Kauza Litomyšl aneb Sonda do života katolické církve v Čechách

K zákazu kněžského působení kněze Jiřího Veselého v královéhradecké diecézi na základě „liturgických excesů“

České církve / Martin Vaňáč / 22. dubna 2016
Kauza Litomyšl aneb Sonda do života katolické církve v Čechách

Královéhradecký biskup Jan Vokál
Autor: Člověk a víra / Petr Homolka

O nadstandardní ekumenické spolupráci v Litomyšli jsem zaslechl koncem ledna na farářském kurzu Spolku evangelických teologů. Dříve než jsem zjistil více informací, dozvěděl jsem se o odvolání Jiřího Veselého, jednoho z litomyšlských kněží z kongregace salesiánů. Tento zásah byl dáván do souvislosti s ekumenickou praxí, což je téma, kterému se věnuji. Na stránkách biskupství jsem nenalezl žádnou informaci a z různých stran jsem slyšel jen domněnky. Proto jsem se rozhodl, že si v celé kauze udělám trochu víc jasno. Čtenářům nabízím svá zjištění a osobní názor. V této kauze se odhaluje hned několik neduhů v životě katolické církve v Čechách, proto má smysl věnovat jí pozornost.

 

František Beneš a jeho vstřícné gesto

Administrátor farnosti v Litomyšli František Beneš zde působí od srpna 1991, předtím byl v letech 1979-1991 ve Dvoře Králové nad Labem. Stranou diskuse ponechávám skutečnost, že jeho jméno je uvedeno v seznamech StB (reg. č. 18.478, od roku 1980 agent „Jindra“). Jeho svazek byl zničen 6. prosince 1989 stejně jako například svazek generálního vikáře královéhradecké diecéze Josefa Sochy (reg. č. 22.561, od roku 1987 agent „Houslista“ nebo „Mirek“). Možná by v minulosti dosáhl soudního rozhodnutí, že byl v seznamech veden neoprávněně, podobně jako se to podařilo Josefu Sochovi v roce 1994. Již před rokem 1989 projevoval obdivuhodnou a neúnavnou snahu o záchranu a opravu církevních památek. Kromě toho mu záleželo na ekumenické spolupráci. V listopadu 2014 nastoupil v Litomyšli nový kazatel Církve bratrské Daniel Kvasnička, se kterým se František Beneš znal již z doby svého kaplanského působení v Pardubicích ve 2. polovině 70. let. Požádal ho o pomoc, aby Daniel kázal na půlnoční bohoslužbě v katolickém kostele. Daniel Kvasnička na tento začátek nadstandardních ekumenických vztahů vzpomíná: „Když mi po kázání na půlnoční František přišel podat chléb, ptal jsem se jej: ,Františku, víš, co děláš?' a on mi odpověděl: ,Musíme s tím začít!' Přišel i s kalichem… Netlačil jsem, ba jsem se v lednu poté přišel zeptat, zda nebyly problémy kvůli tomu, že mi podal. A ptal jsem se, zda se neurazí, když zase u nás při týdnu modliteb prostřeme stůl a nabídneme i jemu. Netlačil jsem, naopak! Byl jsem opatrný.“ Nepochybně nejednal v souladu se směrnicemi České biskupské konference z roku 2002 (Společenství ve svátostech s křesťany jiných církví). Projevil však gesto výjimečné vstřícnosti, které bylo svědectvím, že to s přijetím druhého jako bratra v Kristu myslí skutečně vážně. Ostatně není něco divného na tom, že takové vstřícné a bratrské gesto je v rozporu s církevními předpisy? Tato skutečnost je zvlášť nápadná, pokud mnohá ekumenicky vstřícná vyjádření katolické církve budeme brát skutečně vážně a nikoliv jako pouhou líbivou rétoriku, která zastírá skutečnost, že nekatolické křesťany ti katoličtí vlastně stále považují za „heretiky nebo schismatiky“ nebo přinejmenším za křesťany 2. kategorie, které ke společnému stolu pozveme jen ve stavu nejvyšší nouze a za splnění celé řady podmínek. Přestože vnímám úzkou spojitost mezi svátostí eucharistie a jednotou církve a nemyslím si, že pouhé společné slavení je cestou ekumenismu, tak se připojuji k hlasům katolických teologů, kteří volají po větší eucharistické pohostinnosti ze strany katolické církve (viz např. Rausch, Thomas P., S.J. Occasional Eucharistic Hospitality: Revisiting the Question. Theological Studies 74:2 (June 2013): 399-419).

