Seznamka
Vyobrazení Kosmy v lipském rukopise jeho kroniky
Autor: Wikipedia.org
Ve většině kultur patří bohatství a dostatek k plnému lidství a svobodě. I starobylé slovanské slovo bůh odkazuje na bohatství, nadbytek. Plně žijícím člověkem byl ten, kdo nemusel pracovat fyzicky a mohl se věnovat vládnutí, kultu, válčení, lovu či obchodu. Radikální chudoba se poprvé objevuje právě v prostředí vyspělých městských civilizací antiky, kde už je dostatečně početná a dostatečně anonymní populace, nezaměstnanost a masa osob, které nemají nic kromě své pracovní síly. Jako radikální ji nazýváme proto, že tito lidé nejen nic nevlastnili, ale v městském prostředí s nukleární podobou rodiny se nemohli opřít o příbuzenské a lokální vazby a neměli ani pána či patrona, který by garantoval jejich základní potřeby.
Akceptace či odmítnutí sociální nerovnosti?
V rámci křesťanství lze zaregistrovat napětí ve vztahu k faktu sociální nerovnosti a jeho akceptaci či odmítnutí. Už prvotní komunita věřících řešila rozpor mezi radikální novou svobodou, kterou ohlásil Ježíš (Gal 3,28), spolu s radostnou zvěstí o důstojnosti člověka, a stávajícími společenskými poměry. Setrvačnost společenského statusu quo a eschatologický horizont vedou apoštola Pavla spíše k akceptaci poměrů (Řím 13, Filemonovi), jiné pasáže Nového zákona mají naopak až sociálně „revoluční“ vyznění (Magnificat, Zj 21,4). Prvotní společenství církve přijímalo otroky a další příslušníky sociálně deklasovaných vrstev stejně jako svobodné. Později církev povzbuzuje křesťany k darování svobody otrokům (Augustin, Jan Zlatoústý), ponechává jim přístup k vysokým církevním úřadům (papež Kalixt) a k přijetí mnišského stavu (Chalcedonský koncil). Pro křesťanství nemůže být chudoba trestem za hříchy předků a hranice lidství nejsou ohraničeny žádnou rasovou, pohlavní či jinou bariérou.[1] Každý člověk je nadán jedinečnou, nesmrtelnou duší, což zakládá jeho nezadatelnou lidskou důstojnost. Byť k tomuto ideálu středověké i novověké křesťanstvo dozrávalo jen pomalu, samotná jeho existence už mění mnohé. Radikální rovnost lidí před Bohem, podobenství o Lazarovi či Mariin chvalozpěv v Lukášově evangeliu představují rozbušku vloženou do základů každé sociálně nespravedlivé společnosti.
Církevní otcové nahlíželi na otroctví (vazby individuální nesvobody obecně) jako na zlo, které pochází z hříchu (Augustin) a z lidské žádostivosti (Jan Zlatoústý) a které roztrhlo lidstvo na dvě části (Řehoř Naziánský). Nejdále jde Řehoř Nysský, který neváhá zpochybnit vlastnické právo majitele na otroka.[2] Přímý vliv takových vrcholů evangelijní reflexe nelze přeceňovat, síla zděděného společenského uspořádání, myšlenkový stereotyp („vždycky“ tomu tak bylo a nemůže tomu být jinak), ale také nutnost elementárního fungování society a zajišťování jejích materiálních potřeb působily ve prospěch konzervace stávajících poměrů s drobnými vylepšeními a morálními apely na mírnost pánů.[3] Velký vliv mělo také období tzv. stěhování národů, kdy evropská civilizace zažila markantní kulturní regres. V sociální a právní oblasti to přineslo mimo jiné omezení přístupu osobně nesvobodných k církevním důstojnostem či omezení v oblasti sňatku. Původní, k sociálně nejnižším vrstvám relativně příznivý postoj církve v prvních přibližně pěti staletích se pod tlakem politického, sociálního a ekonomického rozvratu vytratil.
