Kořen naší slabosti

Islám, uprchlíci a Evropa

Na pravou míru / Jiří Zajíc / 29. září 2015
Kořen naší slabosti

Jiří Zajíc
Autor: archiv autora

Zdá se, že všechno, co bylo možno říci v souvislosti s exodem uprchlíků z Afriky a Blízkého východu, bylo už tak či onak mnohokrát řečeno. Výsledkem je jen narůstající polarizace v české společnosti, zvyšující se agresivita a rychlé prohlubování propastí či růst bariér. Předem tedy vím, že mám malou šanci, aby můj pokus alespoň trochu zpřehlednit „debatní pole“ a podívat se na něj z křesťanské perspektivy, byl něčím, co přece jen posune náhled na paniku, která hýbe výraznou většinou naší společnosti. Proto jsem jeho napsání dlouho odkládal a jen vytrvalé prosby z redakce Christnetu nakonec vedly k tomu, že jsem jej přece jen napsal

Právě tato panika, znemožňující klidnou racionální debatu, je nejvýraznějším příznakem toho, co se u nás v souvislosti s uprchlickou krizí děje. Sám jsem byl překvapený, jak téměř ze dne na den se řada lidí kolem mne, které jsem dlouho znal jako uvážlivé a přemýšlivé katolické křesťany, změnila ve vystrašené osoby, které se mě zcela vážně ptaly, jestli tedy chci, aby u nás platilo právo šaría, když nejsem proti tomu, abychom přijali i muslimské běžence. Pokusím se tedy podívat hlavně na tento vyhrocený strach z hlediska faktorů, které jej provokují. A na závěr k tomu přidám reflexi křesťanskou.

Bezprostřední hrozby

Jistě nikdo – ani ti, kterým se hanlivě začalo říkat „sluníčkáři“ – si určitě nemyslí, že příliv skoro milionu uprchlíků do Evropy během necelého roku je jednoduchá záležitost, kolem níž by neměla vznikat vůbec žádná nervozita, natož nějaké problémy. Evropa je dlouhodobě zvyklá na souvislý proud migrantů z Balkánu, Ukrajiny a také neevropských zemí, nicméně nyní je jejich proud mnohonásobně silnější, takže i takové „ostřílené“ země jako Německo začínají mít vážné logistické problémy. U nás je sice reálný výskyt uprchlíků minimální, zato strachu máme víc než v celé Evropě. Snad jen Slováci nám můžou konkurovat. Nemluvím o Maďarech, kteří mají na svém území desítky tisíc běženců, takže jsou ve zcela jiné situaci. My jsme od roku 1990 zvládli dvě daleko početnější vlny uprchlíků (v polovině 90. let z Balkánu a po roce 2000 z Ukrajiny a Čečenska) než je současných cca 3000 běženců, kteří navíc v drtivé většině chtěli jen nenápadně překonat naše území a dostat se do SRN, případně do Švédska či Velké Británie. Co nám tedy hrozí?

a)      Teroristé

Mezi desetitisíce uprchlíků prý Islámský stát (snad i Al Kaida) propašovává svoje agenty, kteří zanedlouho zničí bezpečí našich domovů. Po pravdě řečeno, vyloučit se to nedá, i když skuteční agenti Islámského státu i Al Kaidy si v klidu jezdili po Evropě s pasy vážených evropských států – Velké Británie, Německa, Španělska, Francie či Švédska. Nejen já nevidím žádný rozumný důvod, proč by tyto teroristické organizace riskovaly, že své vycvičené agenty ztratí při potopení nespolehlivých člunů na moři, potká je nějaký úraz při zdolávání překážek na tvrdé Balkánské cestě nebo je nakonec odchytí policie při prověřování. Navíc: nemám tak mizerné mínění o našich zpravodajských a bezpečnostních službách.

