Miloš Zeman se ve svých pamětech „Jak jsem se mýlil v politice“ vyjadřuje k restitucím církevního majetku i tím, že se vrací ke známé kauze řádu voršilek a budovy Nové scény Národního divadla z roku 1990. Miloš Zeman píše: „Klasickým příkladem (církevní chamtivosti) byla situace, kdy administrativním omylem Federální shromáždění přiřklo řádu voršilek restaurační budovu Národního divadla. Milé voršilky začaly s touto budovou čile kšeftovat a nakonec ji - omyl neomyl - prodaly firmě Themos. Marně jsem ve Federálním shromáždění promlouval na téma apoštolské chudoby, citoval slova Písma...“ (str. 108 - 109). Pokrytectví a křupanství Miloše Zemana je dostatečně známo, přesto mě udivilo, že při následných diskusích nad tímto vyjádřením se mezi diskutujícími na ChN objevila mimořádná divergence názorů a postojů. Pokusím se projít celou kauzu sester voršilek ještě jednou krok po kroku a podívat se na zajímavé rozdílnosti, které hodnocení těchto kroků dosud provázejí:

a) V roce 1990 Parlament Československé republiky přiřkl nezamýšleně v rámci restitučního zákona řádu svaté Voršily v Praze budovu Nové scény Národního divadla. Stalo se tak na základě zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a Arcibiskupství olomouckého. Komunita unie řádu svaté Voršily v Praze (dříve Řád svaté Voršily Římské unie) se tak stala vlastníkem budovy č. p. 1435 postavené na pozemku č. p. 944/2 v katastrálním území Praha - Nové Město, který do té doby patřil Národnímu divadlu a který již v roce 1931 řád sv. Voršily prodal státu za 2.173.000 Kč. Došlo ke zjevnému pochybení, byť v rámci zákona, a pokud lze v této souvislosti hovořit o vině, podíleli se na ní všichni poslanci Federálního shromáždění. V diskusích na ChN se objevila obviňování i některých konkrétních jedinců, zejména Cyrila Svobody, ale ze svědectví lidí, kteří byli celé kauze velmi blízko, vysvítá, že Cyril Svoboda neměl s předkládáním tohoto zákona nic společného.

b) Ihned po schválení zákona Parlamentem se sestry voršilky rozhodly majetek vrátit. Cítily, že by nebylo morální, aby uvedený pozemek s budovou vůbec přijaly, a vešly proto v jednání s tehdejším ředitelstvím ND. Navrhovaly, že po nabytí právní moci zákona č. 298/1990 Sb věnují pozemek č. 944/2 i s budovou v hodnotě zhruba sto dvacet milionů korun bezúplatně Národnímu divadlu. Litera zákona bude dodržena a Národnímu divadlu bude ihned a bez prodlení vráceno to, co mu morálně a provozně nesporně náleží. Ve světle historie porevolučního divokého kapitalismu lze považovat tento krok sester voršilek za vysoce morální a oceněníhodný čin. Těžko si vysvětlit demagogii Miloše Zemana, který celou kauzu shazuje termínem „kšeftování“. Nevzpomínám si, že by tento krok měl nějakou analogii v restitučních dějinách našeho státu posledních dvaceti let, a myslím si, že před sestrami voršilkami by měl za jejich čestnost každý morálně cítící člověk smeknout a poklonit se nejhlubší úklonou.

c) Nečekaná komplikace ovšem nastala, když tehdejší ředitel Národního divadla Jindřich Černý odmítl s voršilkami o jejich bezúplatném darování jednat. S odůvodněním, že pokud by tak učinil, vyjádřil by prý tím mravní souhlas s chybným rozhodnutím Parlamentu. Což on nikdy neučiní. Jedinou přijatelnou cestou pro něj je revokace celého zákona, tedy jeho opětovné projednání Parlamentem a schválením upraveného textu.