Konkrétní mínění např. českých církevních elit o příslušnících nižších vrstev, zpravidla nevolnících a později poddaných, zřejmě nebylo vysoké. Kronikář Kosmas vyjadřuje despekt k nižším vrstvám při líčení cesty poselství za bájným Přemyslem, kdy sedláci, jak je u nich obvyklé, neodpovídají na otázku jednou, ale znovu to „nadutou hubou“ opakují.[4] V předmluvě dehonestuje své dílo napsané selským slohem (stilo rusticano).[5] Tím se podobá svým píšícím kolegům v celé latinské Evropě, kteří rovněž používali adjektivum „rusticanus“ se zjevným negativním oceněním v různých kontextech pro vyjádření hrubosti, nekultivovanosti, neznalosti.[6] Samozřejmost fenoménu sociální nerovnosti lze doložit i několika Kosmou použitými přirovnáními: pokoušený kněz se šlehá kopřivami s větší zuřivostí než rozhněvaný pán trestá nevolníka,[7] manželka údělného knížete Konráda se snaží dosáhnout milosti pro svého muže u krále Vratislava a slibuje, že se králi vydá ne jako jeho bratr, ale jako jeho nevolník (quasi tuus servus). O povolnosti knížete Bořivoje říká, že poslouchal předáky jako poslouchá vlastní nevolník.[8]
V dikci jeho záznamů o Vackovi, narozenému v prostých poměrech,[9] a židovském kupci Appelovi lze právem spatřovat autorovu polemiku proti nerespektování sociálních rolí jednotlivých společenských vrstev.[10] Polemika má ovšem dvojí ostří, jedno vedené proti samotným „kariéristům“, kteří porušují řád věcí a nelegitimně zaujímají vysoké místo, jež jim nepřísluší (ke své vlastní škodě, neboť právě proto jejich život špatně končí – v očích autora nutně a spravedlivě), ale taky proti panovníkům, kteří služeb takových povýšenců využívají. Zdá se, že Kosmas ani jeho pokračovatelé a další autoři 12. století nikterak nezpochybňují stávající uspořádání společnosti a jediné, co se stává terčem společenské kritiky, vedené často skrytě popisem problematických aspektů vlády dřívějších panovníků, jsou přehmaty a křivdy plynoucí z nespravedlivého užití moci.
Svatý Augustin
Autor: Fitzwilliam Museum
Přemýšlení o sociálním uspořádání, solidaritě a nerovnosti
Mohli mít církevní intelektuálové té doby kromě Nového zákona a znalosti některých Augustinových textů nějaké další zdroje inspirace pro přemýšlení o sociálním uspořádání, solidaritě a nerovnosti? Opět Kosmas projevuje určitou znalost klasických textů pozdně antických autorů (Sallustius, Vergilius, Horatius, Lucanus), z nichž někteří navazovali na myšlení stoiků a postulovali absolutní rovnost lidí, jež na sebe bere podobu mýtu o Zlatém věku.[11] Doklad, že tento koncept na Kosmu působil, lze spatřit v jeho líčení společenských poměrů po příchodu Čechů do vlasti a před instalací knížete,[12] jež vrcholí samotným momentem zavedení dynastické moci v zemi.[13] Kosmas kombinuje antické a starozákonní[14] motivy s patrným antimonarchickým zabarvením. Poselství o tom, že vláda člověka nad člověkem a sociální nerovnost není „od počátku“, a byla-li společnost v minulosti uspořádána jinak, může tomu eventuálně být i v budoucnu, má vybídnout panovníka k uměřené a spravedlivé vládě. Jako ideová výbava pro sociální revoltu v podobě masových hnutí se idea Zlatého věku a radikální rovnosti objevuje až ve 14. století.
Stejné poselství bylo možné zformulovat i z biblických textů, jak činí biskup Jonáš z Orléans (821–843), který zdůrazňuje nemožnost rozlišení mezi novorozencem velmože či nevolníka či mezi jejich tělesnými pozůstatky.[15] Ani zde se nejedná o „pamflet určený masám“, o jejich ideologickou výzbroj v boji za sociální a hospodářskou rovnost, jako tomu bylo u anglického povstání Johna Balla.[16] Biskup vybízí elity k uměřenosti poměrně drsným egalitárním apelem, který bychom nazvali „memento privilegii (gratiae, praedestinationis)“. Autor nechce změnit stávající společenský řád ani ho explicitně nezpochybňuje, ale snaží se poukazem na původní a principiální lidskou rovnost (možná bychom to mohli nazvat také „memento originis“) připomenout jejich společenskou zodpovědnost za ty, kterým osud či prozřetelnost přiřkly úděl těžce pracujících nevolníků.
