Smrtí Jana Pavla II. odchází jeden z největších svědků XX. století. Více než šestadvacet let držel v rukou kormidlo Kristovy Církve. Od chvíle, kdy z balkónu svatopetrské baziliky zazněla z úst nově zvoleného papeže, - „přicházejícího zdaleka“ - památná slova: „Nebojte se. Otevřte, ba dokořán rozevřete brány Kristu“ – bylo všem zřejmé, že dějiny stojí na prahu naděje a tento muž Boží je výzvou k jeho překročení.

Krátce nato odhalil tajemství neuvěřitelné síly svého svědectví, když první encykliku pontifikátu začíná slovy: „Redemptor hominis, Vykupitel člověka, Ježíš Kristus je středem vesmíru a dějin. K němu se obrací má mysl i mé srdce v této, tak významné hodině pro Církev i svět“. Toto svědectví Zmrtvýchvstalému vtisklo papežství pečeť univerzálnosti – „Eritis mihi testes - Budete mými svědky“, a Wojtyla se tak stal ústřední postavou mezinárodní politiky.

Byl papežem, který svou úctou k člověku přitahoval statisícové zástupy. Lidskost staleté instituce papežství snad nejvíce vynikla v posledních letech jeho působení na Petrově Stolci, kdy starý papež učinil ze své fyzické slabosti symbol – „Salvifici doloris, spasitelného utrpení“ - stojící v propastném protikladu před světem výkonnosti a blahobytu.

Ale už od počátku svého pontifikátu přerušil zažitá schémata, kdy místo majestátného plurálu začal užívat prosté „já“ - nechal se fotografovat když lyžoval či plaval v bazéně v Castel Gandolfu. Ani jako nemocný a trpící se nevzdálil záběrům televizních kamer a odhalil tak světu tvář muže, jenž dospěl ku konci svého života. Někteří pozorovatelé shrnuli jeho život do působivého sloganu: „hodně cestoval, málo vládl, ale nic nereformoval".

V zásadě mají pravdu. Jeho poslání v Církvi bylo vedeno evangelijním výrokem „Euntes in mundum universum – jděte do celého světa“: a tak kráčel vstříc národům až do nejzažších končin země, překonávaje nesmírné vzdálenosti.

Za hranicemi Vatikánu strávil více než 600 dní – na cestách mimo Itálii či návštěvami konanými na jejím území. V červnu 2003, když v Chorvatsku slavil svou jubilejní 100. apoštolskou cestu, následně během generální audience vyložil důvod tohoto svého povolání ve šlépějích svatého Pavla: „už ode dne zvolení za římského biskupa – 16. října 1978 – v mém nitru zněl zvlášť intenzívně Ježíšův příkaz: jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu stvoření. Vnímal jsem jako svou povinnost napodobit svatého Pavla, který navštěvoval všechny“.

Jeho pontifikát se tak stal poutí – vkročil na půdu všech pěti kontinentů, aby mluvil o Bohu, modlil se u Zdi nářků, symbolickém místě židovství, dojal svět v Yad Vašem, či tím, že hrál a zpíval mezi africkými kmeny. Izolaci Kuby přerušil slavením mše svaté v přítomnosti Fidela Castra, stal se hlasem umlčených, aby žádal respektování lidských práv, odvážně vyznal ‚mea culpa‘ a tak osvobodil Církev od břemene historických provinění.

Skutečnost, že v roce 1978, v době „železné opony“ a studené války znepřátelených bloků, byl v konkláve zvolen právě polský kardinál, zůstává klíčem k pochopení vývoje událostí ve východní Evropě v průběhu posledních 26 let. V roce 1978 nikdo netušil co bude znamenat pontifikát prvního papeže z Východu v dějinách. Zvláštní výmluvnosti tak nabývají slova pana prezidenta Havla, která pronesl ve chvíli, kdy při historicky první návštěvě líbal Petrův nástupce naši zem: „Nevím, zda vím, co je to zázrak Vím však, že nyní jsem svědkem zázraku!“ Papežova odpověď pak zůstává proroctvím naděje pro nás i budoucí: „Stavte na Kristu, úhelném kameni, společnost a kulturu budoucího věku“. V této historické chvíli se tato slova stávají modlitbou, kterou nám Jan Pavel II. zanechal jako svůj velikonoční testament: „Mane nobiscum, Domine!“