Seznamka
Jan Amos Komenský
Autor: Wikipedia.org / Wikimedia Commons
Na konci března – kdy si možná někdo ještě vzpomene 28. března na svátek Jana Amose Komenského – máme Den učitelů. Problematika učitelů a vzdělání mě už dlouho zaměstnává. Jistě i proto, že pradědeček i dědeček byli příkladnými prvorepublikovými učiteli. Ale nejen proto. Prakticky celý dospělý život se nějak věnuji výchově dětí a dospívajících a trápí mě, že typické české dítě škola nebaví. Podle výzkumu, který jsme v Národním institutu dětí a mládeže před dvěma lety uskutečnili v rámci projektu Klíče pro život, jsou – kromě kamarádů – na škole nejpřitažlivější přestávky. A přitom naše děti tráví ve škole takové kvantum času.
Co říkají výzkumy?
V současné době je o našem vzdělávacím systému a speciálně o našem základním školství k dispozici značné množství dat včetně dlouhodobých a těch, které nás srovnávají s ostatními zeměmi – jak evropskými, tak i v rámci OECD a dokonce i řadou zemí exotických. Zájemci si všechny reprezentativní výzkumy najdou například na stránkách České školní inspekce. Zde se omezíme na poskytnutí několika základních faktů, které doplníme několika zjištěními, která jsou velmi důležitá a přitom unikla mediální pozornosti.
Česká republika se dlouhodobě zařazuje mezi země s nejnižším podílem veřejných investic vůči celkovému HDP investovaným do podpory vzdělání – před nástupem krize v roce 2008 to bylo 4,5 %. Za námi zůstaly jen Čína a Indonésie. Od školního roku 2003/2004 poklesl do školního roku 2011/2012 počet žáků u nás z 1 040 612 na 835 796; obdobně poklesl i počet učitelů, počet škol a počet tříd. Průměrný počet žáků ve třídě – 20 – nás řadí do evropského průměru, počet hodin absolvovaných našimi žáky stejně jako počet hodin odučených našimi učiteli je ve srovnání se zeměmi OECD lehce nadprůměrný.
Poměrně rozsáhle byly komentovány podprůměrné výsledky našich žáků v posledním srovnávacím výzkumu PISA 2009 (čtenářská gramotnost, matematika, přírodní vědy) a hlavně výrazné zhoršení v matematice (zvlášť masivní u chlapců). Bez většího zájmu ovšem prošlo zjištění jiného srovnávacího výzkumu (ICCS), že naši čtrnáctiletí žáci jsou sice nadprůměrní ve znalostech z občanské gramotnosti, ovšem značně podprůměrní v postojích, které by z nich měly vyplývat. Jasně se dále ukázalo, že víceletá gymnázia „vysávají“ naprostou většinu schopných žáků z běžných základních škol, což vede na jedné straně k vytváření úspěšné, ale velmi úzké elity, a na druhé straně k poklesu úrovně většiny žáků. Konečně se stále potvrzuje, že špatné sociální podmínky a nízké vzdělání rodičů (bez maturity) výrazně handicapuje děti prakticky ve všech ohledech, včetně vztahu ke škole.
Hlasy dětí
Ačkoli výzkum projektu Klíče pro život nazvaný Hodnotové orientace dětí ve věku 6 -15 let zjistil, že děti školu vnímají víceméně jako nutnou povinnost, o důležitosti a smyslu školní docházky jsou přesvědčeny téměř všechny. Chápou, že smyslem a cílem vzdělávání není jen osvojit si látku jednotlivých předmětů, ale také získat takové znalosti a dovednosti, které jim v životě pomohou uplatnit jejich schopnosti, formulovat postoje, lépe se orientovat a především umět „být“ ve společnosti. Děti přitom ale nejsou příliš ochotné vyvíjet patřičné úsilí – podepisuje se na nich to, že příliš snadno a bez výraznějšího vlastního přičinění získávají nejrůznější požitky, zejména virtuálně zprostředkované.