Prvky rovnostářství v sociální a politické sféře obsahují také pohanské, staroslovanské, předkřesťanské tradice a představy, o kterých jsme žel zvláště v českém případě jen velmi málo informováni.[17] Původní rodová (egalitární) společnost, která je založena na reciprocitě a dobrovolnosti i při výběru dávek na společná díla, se však v českých zemích vytrácí nejpozději v 9. století.[18] Přes pohanský původ těchto představ, časový odstup a již odlišnou společenskou situaci mohly přetrvávat některé ohlasy a aluze původního smýšlení,[19] zvláště pokud se integrovaly do akceptovaných antických, nebo ještě lépe biblických vzorců.
Další zdroj podnětů pro sociální inovaci mohla představovat vyspělá mojžíšovská legislativa ukrytá na stránkách Pentateuchu (především Ex, Lv a Dt), jejíž hluboká moudrost a spravedlnost je obecně nedoceněna.[20] Aplikace řady starozákonních předpisů představovaly pro evropskou společnost raného středověku civilizační přínos, církevní autoři raného středověku knihy Starého zákona četli a inspirovali se jimi více než jinými zdroji,[21] přitahoval je právě jejich narativní charakter, konkrétnost a zemitost. V klerikálně organizované církvi této doby také konvenoval kněžský charakter většiny starozákonních textů a společenský význam a role, kterou staré židovské zákonodárství připisovalo kněžím, což mohlo být relativně snadno transponováno na kněžstvo Nové smlouvy.[22] Další a nikoliv nepodstatnou okolnost představuje skutečnost, že tyto principy už byly zformulovány a měly podobu zákonů, navíc opřených o autoritu Písma, Mojžíše a Hospodina, což mohlo jejich prosazování významně napomoci.
Lze říci, že představitelé církevních a společenských elit měli k dispozici přibližně čtyři zdroje motivů a impulzů k přemýšlení o rovnosti ve společnosti a spravedlivějším uspořádání. První je samozřejmě evangelijní zvěst ukrytá v Novém zákoně, nejbohatší a nejradikálnější, ale také spíše abstraktní a bez detailního programu, spíše vybídnutí k angažmá a hledání spravedlnosti. Zadruhé je zde vyspělé sociální a hospodářské zákonodárství Starého zákona, vzniklé přibližně o 2 000 až 1 400 let dříve, ale díky stále rurálnímu charakteru společnosti, orálnímu a zvykovému charakteru kultury a přenosu tradice i monoteistickému náboženství v řadě otázek inspirující a přínosné. A konečně tu jsou vlivy starších předkřesťanských slovanských představ o původní rovnosti, které jsou doplněny přenosem přes církevní autory a instituce o myšlenkově příbuzné koncepce antických autorů.
Článek je součástí třídílné série.
Autor je církevní historik. Přednáší na KTF UK Praha a PdF UHK Hradec Králové, kde je vedoucím Katedry kulturních a náboženských studií. Ta v současné době zajišťuje dva bakalářské obory – Transkulturní Komunikaci a Náboženskou výchovu – a podílí se na výuce pro obor Sociální a charitativní práce.
[1] Základní přehled R. Messina, Dějiny charitativní péče, Kostelní Vydří 2005, s. 19–33.
[2] Odkazy na příslušná místa ve spisech církevních otců, další autory a přehled literatury lze nalézt: Dictionnaire encyclopédique du Christianisme ancien I, red. A. Di Bernardino, Paris 1996, s. 853.
[3] Církevní představitelé také morálně podporovali a iniciovali majitele otroků k darování svobody. Nešlo o povinnost, ale o doporučení, viz J. Gaudemet, L’Eglise dans L’Empire romain (IV–V siècles), Paris 1958, s. 564–567. Navzdory kritice otroctví se „nikde nesetkáváme s představou nebo očekáváním, že by se instituce otroctví jako taková mohla překonat či odstranit. Skutečnost, že taková perspektiva chyběla, možná souvisí s tím, že s myšlenkou více či méně plánovitého utváření sociálních, politických a hospodářských struktur podle určitých principů se v antice nikde nesetkáváme.“ W. Lienemann, „Otroctví a lidská práva“, in: Teologický sborník 2002, č. 4, s. 67–84, zde s. 70.
