Cyrilometodějská mise jako trvalý vzor inkulturace a christianizace

Specifické rysy českých církevních dějin středověku a novověku

Historie / Tomáš Petráček / 14. února 2014
Cyrilometodějská mise jako trvalý vzor inkulturace a christianizace

Sochy sv. Cyrila a Metoděje ve stejnojmenném kostele v Olomouci - Hejčíně
Autor: Wikipedia.org / Opavjar / Creative Commons

Český národ ve svých duchovních a církevních dějinách prošel několika dynamický­mi zvraty. Zažil jak pověst jednoho z nejkatoličtějších až nejbigotnějších národů Ev­ropy (ve 14. a později v 18. století), tak současné mínění, že jde o zemi, kde procesy sekularizace a dechristianizace postoupily nejdále, takže se běžně považuje za neja­teističtější stát světa. České dějiny nabízejí mnoho látky k přemýšlení o roli inkultu­race křesťanského poselství a církve do společnosti, stejně jako o tom, jaké důsledky nastupují, když elity církve na tuto snahu rezignují a spokojí se s udržováním statusu quo, spojeným zpravidla s nostalgickým ohlížením do idealizované minulosti. Tyto úvahy nám zároveň poskytnou pevnější historický rámec pro přemýšlení o případ­ných hlubších kořenech fenoménu českého ateismu, který je často spojován s otáz­kou násilné rekatolizace českých zemí v 17. století, ale někdy dokonce s husitstvím a zcela výjimečně i s cyrilometodějskou misií, přesněji řečeno s jejím potlačením.

Geniální intui­ce Cyrila a Metoděje

Jedním z nejpozoruhodnějších příkladů úspěšné inkulturace, který je zároveň výteč­ným dokladem jeho namáhavosti a nesamozřejmosti, je bezesporu misie soluňských bratří Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu, jejíž mocenské jádro leželo v oblasti dnešní jižní Moravy, v druhé polovině 9. století. Dodnes udivuje jejich geniální intui­ce, s jakou dokázali integrovat poselství evangelia do kultury a mentality tehdejších raně středověkých slovanských kmenů, a jak dokázali adaptovat liturgii a církevní struktury jejich potřebám, aniž by se něco podstatného z vlastní podstaty křesťan­ské zvěsti ztratilo.

Jak známo, misie soluňských bratří nebyla zdaleka první přítomností křesťanských misionářů na území Velké Moravy, kterou už v zásadě v této době můžeme označit za křesťanskou zemi, protože velmožské mocenské elity již novou víru přijaly za svou. Kníže Rastislav si vyžádal od byzantského císaře schopné misionáře kvůli vyřešení otázky církevní organizace, sjednocení liturgie a církevních řádů, které si jednotliví zahraniční misionáři přinesli ze svých mateřských církví, a především kvůli hlubší a soustavnější christianizaci neelitních složek velkomoravského obyvatelstva. Jazyk domorodců ovládali již misionáři přicházející z oblasti dnešní Itálie, Rakouska či Německa, ale skutečná inkulturace, byť se to tehdy tak samozřejmě nenazývalo, předpokládala hlubší a opravdovější „přeložení“ křesťanské zvěsti, aby se stala srozumitelnou a přístupnou místní kultuře.

Cyrilometodějská mise jako trvalý vzor inkulturace a christianizace

Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Petr R. / Creative Commons

Oba bratři byli k tomuto úkolu mimořádně vybaveni. Vysoce vzdělaní, díky půso­bení v administrativě i misijní činnosti zkušení, zcela oddaní svému poslání. Došlo k historicky ojedinělému propojení řady faktorů, kterým vděčíme za to, že křesťan­ství bylo v této části Evropy přijato dobrovolně, svobodně a alespoň v jádru Velko­moravské říše i relativně hluboce.[1]

Aktraktivita a srozumitelnost křesťanství

Prvním faktorem bylo odhodlání velkomorav­ských elit zařadit se po bok křesťanských států, tedy stát se rovněž křesťanskou zemí s vlastní církevní organizací. Rozklad původních pohanských kultů a společenské přeměny slovanských etnik střední Evropy tento proces samozřejmě zároveň umož­nily i akcelerovaly. Prvním předpokladem úspěšnosti misie byla atraktivita, civili­zační a kulturní „úspěšnost“ křesťanství. Jinými slovy, elity dosud nekřesťanských etnik samy nabyly přesvědčení, že nutným předpokladem pro jejich další osud a pro rozvoj obyvatelstva jejich knížectví bude příklon ke křesťanskému náboženství.