Mé sympatie k vstřícnému gestu Františka Beneše na půlnoční bohoslužbě vzbuzuje skutečnost, že nešlo o nějaký jednorázový „exces“ nebo úmyslné demonstrativní porušení církevních předpisů. Z dostupných svědectví je zřejmé, že bylo spojeno s dlouholetou spoluprácí Františka Beneše s představiteli křesťanských církví v Litomyšli, a to v mnoha různých oblastech. Jako jeden z příkladů je možné zmínit pravidelné ekumenické bohoslužby v kostele Boží lásky v Budislavi. S nápadem na stavbu poutního kostela na místě bývalého pískovcového lomu přišel v 90. letech jeden podnikatel. Když se dostal do finančních problémů, daroval v roce 2001 nedokončenou stavbu obci Budislav, která za pomoci finanční podpory Pardubického kraje, města Litomyšl a dalších dárců stavbu dokončila. Jednou z podmínek dotací bylo, že to bude projekt „ekumenický“, ale s místními představiteli církví o tom nikdo moc nejednal. Tak se stalo, že výsledkem je katolická podoba sakrální stavby a také slavnostní svěcení v režii tehdejšího královéhradeckého biskupa Dominika Duky v srpnu 2004 působilo, díky hojné účastí katolických kněží, jako ukázka „katolického triumfalismu“. Ukázkou svérázného pojetí ekumenismu bylo, když pár dní před svěcením telefonoval budislavský starosta nekatolickému duchovnímu, aby se slavnosti zúčastnil a přišel v taláru „skrz ty dotace“. Přes tyto neslavné začátky se Františku Benešovi podařilo zorganizovat první ekumenickou bohoslužbu v budislavském kostele v říjnu 2004. Tato tradice pokračuje dodnes, bonoslužby se konají jednou měsíčně.

 

Společné slavení, ale ne koncelebrace

Všichni tři současní nekatoličtí duchovní (Václav Hurt, farář Českobratrské církve evangelické od roku 2012, Štěpán Klásek, farář Československé církve husitské od roku 2013 a Daniel Kvasnička, kazatel a správce sboru Církve bratrské od roku 2014) přišli do Litomyšle do plně rozběhnuté ekumenické spolupráce. Byla to opět zásluha především Františka Beneše a jeho dobrých vztahů s jejich předchůdci (Danielem Smetanou z CB), resp. předchůdkyněmi (Věrou Říhovou z ČSCH a Věrou Pleskotovou z ČCE). Všechny tři současné nekatolické duchovní úroveň spolupráce mile překvapila, rádi se do ní zapojili a pokračovali v ní. Např. Václav Hurt při besedě s biskupem Václavem Malým uvedl, že je velmi vděčný za místní ekumenu, o které během svého předchozího působení v Mladé Boleslavi již trochu pochyboval. Setkání s ní v Litomyšli pro něj bylo „překvapující a dobré“.

Kromě pravidelného setkání duchovních se konaly různé společné akce, probíhala setkání mládeže i manželských párů, společné biblické hodiny, ekumenická bohoslužba v Budislavi, bohoslužby v rámci lednových týdnů modliteb nebo vloni u příležitosti Husova jubilea atd. Tuto mnohostrannou spolupráci začalo v roce 2015 doprovázet ve větší míře i vzájemné pozvání k bohoslužbám, včetně pozvání ke stolu Páně. Při některých příležitostech, např. na 1. neděli adventní 2015, zrušili v nekatolických kostelech své bohoslužby a zúčastnili se katolické bohoslužby vedené Františkem Benešem. Nekatoličtí duchovní se účastnili v talárech a seděli poblíž oltáře, v některých případech podávali eucharistii, ale o koncelebraci podle dostupných informací nešlo (ta spočívá především v aktivní účasti na eucharistické modlitbě a vkládání rukou nad dary – viz Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 3. vydání z roku 2002, čl. 199-251). K otázce koncelebrace se ještě vrátím.