Nepochybné ovšem je, že česká společnost svou ustrašeností si o nějaký teroristický čin přímo říká. Taková bázlivá společnost, jako je ta naše, je přece pro takový počin mimořádně vhodný cíl, neboť s malými personálními náklady se dosáhne velkého efektu: paralyzuje se celý stát. Kdybych byl stratégem Al Kaidy nebo Islámského státu, pak stav české společnosti by byl pro mě mimořádně dobrou zprávou. Společnost, na kterou stačí trochu zadupat, a ta se strachy roztřese, načež udělá všechno, co se po ní bude chtít, ta je pro teroristy ideálním spojencem. Celkově nás tedy v tomto ohledu ohrožuje neskonale víc naše vlastní panika, než případní „propašovaní“ teroristé.

b)      Nemoci

I tato obava se objevuje a vážně se o ní debatuje: s uprchlíky nám sem hromadně budou zavlečeny exotické nemoci, s nimiž už skoro století nemáme problémy. To na první pohled vypadá vážně, ale bližší rozbor faktů ukazuje, že je to pseudoproblém: Uprchlíci se do Evropy dostávají přes moře a pak pěšky či vlakem, jejich cesta trvá obvykle několik dní. Tento čas spolu s klimatickými podmínkami Česka významně snižují riziko, že by k nám přenesli nějakou exotickou infekční nemoc. Od letošního 17. června, kdy u nás byla kvůli migraci přijata speciální opatření, policie zajistila až do půlnoci z 13. na 14. září celkem 2 722 osob. Pro porovnání – loni prošlo vnější schengenskou hranicí ČR v obou směrech 5,4 milionů lidí. Je přitom zřejmé, že infekční nemoci k nám lze zavléci nejsnadněji právě letadlem, které zkracuje čas cestování tak dramaticky, že pokryje jejich obvyklou inkubační dobu (čas od nákazy do projevení nemoci). Rizikoví jsou v tomto smyslu nejen cizinci, ale i čeští turisté a cestovatelé. Jenom v zimě jich 143 tisíc vycestuje do exotických zemí, a to jak do relativně bezpečného Thajska, tak i Karibiku či Spojených arabských emirátů. Během roku najdeme našince po celé zeměkouli, tisíce jich vycestují i do rizikových míst Afriky.

c)      Nemakačenkové

Téměř automaticky předpokládáme, že uprchlíci se stanou zátěží našeho sociálního systému: nechtějí pracovat, nechtějí se naučit naši řeč. Tohle se neustále opakuje. Jsou k tomu skutečné důvody? Na jedné straně se vehementně zasazujeme o to, aby „ekonomičtí migranti“ byli odděleni od těch, kteří naši pomoc „skutečně potřebují“, na druhé straně je prakticky jisté, že ekonomičtí migranti, pokud u nás zůstanou, rozhodně pracovat chtějí. Máme zkušenosti s těmi z Ukrajiny, z Vietnamu. Ale ani o skutečných uprchlících – zejména ze Sýrie – je předpoklad jejich neochoty či neschopnosti živit se pořádnou prací neopodstatněný. Na Blízkém východě byly tři státy, které se velmi podobaly státům vyspělé Evropy: Izrael, Libanon a Sýrie. Bohužel o Libanonu kvůli nedávno skončené občanské válce a o Sýrii v důsledku současné katastrofy to už neplatí, ale lidé, kteří tam žili a žijí, jsou s námi, co se týče pracovních kompetencí, velmi dobře srovnatelní. Mnohé rozčiluje, že mají s sebou moderní mobilní prostředky, ale právě tím prokazují, že se dobře orientují: v situaci, do níž se dostali, představují právě tyto prostředky mimořádně cennou výbavu. Stejně tak se mnozí pohoršují nad tím, že tito lidé nejsou spokojení s nevybaveností záchytných zařízení a s tím, že se s nimi jedná jako se zločinci. Ale tím vším jen prokazují, že jsou to lidé jako my, žádní barbaři, kteří nedávno slezli ze stromů a musí jim tedy být všechno dobré. Ano, my máme zásadní problém s pracovní morálkou jedné menšiny na našem území. Je to menšina mnohonásobně početnější než případní utečenci z Blízkého východu – minimálně čtvrt milionu našich občanů. S jejich skutečnou integrací jsme jako společnost za posledních 25 let nepokročili ani o píď. Proč ale na to mají doplácet lidé, kteří prchají proto, aby zachránili holé životy?

