nepřátele lidského rodu. Dokonce za ateisty. Neviditelný Bůh byl neúnosný a neochočitelný, nebylo jej možno zpředmětnit a učinit objektem pro své hrátky. Právě tak nepřijatelným se stal i naturalisticky a reálně ukřižovaný otrok na kříži, jenž pro křesťany byl nad císaře. Vyvrhel lidského rodu spasitelem?! Stejně nepřijatelný jak kdysi Spartakus. Postavení křesťanů se však rychle změnilo, když po roce 311 bylo zrušeno pronásledování a o dva roky později jim byl dokonce navrácen zabavený majetek. Náhle se stali křesťané přijatelnými pro stát a ten počítal s jejich součinností ve prospěch impéria. Pro nejednoho křesťana to byl šok. Mnozí se obávali, že s podílem na moci byl do církve vlit jed, který ji poruší.

Po třech stoletích - těch dalších bezmála 1700 let? Bylo to obrovské pokušení. Náležet k etablované společnosti. Něco znamenat v dnešním světě, ba i politice. Dokonce mít i přednost. Zažít, že být v církvi, to je už „něco“. Není to pak „černý Petr“, nýbrž žolík. Takové nebezpečí zde vždy bylo a nepomine nikdy. Kterak obstáli křesťané v dobách nedávno minulých? Nejednou lépe, než by se čekalo. Často spíše skupiny, jednotlivci, místní farnosti. Celkem často si zachovali čistý štít mnozí faráři. Nejednou je předčili laici. Církve si ovšem zadaly, nějak se i kompromitovaly. Jak čas běžel, katolíci římští snad o něco méně než ti východní. Nicméně i protestanté mají máslo na hlavě. Darmo připomínat lidovou moudrost: „Nechoď, Vašku, s pány na led!“. Platí to nejen pro dávné římské impérium. Donedávna také pro nacisty i bolševiky. V Německu, Rusku, Albánii stejně jako u nás. Nemluvě o Koreji, ČLR a Kambodži.

Autentický, křesťanský postoj, ten vždy provokoval. Kdo viděl film „Je třeba zabít Sekala“, ví, oč běží. Pak náš Bůh je, nebo není „dřevěnej“ - a my s ním. Být pronásledován není ovšem žádný med. Ne každý kompromis musel být zlý, ne každý s sebou nesl zničující následky. Někdy třeba „jen“ ztrátu důvěryhodnosti. Ta doba minula. Také jsme prožili „převrat“. A kterak obstojíme my dnes? Je nutné, někdy i obtížně hledat otevřený, vstřícný vztah vůči našemu státu i jeho představitelům. Včetně pana prezidenta. I on se smí mýlit, mít své osobní představy, jindy trefit do černého. Stejně jako každý z nás, jen jeho odpovědnost je větší. Nicméně mějme bonus tolerance pro svého prezidenta, stejně jako pro kněze Halíka. Sám jsem jej vyčerpal, když prezident Klaus hrubě zjednodušil v oficiálním projevu vztah křesťanů k sociální otázce, stejně jako když kněz Halík zjednodušil pohled na vztah církve a státu. Lze pak mít větší rozpaky nad projevem prezidenta Klause než nad reakcí kněze Halíka a přívrženci obou? Snad nad jedinou věcí. Bezesporu nad tím, že spor berou příliš osobně a věc sama se nachází až v dalším pořadí. Na solidní východisko ve vztahu mezi státem a církví čekáme již drahný čas.

Převzato se souhlasem autora z deníku Lidové noviny. Autor je fařář Českobratrské církve evangelické v Brandýse nad Labem.