 

Udávání místo reflexe a dialogu ve farnosti

Zdá se, že František Beneš jednal spontánně, z vlastního přesvědčení, případně po domluvě s nekatolickými duchovními. Se svými farníky zřejmě o ekumenické praxi příliš nehovořil. Nemohu to posoudit, ale domnívám se, že této nadstandardní ekumenické praxi scházela potřebná reflexe a dialog s věřícími, kteří někdy prostě jen následovali svého faráře. Když to dělá on, tak my to můžeme nebo máme dělat taky, pomysleli si možná někteří z nich. Tím nechci zpochybňovat upřímnost jejich úmyslů a svým způsobem je chápu. Vždyť už výše jsem uvedl, že z platných církevních předpisů a ekumenicky vstřícných vyjádření může mít člověk pocit určité schizofrenie. Pokud druhého přijímám jako svého skutečného bratra a sestru v Kristu, proč jej nemohu pozvat ke společnému stolování a nebo přijmout jeho pozvání?

V tak velké farnosti jako je v Litomyšli existuje mezi lidmi nepochybně více názorových proudů a skupin. Mám pocit, že autorita dlouholetého faráře Františka Beneše i respekt, kterému se těšil v celé diecézi, byla velká, proto hlasů proti této praxi bylo minimum nebo nebyly slyšet. Ostatně s ohledem na absenci funkční pastorační rady farnosti vlastně ani nebylo vhodné fórum, kde by se o této praxi mohlo diskutovat. To je jeden z vážných neduhů katolické církve v řadě českých farností. Tím druhým je poměrně rozšířený nešvar, že mnozí katoličtí věřící – a samozřejmě nejenom oni – nejsou ochotni nebo neumí mezi sebou diskutovat, naslouchat druhým a předkládat své názory. Tak se stává, že se skutečnými či pomyslnými oponenty se místo vzájemného bratrského rozhovoru vypořádávají tím, že napíší udání příslušnému biskupovi nebo některé z vatikánských kongregací (zvlášť když tato kritika míří na biskupa). Zaměstnanci biskupských úřadů potvrzují množství došlých udání. Pisatelé jsou povzbuzeni tím, že často jsou taková udání skutečně podnětem k vyšetřování. To je jedno z neblahých dědictví boje proti tzv. modernismu z počátku 20. století, kdy aktivní vyhledávání a udávání údajných modernistů, nejškodlivějších nepřátel církve skrytých v jejím středu, bylo v katolické církvi podporováno. Ostatně i biskup Jan Vokál na setkání s farníky uvedl, že jedním z podnětů rychlého zásahu v Litomyšli bylo mnoho stížností, které na biskupství došly. 

Zřejmě prvním a možná jediným kritickým hlasem, který veřejně vyjádřil nespokojenost s ekumenickou praxí v Litomyšli, bylo zamyšlení mladého, nepochybně inteligentního a ve farnosti angažovaného studenta, které vyšlo v lednovém čísle městského zpravodaje města s názvem Lilie (článek Vítka Večeřeho Novoroční zamyšlení nejen nad litomyšlskou ekumenou). Mimo jiné uvedl, že mantinely, na které naráží ekumenismus, „mají svůj hluboký smysl“ a „nejenže by překonávány být neměly, ale dokonce ani překonávány být nesmějí“. Ve svých pozdějších vyjádřeních sám připustil, že jeho zamyšlení „mohlo dodat odvahu budoucímu pisateli stížnosti na P. Veselého“, ale odmítnul, že by on sám byl tímto pisatelem (jde o články Vylíčení běhu událostí kauzy "Jura" z 29. března 2016 a Osobní stanovisko ve věci odvolání P. Jiřího Veselého ze 3. dubna 2016).

Je pro mne otázkou, proč na sebe vzal roli soudce ekumenické praxe, aniž by kromě odkazu na údajně porušované předpisy ve svých textech uvedl jednu jedinou konkrétní věc. Rovněž forma kritiky, tj. zamyšlení v městském časopisu, je zvláštní. Nebylo možné najít nějakou jinou platformu pro otevření diskuse uvnitř farnosti, i když to absence funkční pastorační rady farnosti ztěžovala? Tedy pokud dotyčný o nějaký dialog vůbec stál, neboť z jeho vyjádření je cítit silné přesvědčení o správnosti své vlastní interpretace proběhlých událostí i církevních předpisů. Ve svém „osobním stanovisku“ vysvětlil, že svůj rozhovor s farářem Františkem Benešem odkládal z ohleduplnosti vůči jeho nedobrému zdravotnímu stavu a došlo k němu nakonec až na Bílou sobotu 26. března (v článku je omylem uvedeno 26. února) při návštěvě v nemocnici, tj. až po bouřlivých událostech ve farnosti, které následovaly po odvolání Jiřího Veselého.

