Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Creative commons
V květnu 2014, tedy před asi půl rokem, proběhlo v Olomouci kolokvium Dialog v církvi. Zájemce může dohledat reflexe nebo souhrnnější informace. Kolokvium bylo na české katolické poměry výjimečným počinem a lze si přát, aby organizátoři našli motivaci k uspořádání dalších ročníků.
Dovolím si osobní reflexi, jak konferenci s odstupem času vnímám. Vzpomínám na ni především jako na setkání frustrovaných katolíků, kteří dostali prostor se navzájem sdílet se svými trampotami s církví a byli tomu rádi. Bylo zde možné také obdivovat ty, kteří v dané situaci byli a jsou ochotni pokorně sloužit druhým svými charismaty. Přál bych si ale, aby kromě takového potěšení bylo možné odjíždět z příštích ročníků konference i s hmatatelnějšími nadějemi a vizemi.
Odvážím se jednoho soudu: myslím, že rozladěnost účastníků vládla také proto, že příliš mnoho katolíků je chyceno do jakési „historické pasti“. Míním tím představu, že polarita „my“ (tzv. laici) a „oni“ (církevní hierarchie) je v církvi daná, neměnná a určující natolik, že když „oni“ se s námi nebaví, „nám“ se pak v církvi nutně těžko dýchá. Zdá se mi, že taková historická past skutečně existuje, protože převládající tón ze strany účastníků konference byl tón stesků a povzdechy jako „proč si laik v církvi musí připadat jako blbeček“ byly až příliš typické. Někteří se pak pokoušejí v dobré víře o dialog „nás“ s „nimi“, jiní už svou energii věnují jiným projektům než jsou ty církevní.
Pokud uvažuji správně, má smysl přemýšlet, zda z oné historické pasti nelze vystoupit. Tedy opustit představu, že naše křesťanství určují podstatně „oni“, církevní představitelé, kteří ale nekomunikují a o kterých máme občas i určité podezření, že jim ono příliš klerikalizované, příliš centralizované, příliš moralizující a příliš bezradné katolické křesťanství vlastně nepřekáží. Ale pokud takovou formu církve snad unese naše víra, víra našich dětí už stěží.
Lze vystoupit ze zajetí představ, že není cesta, když „oni“ nejednají podle našich představ?
Žít jako královské děti
Kdysi dávno jsem pročetl knihu s názvem „Žít jako královské dítě“. S touto nebo podobnými knihami je dobré pracovat obezřetně, abychom nezabředli do pastí „teologie prosperity“, nicméně její název se mi pro název tohoto odstavce líbilo využít.
Jako křesťané jsme totiž děti Krále tohoto světa, ve křtu obdarováni Duchem Pána tohoto světa a díky naší víře stále shromažďovaní u stolu Slova a svátostí na pozvání Krista, Božího syna. Jsme součástí příběhu záchrany smyslu našeho života (smysl našeho života nám bude – jak doufáme – darován, přestože se náš reálný život podobá a ještě bude podobat sérii průšvihů). Jsme součástí hledání a darů smyslu životních příběhů našich bližních, dokonce součástí příběhu hledání smyslu dějin celého světa.
Církev pak je – má-li pravdu apoštol Pavel – celek vyvoleného Božího lidu, jehož život probíhá v konkrétních místních shromážděních, v církvi daného místa či domu. Tato církev je živým organismem, tělem, ve kterém jednotlivé její údy přispívají celku ke společnému prospěchu (1K 12,7). Církev je příběhem, kde se věci dějí, není divadlem, kde je scénář předem dán, kde účinkují profesionální herci pro diváky, kteří mají být jistě pozorní, ale jsou prostě diváci. Zdraví a funkčnost každého údu závisí podle Pavla na údech ostatních, zodpovědnost za církevní sbor mají doslova všichni. A každý má nějaké charisma ke společnému prospěchu, protože církev je příběhem Ducha, který charismata dává.
Život takové církve je příběhem plným dobrodružství a rizik - Duch vane občas po překvapivých cestách, ale stále a stále se přesvědčujeme, že zůstává dárcem - nejen dárcem víry, ale i dárcem života církve samotné. Nic není jisté a nic není dáno předem – některé staré představy se bortí pod rukama a Duch dává nová řešení.
Vystoupit z historické pasti
Mířím do vlastních řad. Zdá se nám, že naši církevní představitelé („oni“) nekomunikují a nelíbí se nám leccos, co dělají nebo říkají. V našich představách ale „oni“ stále představují velkou jistotu našeho křesťanství. Jsou součástí tradic trvajících staletí. Do takových tradičních jistot má patřit papež (třeba se mu podaří v církvi něco změnit), biskupové („řádní“ církevní představení), faráři (zástupci biskupa) a ostatní církevní profesionálové, kostely nebo poutní místa. Také řádná církevní organizace, řádné liturgické rituály, pravidla fungování církve i to, co vnímáme jako pravdu církevního učení. Jsou to jistoty hmatatelné, viditelné a uchopitelné, které nabízejí možnost říci „tady je církev“ a „tam je církev“. A „oni“ mají být našimi jistotami největšími a trápíme se, když tomu tak není.
Pokud bychom ale skutečně jistoty naší víry chtěli opírat o „oni“, byla by to velká novinka oproti novozákonním časům. Jistoty apoštola Pavla spočívaly ve vědomí vyvolení Pánem a v tom, že sám Duch shromažďující své děti (tedy církev) je obdarovává jednotlivými funkčními dary ke společnému prospěchu. Hovoříme o příběhu plném pohybu, dobrodružství a rizik, kde jistoty netrvají staletí, ale vytvářejí se díky Duchu takříkajíc za pochodu. Hovoříme o životním příběhu církevního společenství, kde jsou jednotlivá charismata každého objevována, usměrňována a využívána.
Kdo se ale odváží vystoupit z představ, že naše jistoty garantují hlavně „oni“? Kdo vyjde z těchto představ do jistoty/nejistoty královských dětí? Kdo uvěří, že svou církev vede a pravidla určuje přece jen Duch a ne „oni“? Kdo uvěří v církev, která se děje v plnosti i tehdy, když jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu svého Krále (srv. Mt 18,20)?
Církev lidí z masa a kostí musí být současně darem Ducha, příběhem, ve kterém se jistoty zjevují, a nakonec jsou to jistoty hmatatelné: zní upokojující slovo moudrosti do životů osobních i života církve, zní slovo a dějí se činy, které uzdravují duši i tělo, zní proroctví zjevující ostatním věci skryté ke společnému prospěchu. Slovo lidské se stává Božím slovem (1Te 2,13), chléb a víno se stávají účinným znamením sebevydání se živého Pána pro nás. Ten, kdo v takové dění církve uvěří, získá odvahu nedržet se domnělých jistot vytvářených „jimi“ a může z oné historické pasti vystoupit.
Jistě, pustit se do takového dobrodružství víry v Ducha a církev není sázkou na jistotu.
Autor pracuje jako konzultant. Je doktorandem na ETF UK v Praze.