Většina dětí pokládá své pedagogy za chytré, spravedlivé, ochotné jim pomoci a příliš se nerozčilující. V žádné z těchto vlastností ale nejsou učitelé v očích dětí lepší než jejich rodiče (nejsou podle nich například ani chytřejší). Na druhé straně se domnívají, že pedagogové na ně nemají dostatek času, nenaslouchají jim, příliš jim nedůvěřují, občas zalžou a není s nimi zábava. Čím jsou děti starší, tím hůře pedagogy hodnotí a výrazněji vnímají učitele jako přísné. Zatímco ve věku 6–9 let označilo pedagogy jako hodné téměř 55 % dětí, ve věku 13–15 let je tomu tak již u pouhých 32 % respondentů. Pedagogové jsou pozitivněji vnímáni spíše dívkami než chlapci. Dívky jsou vůbec ve škole spokojenější než chlapci. Výroky, které byly zaznamenány výzkumníky při skupinových rozhovorech, dokazují, že děti jsou velice citlivé k celkovému nasazení a nadšení pedagogů. Následující výroky starších dětí ze skupinových rozhovorů jsou typické: Johanka: Paní učitelka má neprofesionální chování vůči žákům a někteří učitelé jsou zoufalí z toho, že musí učit. Jolana, Štěpán, Martin a Sára: Paní učitelka špatně učí, ona nám shazuje sebevědomí. Občas je i rasistická. Klára: Já bych vyměnila některé učitele, jsou strašní.
Děti se často shodovaly v odpovědích na otázku, co je ve škole opravdu baví či netěší. Pokud šlo o kladné hodnocení, pak nejčastěji zmiňovaly kamarády a přestávky, někdy i konkrétní školní předmět. Štěpán: Mě nejvíc baví, že tu mám ty kámoše a tělák. Marie: Mě nejvíc baví hudebka, jelikož si tam můžeme říkat, co posloucháme za hudbu, a ještě paní učitelka třídní. Tonda: Mě přestávky a předměty, u kterých nemusíš moc přemýšlet.
Záporné hodnocení občas patřilo prakticky veškeré výuce, častěji i matematice, češtině a přírodním vědám. Pokud byl v pedagogickém sboru učitel, který s dětmi nedokázal navázat přátelský vztah či profesionálně předat učivo, projevilo se to negativně na vztahu dítě – předmět. Vztah žáků ke škole i k vykládané látce je velmi silně určován schopnostmi pedagoga zaujmout a nadchnout děti pro probírané téma, ale také jeho povahovými rysy. Důležitým faktorem vzájemného vztahu je pak schopnost pedagoga pozitivně stimulovat vztah, naslouchat, ponechat prostor pro vlastní vyjádření dítěte a respektovat jeho věkové odlišnosti a potřeby. Vztah ke škole ovlivňuje také úspěšnost žáka, možnost osobního projevu, úroveň komunikace a interakce. Vzájemná důvěra, nasazení a opravdovost učitele, jeho schopnost provázat teorii s praxí a zkušeností dítěte hraje však zásadní roli.
Výzkum dále ukázal, že pro drtivou většinu dětí je škola především místem, kde potkávají své kamarády a navazují nová přátelství. Právě kamarádi bývají nejoblíbenější součástí školy. Přestože téměř všechny děti mají ve škole dobré kamarády, setkávají se někdy ve školním kolektivu i s ošklivým chováním. Čím jsou děti starší, tím více ve školním prostředí pociťují stres – u nejstarších žáků se to týká už 16 % z nich. Vzájemná důvěra, pocit jistoty a bezpečí ve škole s věkem u dětí klesá.
Co s tím?
Jsou rodiny, které tuhle situaci řeší domácí výukou. A většinou jsou v tom úspěšné. Aspoň na prvním stupni. Ale to rozhodně není řešení pro dva miliony českých dětí ve školním věku. Navíc jsou země – kde se většina dětí do školy těší. Není moc překvapivé, že jsou i velmi úspěšné ve výsledcích výuky. Příkladně Finsko. Má nejkratší školní docházku ze všech zemí OECD a nejmenší rozdíly mezi jednotlivými školami – rodiče proto nemusí složitě vybírat školu pro své děti, prostě je zapíší do té nejbližší. Tedy naprostý opak vůči doporučování pravicových liberálů, že vybírání školy je velikým přínosem pro rodiče i žáky. Finsko se ve srovnávacích výzkumech PISA (zahrnujících kromě zemi OECD i spoustu dalších) pravidelně umisťuje mezi nejlépe hodnocenými zeměmi. A vrchol všeho: dosahují toho s rozpočtem, který je průměrný nebo dokonce podprůměrný v poměru k ostatním zemím OECD. Jak je to možné?