Misie soluňských bratří začala důkladnou přípravou ještě před jejich příchodem. Nejenže pochopili nutnost vytvořit vlastní liturgický a teologický jazyk, ale dokázali k tomu stvořit i vlastní písmo, které umožnilo zachytit specifické znaky slovanských jazyků.[2] Vytvořili nové termíny náboženského křesťanského jazyka, které slovanské jazyky předtím pochopitelně neznaly, a to s podivuhodnou srozumitelností – ostatně řada z nich se používá dodnes. Přeložili základní texty křesťanství a vytvořili do­konce vlastní liturgické formy a ritus ve staroslověnštině, čímž liturgii zpřístupnili a otevřeli místním obyvatelům. Nejde jen o samotnou skutečnost, že se toho odvá­žili, ale i o kvalitu provedení, teologickou, jazykovou a také organizační dovednost, kompetenci a inovativnost, kterou přitom prokázali.

I organizačně vytvořili nové církevní řády, které sjednotily dosavadní discipli­nární chaos a začaly produkovat vrstvu domácího duchovenstva, které dávalo šanci na hlubší christianizaci obyvatel Velkomoravské říše. Velká Morava se pokryla sítí kostelů, podpora církve a křesťanství se stala součástí životního stylu velmožských vrstev, země se stala atraktivním modelem, christianizačním jádrem a centrem pro další země střední Evropy.

Můžeme namítnout, že velkomoravský experiment netrval dlouho a že se země střední Evropy později vydaly cestou klasického západního latinského ritu a jazyka, že tedy zvítězili oni trojjazyčníci,[3] nad nimiž sice Cyril a Metoděj nejprve triumfo­vali – bylo to dokonce papežem odsouzeno jako blud –, ale nakonec v teorii i praxi právě trojjazyčníci na dlouhá staletí převládli. Bylo by ovšem nespravedlivé pouze konstatovat velikost pokusu, protože i z dlouhodobého hlediska zanechal nesporné výsledky. Patří mezi ně příchod křesťanství do dalších zemí a skutečnost, že žádná ze zemí christianizovaných z Velké Moravy nepoznala fenomén tzv. „pohanské re­akce“, tedy skutečnost, že řada násilně christianizovaných národů raně středověké Evropy po čase zhruba jedné generace, v době mocenských zmatků, povstala, po­bila misionáře, vyplenila kostely a vrátila se dočasně k pohanství. Misionáři cyrilo­metodějské orientace, kteří musí opustit prostor střední Evropy, přinesli křesťanství do dalších teritorií Balkánu a východní Evropy, kde jejich odkaz žije dál a rozvíjí se. Plodem misie je svatý kníže české země Václav, který v první třetině 10. století prosazuje vysoké christianizační nároky. Konec misie však také znamenal pomalejší tempo důkladnější a hlubinnější christianizace prostého obyvatelstva slovanské části střední Evropy, která musela počkat do doby 12.–13. století.

Článek je součástí třídílné série.

Autor je církevní historik, kanovník kapituly Všech svatých, člen Komise pro nauku víry ČBK. Přednáší na KTF UK Praha a PdF UHK Hradec Králové. Je autorem knihy Bible a moderní kritika.



[1] Viz stále cenná práce F. Dvorníka, Byzantine Missions among the Slavs: SS. Constantine-Cyril and Methodius, New Brunswick, N.J. 1970 (česky: Byzantské misie u Slovanů, Praha 1970).

[2] K tomu J. Vašica, Literární památky epochy velkomoravské 863–885, 2. vyd.,Praha–Řím 1996.

[3] Zastánci teorie, že křesťanská liturgie se smí sloužit pouze v řečtině, latině či hebrejštině.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Půjdete k volbám?
Ano
92%
 
Ne
8%
 
Ještě nevím
0%
 
(Počet hlasů celkem: 38)