d)      Logistické problémy

Zatím se nás ty skutečné problémy, které musejí řešit Řekové, Makedonci, Srbové, Chorvati, Maďaři, Rakušani, Němci a také Italové, Francouzi a částečně Britové, prakticky netýkají. Několik málo tisíc migrantů na našem území je z logistického hlediska standardní záležitost, kterou musí stát naší kapacity řešit bez problémů. A on by to také v podstatě vyřešil, kdyby hysterie nenutila v počáteční fázi policisty „lapat“ každého nešťastníka, který se snažil co nejrychleji od nás zmizet do SRN. Jejich „doprovázení“, k němuž sáhla posléze naše policie, bylo možné od počátku – a bylo by úplně po problémech. Zvládli jsme ničivé záplavy, jistě zvládneme i logistiku související s přílivem uprchlíků.

e)      Fašizace společnosti a ráj demagogů

Tohle je naopak jediná skutečně aktuální hrozba. Počínaje prezidentem a konče obskurními pseudopolitiky typu Konvičky se strach z běženců stal vítaným terénem politického boje. Výsledkem je jednak intenzívní emocionální masáž, na níž se vehementně přiživují média, tak lavina internetových debat, videí, blogových příspěvků, které dramaticky polarizují naši společnost. Podobný vývoj měla už prezidentská volba – a nyní se to ještě v mnohem silnější podobě roztočilo nanovo. Až na výjimky – především KDU-ČSL, sobotkovské křídlo ČSSD, pár lidí kolem Jiřího Zlatušky a někteří senátoři – se z politické sféry neozývá to, co by bylo třeba v prvé řadě: „Lidi, neblázněte, tohle přece musíme zvládnout tak, jako jsme třeba zvládli povodně.“ Jak je svůdné vést se na vlně protiutečeneckých nálad, je vidět na tom, že i tak rozumní a charakterní lidé jako Petr Fiala se v pozici zástupce ODS přidává na stranu těch, kteří jen paniku zvyšují.

Kořen naší slabosti

Ilustrační foto
Autor: Charita.cz

Plíživá islamizace

Z předchozího je vidět, že i když se nejedná o triviální záležitost, rozhodně by uvedené bezprostřední hrozby nevysvětlovaly tu ohromnou paniku. Myslím, že právě srovnání s Romy, kteří jsou dlouhodobě nemilovanou minoritou české společnosti, dobře ukáže, v čem tkví hlavní problém. Romy sice drtivá většina lidí nemá rada, a kdyby mohla, klidně by je poslala třeba na Měsíc, protože nás prostě „cikáni obtěžují“, ale (až na nějaké výjimky v tzv. „vyloučených lokalitách“) česká společnost z Romů nemá strach. Pohrdá jimi, ale nebojí se jich. Z utečenců, které v mnoha ohledech pokládá za obdobně neužitečná a „kulturně odlišná“ stvoření, strach má. Proč?

Utečenci – na rozdíl od Romů – sice ztratili své domovy, ale neztratili víru. Zatímco Romové jsou jako celek skupinou bez jakékoliv duchovní identity, tu svou starou ztratili a žádnou novou nezískali, ti kteří přicházejí z Blízkého východu či z Afriky, si přinášejí přesvědčení, že s Bohem je třeba skutečně počítat. Česká společnost je tu konfrontována s lidmi, kteří svou víru ještě berou vážně. Tak vážně, že ji chtějí promítat nejen do svého života, ale i do uspořádání společnosti. A to je pro českou společnost nepřijatelné. Zvykla si, že náboženství se do uspořádání společnosti nijak nepromítá. A když si myslí, že se to přece jen nějak promítá nebo by promítnout mělo (otázky kolem potratů a eutanázie, majetkové vyrovnání s církvemi), snadno se s tím vypořádá jako se středověkým tmářstvím. A když se zcela ojediněle nevypořádá – viz tzv. restituce – tak zuří a to dá příslušným „viníkům“ patřičně najevo. Česká společnost se obává, že takhle snadno si s islámskými věřícími neporadí. Žije jich tu sice zatím pár tisíc, ale co kdyby jich tu najednou byl milion. Víme přece, jak to dopadlo ve Velké Británii, Francii, Švédsku, Nizozemí nebo i Německu, že? A tak je třeba islám preventivně zdiskreditovat.

