Seznamka
Francouzský bajonetový útok
Autor: Wikipedia.org
Než hrůzy válečných masakrů druhé světové války zastínily události let 1914–1918, označovali lidé tento konflikt pojmem velká válka, případně světová válka. A to zcela právem, protože šlo o událost v mnoha směrech zásadnější než druhá světová válka, která tak spíše představuje dovršení procesů započatých a rozpoutaných válkou první.
Řada historiků a myslitelů mluví vlastně o jedné válce ve dvou dějstvích, které dělí pouze přestávka dvaceti let, i tak plná dalších konfliktů, násilí a zbrojení. Pro pochopení dějin západní civilizace a pro porozumění současné situaci Evropy a světa představuje první světová válka klíčový problém a událost. Patří mezi paradigmatické změny evropských dějin, které navždy změnily jejich tvář. Není náhodou, že historici pracují s konceptem dlouhého 19. století, které začíná rokem 1789 a končí lety 1914/1918, ale měli bychom se vyhnout ahistorickému determinismu, jako by první světová válka byla nevyhnutelným následkem vývoje moderní západní společnosti či – jak říkali marxisté – nutným a „logickým“ vyvrcholením soupeření imperialistických mocností. Oč malichernější a lehkovážnější byly motivy mocenských elit jednotlivých států ke vstupu do války, o to krutější a nelidštější byl její průběh a o to dalekosáhlejší byly její dopady na evropskou společnost a celý svět.
Náš text není a nemůže být vyčerpávajícím pojednáním o první světové válce, ani nelze byť jen zmínit všechny aspekty a problémy, které s ní souvisí. Na následujících řádcích nabízíme čtenářům stručnou reflexi této zásadní události evropských dějin jako poctu těm, kteří zaplatili svým životem. Vždyť na každé české návsi a v každém městečku najdeme památník s dlouhým seznamem jmen mužů, jejichž těla nasytila kanóny a bodáky nepřátel. V mnoha směrech jsme ale obětí první světové války my všichni, neboť právě ona nasměrovala politický a společenský vývoj směrem k rozkvětu totalitních ideologií a poznamenala dalekosáhle životy dalších generací. Jen díky géniu a schopnostem křesťanskodemokratických západoevropských státníků, jako byli De Gasperi, Adenauer, de Gaulle a Schuman, se podařilo přetnout řetězec nenávisti, odplaty a státního nacionalismu. Nicméně jejich rezidua a pokušení zůstávají. I proto má cenu se zamýšlet nad příčinami, průběhem a důsledky první světové války. Na prvním místě nás tedy zajímá role první světové války v dějinách Západu a její dopady na osud západního křesťanství.
Evropa a svět na prahu roku 1914
Situaci na přelomu 19. a 20. století můžeme v mnoha směrech označit za vrchol civilizačního vývoje Západu. Evropa je daleko nejvyvinutějším kontinentem světa, který přímo pomocí kolonií či nepřímo pomocí ekonomických nástrojů kontroluje prakticky celý svět vyjma nastupujících velmocí, jako jsou Japonsko, Spojené státy a ovšem Rusko, které je nicméně součástí evropské politiky. Její kulturní, civilizační, technologická, ekonomická a vojenská dominance je nesporná a evropské země jsou vzorem modernizace pro elity třetího světa, které do Evropy jezdí pro vzdělání a inspiraci. To vše je založeno na celé řadě faktorů, z nichž na prvním místě dominuje schopnost inovovat, adaptovat, experimentovat a vynalézat, která na 19. století fascinuje snad nejvíce.
Atentát na Františka Ferdinanda d'Este byl spáchán 28. června 1914 v Sarajevu a stal se vhodnou záminkou pro začátek první světové války
Autor: Ferdinand Schmutzer
Evropská civilizace v dlouhém 19. století prošla několika radikálními proměnami. První je demografická revoluce, která zdvojnásobí počet Evropanů a stimuluje další proměny v podobě průmyslové revoluce a masivního stěhování do měst. V dosud agrární společnosti na konci století už tvoří v řadě zemí obyvatelstvo měst celou polovinu populace, samozřejmě s obrovským dopadem na změnu mentality, každodennosti, styl obživy, prožívání života. S tím souvisí rozvoj technologických inovací – parní stroje, chemický průmysl, používání elektřiny, film, fotografie, rozhlas, rozvoj komunikačních technologií telefonu a telegrafu. Přebytky populace nicméně musejí odcházet mimo Evropu, do zemí Jižní a Severní Ameriky, ale také do evropských kolonií.