Podstatné důvody vysvětlil před rokem na semináři v Senátu, který zorganizoval současný ministr školství mládeže a tělovýchovy Marcel Chládek a který byl věnovaný právě finskému modelu školství, obchodní rada finského velvyslanectví, Matti Lilja: Reforma finského školství během posledních pětadvaceti let byla vedena výběrem mezi dvěma směry. Tradiční systém založený na známkování, výkonu, standardizaci a kontrole jsme si ve Finsku nevybrali. Vybrali jsme druhou cestu založenou na spolupráci, spravedlivosti, sociálním kapitálu a profesionalitě učitelů. Často se mluví o tom, že děti se musí učit obstát v soutěživém mimoškolním prostředí. Ve vědeckých výzkumech se ale prokazuje, že toho lze lépe dosáhnout ve škole, kde panují rovné podmínky pro všechny, než tam, kde vládne soutěživost a kontrola. Neměníme vzdělávací politiku po každých volbách, ale zaměřujeme se na dlouhodobější cíle. Zakládáme své změny na vědeckých důkazech, ne na ideologii. Našli jsme shodu, kterou podporují všechny politické strany. Ty se podporují navzájem, protože cíl je v oblasti vzdělávání pro všechny stejný.
Je to evidentně systém založený na důvěře: rodiče věří školám, školy učitelům, učitelé žákům a žáci přebírají zodpovědnost za to, že se učí co nejlépe. Školy informují rodiče o tom, co se v nich děje, prostřednictvím online databází a internetových systémů. Ve Finsku nemají žádné národní srovnávací zkoušky, pouze po střední škole, po gymnáziu. Cílem není školy kontrolovat, ale podporovat, aby dosáhly svého vzdělávacího cíle. A učitelé? Matti Lilja k tomu říká: Učitelství je jednou z nejvíce ceněných profesí ve Finsku, protože učitelé vědí, že mají volnost a svobodu v tom, jak budou pojímat svou práci. Uvědomujeme si, že vzdělávání je investice do budoucnosti. Proto se zaměřujeme už na předškolní vzdělávání. V našich školách chceme mít více spolupráce a méně soutěživosti, více důvěry založené na zodpovědnosti a méně testování a kontrol, protože když se soustředíte na národní testování, chcete dosáhnout pouze nejlepších výsledků v testování, ale už se nezabýváte výsledky učení.
Člověku se skoro chce zvolat: Jak prosté! Jenomže ve skutečnosti je to pro nás zatím cíl velmi vzdálený. Vyžaduje vysoký stupeň důvěry ve společnosti. U nás jsme naopak na tom hluboce pod evropským průměrem. Vyžaduje to vysokou míru solidarity i s těmi, kteří jsou na okraji – u nás například s Romy. Jenomže ty velká většina Čechů nesnáší. Vyžaduje to schopnost politiků myslet dál než na jedno volební období a šířeji než jen na preference vlastní strany. Takový přístup ale čeští voliči ve volbách neoceňují, dávají přednost populistům a arogantním typům. A konečně – museli bychom se vrátit k pojetí vzdělání, které bylo ještě vlastní Janu Amosi Komenskému a pochází od samotného Aristotela: Scholé – to je rozjímání nad světem. Člověk touží po poznání, aby byl blíž svému Tvůrci a pravdě i kráse Jeho stvoření. Pokud se čeští křesťané a katolíci zvlášť opravdu zajímají o to, čím by mohli současné české společnosti výrazně prospět – hle, zde se nabízí ohromný úkol, skutečná změna smýšlení. Já vím, jedna postní doba na to stačit nebude.
Jiří Zajíc je pedagog a publicista.
Podstatně zkrácené verze vyjde v příloze Katolického týdeníku Perspektivy.