a)      Islám jako zlo

Islám k tomu poskytuje každému, kdo by to chtěl dokázat, dostatek záminek: ve jménu Alláha se za poslední půlstoletí páchají ty nejohavnější teroristické zločiny, odkazy na Korán a muslimské právo (šaríu) se zdůvodňují všemožné zhůvěřilosti ve vztahu k ženám, v řadě islámských zemí jsou tvrdé diktatury. Někteří se dokonce s pomocí Koránu snaží dokázat, že islám je nutně náboženstvím násilí a nesnášenlivosti. Po internetu koluje řada vyjádření různých muslimů – současných i bývalých, kteří všechno tohle ještě vehementně potvrzují. Je přitom příznačné, že zejména křesťanští fundamentalisté se pokládají za odborníky na to, jak muslimové „musí“ Korán číst a jak mají věřit. Pak jim nutně vychází, že „správně věřící“ muslim je nutně islamistou – tedy člověkem zneužívajícím islám k politickým zájmům.

Jako člověk, který zažil mnohé debaty s komunistickými politruky na téma „zvrhlosti křesťanství“, kdy dotyční mě přesvědčovali úryvky z Bible, jak je to křesťanství nesmyslné a škodlivé, a který navíc studoval biblickou hermeneutiku (tedy metody správného výkladu), jsem k těmto prvoplánovým způsobům diskvalifikace islámu velmi kritický. Vím, že podobným přístupem se dá zdiskreditovat jakékoliv náboženství. Těm, kteří říkají, že křesťanství je „přece“ náboženstvím lásky, jistě uniká, že ve svém „čtení“ křesťanského náboženství už interpretují vše, co by s tím bylo v rozporu. Je jim „jasné“, že když Ježíš slibuje, že „nepřinesl pokoj, ale meč“ a „rozdělí člověka proti jeho otci, dceru proti matce a snachu proti tchyni“, rozhodně tím nemyslí brutální násilí, ale duchovní boj. Jenomže v dějinách křesťanství to mnozí také vzali doslovně. I naši husité byli v tom zvlášť důkladní. A v Severním Irsku ještě nedávno protestanté s katolíky vedli debatu prostřednictvím granátů a střelných zbraní.

Mohl bych uvádět řadu dalších biblických míst, kde se to jen hemží násilím. Zrovna tento týden jsem pro naši biblickou soutěž Stezka písmáků připravoval otázky z knihy Žalmů a tam je to každou chvíli: Povstaň, Hospodine, zachraň mě, můj Bože! Rozbiješ čelisti všem mým nepřátelům, svévolníkům zvyrážíš zuby (3,8). Hospodin je Králem navěky a navždy, pronárody zmizí z jeho země (16,10). Bože, vylámej jim zuby v ústech, vyraz tesáky těch lvíčat, Hospodine! (58,7) atd. Právě proto se zajímám o to, jak islámu rozumí skuteční odborníci – u nás Luboš Kropáček, Miloš Mendel, Milan Slezák či Bronislav Ostřanský, klíčovým zdrojem je klasický spis zakladatele české orientalistiky a katolického kněze Aloise Musila Ze světa islámu. Ze zahraničních autorů pak především Giles Kepel a jeho Válka v srdci islámu. Snažím se respektovat to, co říkají dokumenty 2. vatikánského koncilu (zejména Lumen gentium čl. 16 a Nostra aetate čl. 3), i to co vyjádřil současný papež František ve své exhortaci Evangelii Gaudium: Tváří v tvář případům násilného fundamentalismu, jenž nám působí starosti, nás musí náklonnost k autentickým věřícím islámu vést k tomu, že se vyvarujeme nevraživého zobecňování, protože pravý islám a náležitá interpretace Koránu se staví proti každému násilí (253).