Stínem prudkého rozvoje byl vznik sociální otázky, hlavně osudů továrního dělnictva, které – vytrženo ze svých původních vazeb – strádalo v nelidských podmínkách, než jejich profesní (odbory a spolky) a politické organizace (sociálně demokratické a křesťanskosociální strany) prosadily změnu a než stát začal vytvářet pracovní a sociální zákonodárství. Dále jím byl vznik a nárůst moderního nacionalismu s mytickým jazykovým a biologickým pojetím národa jako osudové jednotky nadřazené jedinci i ostatním kolektivním identitám, vznik sjednocených národních států a ideologie pokroku vědy a racionality, které vyřeší všechny lidské problémy. To vše vytvářelo napětí, které se projevilo právě první světovou válkou. Kult pokroku, národa nebo dělnické třídy patří k mnoha „náhradním náboženstvím“, která nastupovala na místo původního tradičního křesťanství a vyžadovala věrnost a oddanost původně vlastní právě jenom náboženství, vlasti a rodině.
Břímě a úděl bílého muže
Rozvoj konceptu občanských a politických práv, například rovné a obecné volební právo, které se začíná prosazovat i pro ženy, odkazuje na naplnění křesťanských principů rovnosti a odpovídalo erasmiánským snům humanistů 16. století o schopnosti člověka a společnosti pomocí výchovy, vzdělání a osvěty vytvořit humánnější a spravedlivější společnost. Na druhou stranu neustále narůstající dynamika vývoje řadu lidí děsila, mnozí se obávali, že nestačí tempu doby, objevují se u nich časté neurózy a hysterie. Evropský úspěch vedl k europocentrismu, k pocitu nadřazenosti, a to včetně „vědecky dokazovaného“ rasismu. Břímě a úděl bílého muže měly spočívat v tom, přinést světlo rozumu do temných koutů nejen světa, ale i všude tam v Evropě, kde ještě vládne například náboženská víra. Součástí této mentality je nejen tehdy vzniklý rasový, biologický a opět „vědecky“ zdůvodněný antisemitismus, ale i netolerantní sekularistické a liberální proudy, stejně jako různé alternativní myšlenkové proudy nihilistů, anarchistů, komunistů, kteří všichni pokládají náboženství za přežitek.
Pohlednice z pozice Haut-Rhin, Francie, 1917
Autor: Wikipedia.org
Hlavně katolíci jsou vnímáni jako občané druhé kategorie, zvláště po vyhlášení dogmat o papežském primátu a neomylnosti, kdy bylo snadné je prezentovat jako státně nespolehlivé obyvatelstvo, neboť jejich primární oddanost platí církvi a papeži. Ve většině zemí se vede otevřený či skrytý kulturní boj (Kulturkampf), který vytlačuje náboženství z mnoha sfér společenského života, ačkoliv formálně si například v Rakousku-Uhersku podrží část svých privilegií. V procesu masivní sekularizace hlavně městských vrstev (na venkově se tradiční náboženské formy drží déle) katolická církev zaujímá postavení obležené pevnosti a kritizuje moderní trendy, zatímco protestantské církve se snaží agilně přizpůsobit trendům, aniž by jedna či druhá tradice byla schopna zpomalit propad počtů věřících a svůj stále menší vliv na utváření moderní společnosti.
Západní civilizaci dominují vzdělaní dospělí bílí heterosexuální muži, zvláště ti zámožní, kteří kontrolují a vedou všechny ostatní skupiny ve společnosti i světě. Přes všechna rizika a limity trvá v celém dlouhém 19. století dynamický rozvoj společnosti, která prokazuje vysokou míru kreativity, inovativnosti, adaptibility, prosazuje se rychlá modernizace rozsáhlých teritorií Evropy. Různé krizové prvky sice hrozily výbuchem, ale byly zvladatelné. Stát i společnosti řídily odpovědné a silné elity, hodnotový rámec byl pružný a vyvíjel se a byl stále založen na tradičních hodnotách individuální svobody a odpovědnosti. Se všemi svými limity se nejen v knize Stefana Zweiga Svět včerejška jeví doba před první světovou válkou jako idylka, která se již nikdy nevrátí.
Článek je první částí třídílné série. Druhou část nalezneze zde.
Autor je historik. Přednáší na KTF UK Praha a PdF UHK Hradec Králové.