[4] Kosmas I, k. 6, in: Monumenta Germaniae Historica. SS NS II., ed. B. Bretholz, Berlin 1923, s. 16. „Et, sicut mos est rusticis, non suficit semel dixisse, sed inflata bucca ingeminant.“
[5] Tamtéž II, s. 81.
[6] Podobně výraz „rustica lingua“ pro národní jazyky v porovnání se vznešeností latiny, H.-W. Goetz, „Zur Mentalität bäuerlichen Schichten im frühen Mittelalter“, in: VJfSWG 80, 1993, s. 157, 158. Též Schmitt, Svatý chrt..., s. 56–57. V soudobé literární tvorbě existoval též druhý směr zdůrazňující pozitivní obraz rolnického způsobu života, jeho prostotu, bezhříšnost, potřebnost.
[7] Kosmas III, k. 62, s. 241. K intepretaci a překladu pojmu servus užívanému v českých pramenech viz T. Petráček, Nevolníci a svobodní, kníže a velkostatek, Praha 2012, s. 178–186.
[8] Kosmas II, k. 45, s. 152; Kosmas III, k. 23, s. 191.
[9] Kosmas I, k. 35, s. 63
[10] Podobné případy ze západoevropského prostředí viz Borst, op. cit., s. 280.
[11] Pěkný přehled o vlivu konceptu Zlatého věku na středověké myšlení podává N. Cohn, Les fanatiques de l’Apocalypse, Paris 1983, s. 200–215.
[12] Kosmas I, k. 3, s. 8. „Ad stabula non erant repagula, nec portam inopi claudebant, quia neque fur neque latro neque inops quisquam erat; nullum scelus apud eos furto gravius et latrocinio.“
[13] Kosmas I, k. 5, s. 14. Viz také Kersken, op. cit., s. 616–629.
[14] Hlavní inspirací je ovšem pasáž varování proroka Samuela před instalací prvního izraelského krále (1 Samuel 8).
[15] Jonáš cituje Kol 4,1; Gn 9,2; Mat 7,2; 1Tim 6,7; také Moralia in Job od Řehoře Velikého a dlouhé pasáže Augustina a uzavírá, že podle učení Písma jsou si lidé na základě lidské přirozenosti rovni a mají jednoho a téhož Boha v nebesích, před kterým se budou mocní i bohatí zodpovídat za své křivdy na nevolnících. K tomu připojuje seznam těchto přečinů na chudácích. Coulton, op. cit., s. 231–232.
[16] K této revoltě 14. století viz F. Šmahel, Husitská revoluce 1, Praha 1993, s. 139–147.
[17] Z. Váňa, Svět slovanských bohů a démonů, Praha 1990.
[18] J. Kandert, „Rané české státy (konec 9. stol. až polovina 11. stol.)“, in: Český lid 79, 1992, suplement, s. 444–450. Autor zpochybňuje její existenci již od 7. století. Viz také D. Třeštík, Počátky Přemyslovců, Praha 1999, s. 303–308.
[19] H. Lowmianski, Początki Polski III, Warszawa 1967, s. 420.
[20] Z prací předkládajících účinnost, sociálních spravedlnost a zároveň mírnost starozákonního zákonodárství viz práce A. Schenkera a především jeho brilantní knihu Versöhnung und Widerstand. Bibeltheologische Untersuchung zum Strafen Gottes und der Menschen, besonders im Lichte von Exodus 21–[22] Stuttgart 1990 (SBS 139). Krátce též Lienemann, op. cit., s. 68.
[21] Z jiného prostředí např. autostylizace Karla Velikého do role nového krále Jošijáše, reformátora společnosti a kultu z 2Král 22, včetně titulu „rex et sacerdos“.
[22] V hutné zkratce ve verši oblíbeném už od karolínské doby: „Interroga sacerdotes legem.“ – „Toto praví Hospodin zástupů: Žádej kněze o poučení.“ (Ag 2,12)