A pak mě zajímá, jak islám vykládají reprezentativní muslimové. Například v Zaostřeno na islám nebo Islám – hluboké nahlédnutí. Také mně zajímají stanoviska islámských autorit. Dnes jsou k dispozici prohlášení vrchního imáma z káhirské univerzity Al-Azhar Al Tajiba, který se těší plné podpoře egyptského prezidenta Sísího a který jako nejvyšší představitel sunitského islámu na nedávném setkání v Mekce ostře odsoudil zneužívání Koránu k násilným akcím a žádal, aby se zásadním způsobem změnil způsob výuky Koránu, který nutně potřebuje správnou interpretaci (viz). Obdobně se vyjádřila reprezentativní univerzita libanonská (viz). Zvlášť cenná je pro naše poměry publikace bývalého bosenského prezidenta Alii Izetbegoviče Islám mezi východem a západem. Je to vize evropské verze islámu, která rozhodně stojí za pečlivé zvažování. Tady posloužím jen ukázkou z části věnované lidské svobodě: Dobro i zlo jsou v člověku. Neexistují žádná cvičení, pravidla či vnější vlivy, jimiž by se mohl člověk „vylepšovat“. Z náboženského hlediska je každý vnější vliv směřující k odstranění zla marný. Proto také nemá dril žádný vliv na mravní postoj člověka. Můžete vycvičit, aby voják byl otužilý, obratný a silný, ale nemůžete ho vycvičit, aby byl čestný, důstojný, nadšený a statečný. To jsou duchovní kvality. Je nemožné někomu vštípit víru nařízeními, terorem, útlakem, násilím nebo silou. To dokáže jen výchova. Výchovné povznesení je přitom nezměřitelný, lehounký vliv na lidskou duši. Je naprosto nepřímé, skrze lásku, příklad, odpuštění i trest s úmyslem podnítit vnitřní aktivitu v člověku samém. Vnitřní rozpětí člověka je obrovské, téměř nekonečné. Je schopen těch nejodpornějších zločinů i těch nejvznešenějších obětí. Velikost člověka netkví primárně v konání dobrých skutků, ale v jeho schopnosti si vybrat. Každý, kdo tuto volbu omezuje nebo ohraničuje, znehodnocuje kvalitu člověka. Myslím, že by běžný čtenář v tom sotva hledal názor muslima, alespoň podle tradičních náhledů.

b)      Islám neslučitelný s evropskou kulturou a hodnotami

Právě existence evropského islámu (kromě Bosny a Hercegoviny a případně Albánie s Kosovem je tu významná dlouho usazená tři čtvrtě milionová menšina muslimů v Rakousku, 20 milionová muslimská menšina je v Rusku) je mimořádně důležitá v souvislosti s argumentem, že běženci – zvláště, jsou-li to muslimové, jsou „neslučitelní“ s naší evropskou kulturou a evropskými – případně „křesťanskými“ hodnotami. O kulturní úrovni Sýrie jsem už psal. Iráčané a Afghánci jsou skutečně poněkud jiný případ, nicméně i s jejich integrací do naší společnosti už máme zkušenosti: Afghánců je tu skoro 400, stejně tak Iráčanů nebo Íránců. Rozhodně tu není namístě přílišné zobecňování. Nepochybně daleko kolosálnějším problémem je integrace jiné „kulturně odlišné menšiny“, která na našem území dlouhodobě existuje v neskonale větším počtu.