Bohužel pro Národní divadlo a ředitele Černého Parlament jeho požadavek ignoroval a k projednávání opraveného textu se dosud nedostal a pravděpodobně se k němu již nikdy nedostane. Udivujícím jednáním svého ředitele přišlo Národní divadlo o stodvacetimilionový majetek, a i když někteří z diskutujících na ChN obhajovali ředitele ND, že prý nemohl v tehdejší situaci jednat jinak, nelze pomíjet důvody, které jsem uvedl výše a kterými sám ředitel své rozhodnutí v tehdejších masmédiích obhajoval: Budovu Nové scény jako dar od voršilek prý nikdy nepřijme. Protože je to od voršilek!

Že šlo o aroganci zemanovského kalibru, možná o totální hloupost či o pokrytecké selhání člověka na postu úředníka, který měl za úkol spravovat státní majetek, je zjevné. Jak napsal jeden z blízkých účastníků celé kauzy, jehož jméno je možné v diskusích ChN bez problémů vyhledat: „Sestry voršilky klepaly na dveře státní instituce a marně. Stát o část komplexu Národního divadla nestál.“ Je to nepochopitelné, je to udivující a osobně právě tomuto rozhodnutí ředitele Černého přisuzuji vinu za stodvacetimilionovou „ztrátu“, kterou jsme následně my všichni museli (přímo či nepřímo) splatit ve svých daních. I když si uvědomuji, že nešlo v pravém slova smyslu o ztrátu, nýbrž o zahozenou šanci získat dle dikce zákona pro Národní divadlo stomilionový majetek, domnívám se, že za tehdejší postup ředitele Černého mělo být na něj už dávno podáno trestní oznámení za pochybení při správě cizího majetku.

d) Kauza Nové scény Národního divadla tím ale neskončila. Naopak, začala nabírat na obrátkách. Paralelně s jednáními, které vedly voršilky s různými státními institucemi, spustila masmédia intenzivní a nenávistnou kampaň, v níž povšechně a nevybíravým způsobem obviňovala voršilky z touhy po majetku(!). V atmosféře lynče, ne nepodobné současné situaci v kauze „Čunek“, byly sestry voršilky napadány za všecko a za cokoliv, co se rozhodly učinit. Vrátit bylo špatně, ponechat si bylo také špatně. Proto neudivuje, že voršilky usilovaly co nejrychleji se daného majetku zbavit a prodat ho za co nejnižší cenu (když byly obviňovány z té „hamižnosti“): „Obrátily se (po odmítnutí možnosti vrácení budov) na právní firmu, která jim měla pomoct s prodejem. Nechtěly prostě část ND vlastnit. Právní firma dohodla s Themosem prodej za 12 milionů korun. Sestry nikdy takovou částku neviděly. Přijaly ji a byly díky tomu schopny převzít sousední, kdysi voršilskou, ale mezitím státní školu a zahájit v ní provoz. Když se transakce stala známou, odborníci řekli, že budovy měly tehdy cenu 120 milionů. Ale už bylo pozdě. Jak výhodné to bylo pro Themos a jak se přitom nakapsovala právní firma, to se můžeme jen dohadovat.“

Přestože urychlený prodej (byť hluboce pod cenou, a proto pokrytecky) je dosud sestrám voršilkám nejvíce vyčítán, nedovedu si představit, že by jim v jejich pozici „lynčovaného“ mohl jejich jednání kdokoliv vyčítat nebo je morálně zpochybňovat. Peníze získané prodejem budovy Nové scény věnovaly sestry voršilky na školství, a i když se této souvislosti objevují další „zemanovské“ útoky a obviňování z hamižnosti, jde jistě paradoxní situaci tváří v tvář faktům, že voršilské školství je otevřené pro všechny děti, tedy děti věřící i nevěřící. Leč co se týče Národního divadla? Nu, na daních splácíme hloupost či aroganci ředitele Černého až do dnešní doby. Kdyby nebyl případ dávno prominut, považoval bych jeho fatálně nesmyslné a zemanovsky arogantní rozhodnutí za hodné podání podnětu k trestnímu stíhání.

Mudr. Mgr. Prokop Remeš pracuje v bohnické psychiatrické léčebně v Praze a úzce spolupracuje se Společností pro studium sekt a nových náboženských směrů.