 

Jiří Veselý 

Čtenáře může překvapit, že teprve nyní na pomyslnou scénu mého textu vstupuje Jiří Veselý, hlavní postava celé kauzy. Ve farnosti působil zhruba 4 roky, držel se spíš stranou hlavního dění, raději se věnoval mládeži, skautům (např. je členem instruktorského týmu Ekumenické lesní školy) a chlapům (v rámci tzv. chlapské spirituality). Muž nebo chcete-li chlap s charismatem a odhodláním dělat věci pořádně, který logicky v druhých budí emoce. Kromě nadšených příznivců měl i své kritiky. Litomyšl nebylo první místo, kde jeho působení vyvolávalo rozporuplné reakce (do 31. srpna 2011 působil v Moravských Budějovicích). Někteří z kritiků Jiřího Veselého v Litomyšli prý odcházeli na začátku bohoslužby z kostela, když viděli, že jde k oltáři právě on. To je z pohledu katolického pojetí liturgie a role kněze ukázka velmi pochybného pojetí eucharistické slavnosti. Kromě toho ani vztahy mezi katolickými kněžími v Litomyšli nebyly dobré. Z dostupných informací nemám pocit, že by čtyři – od loňského podzimu už jen tři – salesiánští kněží vytvářeli nějakou komunitu, prostě jen bydleli na stejné adrese. O neutěšené situaci příslušný ordinář, tj. provinciál salesiánů, věděl. Z jeho strany nedošlo k nějakému zásahu nejen s ohledem na nemoc Františka Beneše, ale i kvůli plánovanému ukončení působení salesiánů v litomyšlské farnosti v létě 2016, které bylo definitivně domluveno při setkání biskupa s provinciálem v listopadu loňského roku. Holt nejsou lidi...

Kauza Litomyšl aneb Sonda do života katolické církve v Čechách

P. Jiří Veselý SDB
Autor: Daniel Kvasnička

Když jsem se dozvěděl tyto informace, tedy že hlavním motorem ekumenických vztahů a zavedené praxe byl ve skutečnosti František Beneš, kladl jsem si otázku, jak do toho vlastně zapadá odvolání Jiřího Veselého. Čekal jsem, že vyplave na povrch nějaké jeho jiné závažné provinění, např. že nemístně holduje alkoholu, že zpronevěřil farní peníze nebo má nějaký hetero nebo homosexuální vztah, abych jmenoval nejběžnější vážné prohřešky katolických kněží. Tím by se razantní postup biskupství vysvětlil a zabývat se tím by pro mne pozbylo smyslu. Ale ani náznak podobného obvinění jsem nezaznamenal. Kromě nejasných a nekonkrétních zmínek o lidsky neutěšených vztazích mezi kněžími, a zřejmě také s některými farníky, se nakonec objevilo jediné konkrétní obvinění. Tím byla liturgie Popeleční středy pod vedením Jiřího Veselého.

 

Liturgické excesy nebo koncelebrace?

Pro uvedení do širšího kontextu připomínám, že ve stejný den, tj. na Popeleční středu 10. února 2016, papež František při katechezi během pravidelné generální audience vysvětloval původ svatých roků a při odpolední liturgii spolu s ním koncelebrovalo sedm set kněží různých kontinentů, které na konci mše vyslal do světa jako tzv. misionáře milosrdenství. Tito kněží jsou vybaveni pravomocemi odpouštět hříchy, které jsou vyhrazeny apoštolskému stolci, jak bylo uvedeno v čl. 18 buly Misericordiae Vultus z 11. dubna 2015, vyhlašující mimořádný svatý rok milosrdenství.

Jiří Veselý se ve svém pozdějším vyjádření ze dne 21. března hájil, že způsob slavení Popeleční středy konzultoval s Františkem Benešem a slavení probíhalo stejným způsobem jako v minulosti pod jeho vedením. Zásadně odmítl, že by došlo ke „spoluslavení eucharistie s nekatolickými duchovními“, kteří „byli účastni mše svaté, jak je v této farnosti zvykem, ale rozhodně při eucharistii nekoncelebrovali, byli pasivními účastníky“. Naopak, již výše zmíněný iniciativní Vítek Večeře ve svém textu z 3. dubna uvedl, že při této liturgii došlo k „liturgickým excesům“ a „byla vedena v rozporu s katolickou věroukou ve smyslu kán. 908 CIC“ (tento kánon, který kněžím zakazuje spoluslavení eucharistie s duchovními církví a církevních společenství, která nejsou v plném společenství s katolickou církví; více o důsledcích takového obvinění viz níže, je zajímavé, kdy se v argumentaci odkaz na tento kánon objevil, rozhodnutí o odvolání Jiřího Veselého žádný konkrétní předpis neobsahuje). A do třetice uvádím „Svědectví našim římskokatolickým bratřím“ z 5. dubna, podepsané nekatolickými duchovními Štěpánem Kláskem, Václavem Hurtem a Danielem Kvasničkou, v němž mimo jiné prohlašují, že při eucharistické části bohoslužeb v římskokatolické církvi nekoncelebrovali. „Taková praxe by odporovala našim vlastním předpisům, které jsou pro nás závazné, a určitě by se neshodovala s pravidly CIC. Jakýkoliv jiný výklad našeho jednání rozhodně odmítáme.“