Konečně jsem se dostal k „evropským hodnotám“. Co se jimi ale opravdu myslí? Když jsem před lety dostal do rukou Bílou knihu EU o mládeži a našel jsem v jejím obsahu kapitolu Evropa jako obránce hodnot, dychtivě jsem si ji nalistoval, abych záhy zjistil, že mladí Evropané se identifikují především s takovými hodnotami, jako je solidarita, rovnoprávnost a kulturní pestrost, z čehož hlavně vyvozují požadavky rovnoprávnosti pro homosexuály ohledně manželství a možnosti mít děti. Pravda je, zrovna pro tohle pochopení rovnoprávnosti v islámu místo nebude. Ovšem – jak známo – nesouhlasí s tím ani katoličtí křesťané, tedy aspoň podle oficiálních stanovisek. Běžně se má za to, že z hlediska našich hodnot je zcela nepřijatelné postavení žen v islámu. Dalo by se uvést, že i křesťané pravidelně při svých bohoslužbách předčítají Pavlův list Efesanům, kde se jako Boží slovo uvádí, že se ženy mají podřizovat svým mužům jako Pánu, protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve (5,22-23). Daleko významnější mi ale přijde svědectví vzdělané emancipované Američanky, která měla možnost nejprve jako korespondentka prestižních novin několik let v muslimském světě působit, aby se nakonec provdala za jordánského krále Husejna. Ta ve své (i jinak mimořádně zajímavé) biografii Skok víry o svých důvodech konverze k islámu napsala: Rodiče mě nevychovali pro žádnou speciální církev a ponechávali na mně, abych svou duchovní cestu určila sama. Muslimská víra, islám, bylo první náboženství, které mě samo opravdu přitahovalo. Líbil se mi důraz, jaký islám klade na přímý, bezprostřední vztah věřícího s Bohem, na fundamentální rovnost mezi muži a ženami, na úctu k proroku Muhammadovi a dalším prorokům a božím poslům, kteří ho předcházeli, od Adama přes Abrahama, Mojžíše či Ježíše k mnohým dalším. Islám volá po spravedlnosti, smířlivosti, snášenlivosti a dobročinnosti: 'Nikdo nesmí být k víře nucen,' přikazuje Korán ve verši 2:256. A také: 'Ten není pravým věřícím, kdo nepřeje svému bratru, co přeje sobě,' praví prorok Muhammad v jednom ze svých výroků. Přitahovala mě jistá přímočarost a volání po spravedlnosti v islámu obsažené. Muslimská víra je velice osobní. Má své předříkávače modliteb, své duchovní vůdce, ale nikoliv prostředníky mezi věřícím a Bohem. Nemá žádné "úředníky víry", jako je tomu v jiných monoteistických církvích. Žádný muslim není lepší než druhý muslim, ledaže svými skutky milosrdenství. Čestnost, věrnost a umírněnost, to jsou jen tři z mnoha ctností, jejichž následování požaduje islám a jejichž dodržováním může muslim získat před Bohem větší zásluhu než jeho druh.

Nezaráží vás, že tahle v západní civilizaci vychovaná Američanka oceňuje v islámu právě ty hodnoty, které jsme si zvykli považovat za „naše“ – evropské či přímo křesťanské? Rovnost mezi mužem a ženou, spravedlnost, smířlivost, snášenlivost, dobročinnost, čestnost, věrnost a umírněnost! Mě tedy ano. Jak to, že tohle nenašla u nás, křesťanů? Jestlipak my o těch „našich evropských hodnotách“ už jenom neřečníme, když teď máme z islámu strach, ale jinak jsou v praxi našeho života prakticky nepřítomné? Paul Zulehner v souhrnu výzkumu evropských hodnot, který u nás vyšel pod názvem Církev – přístřeší duše, mimo jiné upozorňuje, že dnes je automobil v naší civilizaci mnohem lépe chráněný než dítě.

