Máme papeže

Známý italský režisér Nanni Moretti natočil v roce 2011 film Habemus Papam. Jedná se o skvěle sladěnou směs smíchu a lidského dramatu. Širokým publikem byl přijat značně příznivě, např. na serveru csfd.cz (Československá filmová databáze) získal 71 %, a to řada uživatelů zde deklaruje, jak moc nemusí nic, co má nějakou spojitost s církví. Hodnocení řady filmových kritiků byla ještě vyšší. Mezi věřícími bylo možné též zaznamenat kladné ohlasy, někteří však film kritizovali s odůvodněním, že Moretti sám sebe deklaruje jako nevěřícího, a pokud tedy na dané téma natočil film, musí v něm být zakomponováno něco, co je alespoň ve skryté formě v rozporu s vírou. Negativum filmu spočívá údajně v tom, jak se vyjádřila jedna zbožná duše, že je film rafinovaně lidský, až nepřiměřeně, nesoucí rukopis ateistického režiséra.

Kromě těchto lehce extrémistických názorů existovaly ze strany věřících dvě zásadní výhrady. První směřovala proti zobrazení kardinálů z jejich lidské stránky, tedy s těmi projevy, které do této kategorie spadají. Morettiho kardinálové nejsou strnulé figury se sepjatýma rukama a absencí normálních lidských potřeb a tužeb, ale živí lidé se svými lidskými radostmi a slabostmi, a proto si klidně můžou zahrát volejbal a být přitom unaveni, stejně jako cvičit na rotopedu, anebo spokojeně poklimbávat. Druhá výhrada se týkala závěrečné rezignace, protože tohle je mimo realitu, papež přece nerezignuje, to se v podstatě nikdy nestalo. Je pravda, že Morettiho papež vůbec nevykonával úřad, protože neunesl tuto tíhu hned od počátku. Nemění to však nic na podstatě, tedy na schopnosti uznat nedostatek vlastních sil.

Je snad Moretti vizionář? To ani ne, ale nejen v tomto filmu ukazuje, velmi dobře rozumí lidské stránce. Té, na kterou se zapomíná pod přesvědčením, že Duch svatý všechno zařídí. Benedikt XVI. nádherně ukazuje provázanost obojího. Dlouho se modlí a zpytuje svědomí, zkoumá, jak k němu promlouvá Boží hlas. Současně si je velmi dobře vědom i svých lidských kapacit. Jeho rozhodnutí je výzvou těm, kteří tvrdí, že se můžeme spolehnout na Boha, který vše zařídí a bez kterého sami nic nezmůžeme. Ano, ale člověk je povolán k zodpovědnosti. Ano, ale – pozor na zjednodušující tvrzení a říkání poloviny pravdy. Jakmile vytrhnu jednu stránku z kontextu, skončím v prázdné frázi a pokrytectví. Z kříže se nesestupuje. Ano, ale kdy? Tehdy, když z něj sestoupit nemůžu, protože to není v mé moci. Co je v mé lidské moci a je spravedlivé, mám udělat.

 Autorka je kancléřka pražského arcibiskupství