c)  Islám a evropská prázdnota

Strach z islamizace je ve svém jádru strachem z naší biologické degenerovanosti a duchovní prázdnoty. Evropané se bojí mít děti, bojí se celoživotně vázat v manželství, bojí se přijímat dlouhodobé závazky, bojí se bolesti, bojí se oběti, bojí se smrti. Nepřekvapuje, že se pak bojí i lidí, kteří tyhle strachy nemají. Chápal bych to u konzumně závislých individualistických materialistů. Jejich kultura a jejich hodnoty jsou mi ovšem ještě vzdálenější než ty, které s sebou mohou přinést uprchlíci z Blízkého východu (kteří se nás podstatněji týkají než ti z Afriky). Právě proto nechápu ten strach i mezi svými souvěrci. Proč se rozhořčují nad tím, když muslimové upřímně říkají, že by si přáli, aby všichni byli muslimy? Cožpak křesťan by si také nepřál, aby všichni lidé mohli být křesťany? Nejen kvůli sobě, ale hlavně kvůli nim samým, protože je přesvědčený, že křesťanská cesta následování Ježíše z Nazareta je tou nejbezpečnější i nejkrásnější cestou k Bohu a v Božích službách. Jenomže tohle se s koleny roztřesenými strachem opravdu špatně prokazuje. Většinu svého života jsem prožil ve společnosti, která programově mé křesťanské přesvědčení zesměšňovala, popírala, někdy i za to pronásledovala. A přece jsem neměl strach, že nás křesťany (evidentně dost malou menšinu) tahle tupě ateistická a materialisticky zaměřená společnost převálcuje. Dalších 25 let svého života jsem teď prožil ve společnosti, která se vyvíjí směrem, o jehož mylnosti jsem byl od počátku přesvědčený: vláda „neviditelné ruky trhu“ naordinovaná Václavem Klausem a jeho týmem od počátku nutně podporovala bezohledné sobectví, sebestředný individualismus, neúctu k lidem i zákonům, životní styl nutně drcený tlakem na výkon a tedy nepřátelský k rodině, dětem i všem slabším. Nepřehlížím i pozitiva tohoto období, ale rozhodně to není společnost, která by skutečně stála na křesťanských hodnotách. Mám se teď děsit toho, že za několik desítek let tu bude islámská společnost? Proč by tu měla být, když i za několik desítek let tu bude muslimů stále malá menšina (o muslimské porodnosti v Evropě si případně přečtěte tady)? A když budeme důsledně dodržovat ty čtyři principy, které před časem zformuloval Pavel Svoboda a prezentoval je tu Dan Drápal.

Jestli mám z něčeho obavu, tak je to právě ona narůstající polarizace v naší společnosti, v níž jsou navíc už nepřehlédnutelné fašistoidní rysy. A jejich zneužívání k politickým účelům. Byl bych rád, kdyby se podařilo od té všeobecné paniky začít naši společnost léčit. Nemyslím si, že je naše společnost rasistická nebo xenofobní. Je ale zoufale nesebevědomá, protože svou hodnotu odvozuje jen od sebe samé. Chybí ji důvěra v Boží podporu. Papež František teď v Americe na místě zničených Dvojčat (Ground Zero) mimo jiné řekl: „Společně jsme dnes zváni postavit se na odpor každé uniformující snaze a přitakat akceptované a smířené diferenci. K tomu je zapotřebí, abychom odstranili každé puzení k nenávisti, pomstě a zášti. A víme, že to umožní pouze dar z nebe.“ Ten, kdo ví o tomhle daru, ten si může společně s papežem říct: „Není nám cizí úzkost prvních Jedenácti zavřených mezi svými zdmi, stísněných a zdrcených, pohlcených strachem ztracených ovcí, protože byl zasažen Pastýř. Vězme však, že nám byl dán duch odvahy a nikoli bázlivosti. Proto nám není dovoleno nechat se paralyzovat strachem.“ A může vzít vážně i jeho závěrečné doporučení týkající se příchozích: „Asi pro vás nebude snadné nahlédnout do jejich duše, možná vás jejich jinakost uvede do nesnází. Vězte však, že mají také zdroje, o které se mohou podělit. Proto je přijměte beze strachu. Nabídněte jim vřelost Kristovy lásky a dešifrujete tajemství jejich srdce.“ To přesně koresponduje s tím, co říkal Ježíš Gabriele Bossisové a jak si to zapsala do svého deníku On a já 12. září 1945: Moje vůle není nic než láska. Až množství lásky na této zemi převáží množství nenávisti, bude to velký krok kupředu. Nenávist není z nebe, je to dech pekla.


Jiří Zajíc je pedagog, katolický publicista a matematik. Stálý spolupracovník magazínu Christnet.eu.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Jste spokojeni s výsledky voleb?
Ano, bude líp!
0%
 
Ne, ale neuhneme!
0%
 
Komunistům odzvonilo!
100%
 
Klidná síla se Starosty!
0%
 
Pustili jsme je na ně!
0%
 
(Počet hlasů celkem: 1)