 

Tvrdý zásah biskupství a přednáška Václava Malého

Je otázkou, zda vlna nespokojenosti, která se údajně po slavení bohoslužby Popeleční středy v Litomyšli objevila, byla způsobena formou slavení nebo tím, že jí vedl Jiří Veselý. Nejednalo se spíš o záminku pro jeho kritiky? Rovněž je otázkou, nakolik to byla skutečná vlna nespokojenosti nebo jen dílo jednotlivce nebo malé skupiny. V textu Vítka Večeřeho se hovoří pouze o jedné stížnosti, která odešla na biskupství. Při setkání s biskupem Janem Vokálem, které se uskutečnilo 20. března, se přihlásil jeden z věřících, který na biskupství psal „své pocity“ a uvedl, že vnímá jiné problémy než liturgické excesy. Měl na mysli určité rozdělení farnosti do různých skupin. Pan biskup Jan Vokál následně uvedl, že na biskupství přišlo mnoho stížností „na liturgické excesy a určité ekumenické aspekty bohoslužby“. Každopádně zásah biskupství byl neobvykle tvrdý a vzbuzuje celou řadu pochybností. Kdo by čekal nějakou vizitaci nebo snahu biskupství o zjištění skutečné situace na místě, byl by zklamán. Místo toho byl 2. března 2016 Jiřímu Veselému poštou doručen dopis s datem 1. března. V něm biskup-generální vikář Josef Kajnek sděluje, že po napomenutí generálním vikářem Mons. Josefem Sochou „za způsob podávání sv. přijímání, který neodpovídal liturgickým předpisům“ (není zcela jasné, kdy přesně a v jaké formě toto napomenutí „před několika měsíci“ proběhlo) a z důvodu „neakceptovatelných liturgických excesů“, ke kterým došlo při slavení eucharistie na Popeleční středu, ukončuje s vědomím řeholního představeného kněžské působení v diecézi královéhradecké „a to od dnešního dne, 1. 3. 2016“. O diletantním provedení a neznalosti pracovněprávních předpisů svědčí následující věta dopisu: „Protože jde o náhlost situace a nechceme Vás nechat bez prostředků, chceme Vám poskytnout mzdu ve výši polovičního úvazku.“ Rukou je připsáno „na dva měsíce“. Nakonec musel i biskup Jan Vokál při rozhovoru s farníky uznat, že došlo k omylu a Jiřímu Veselému náleží plný plat, který bude biskupství vyplácet ještě dva měsíce. 

Jiří Veselý v již zmíněném vyjádření z 21. března informoval farníky, že v reakci na své odvolání inicioval schůzku s biskupem Josefem Kajnekem v pátek 4. března a v sobotu 5. března telefonicky hovořil s biskupem Janem Vokálem. Ve středu 16. března adresoval oběma biskupům, provinciálovi salesiánů i Františku Benešovi své odvolání, v němž – jak už jsem uvedl výše – se ohradil proti obvinění z liturgických excesů případně z koncelebrace. Mezitím se již mezi farníky začala šířit zpráva o jeho odvolání, které nebylo nikde oficiálním způsobem oznámeno. Pro většinu z nich to bylo překvapení. Také Vítek Večeře označil krok biskupů „jako zbytečně tvrdý a nepopiratelným faktem je, že způsobil četné komplikace o velikonočních svátcích“. Někteří z farníků adresovali 9. března biskupu Janu Vokálovi dopis, v němž vyjádřili znepokojení nad situací a žádali ho, aby přijel celou situaci osobně vysvětlit. 

Dříve než k tomuto setkání došlo, navštívil Litomyšl pomocný biskup pražský Václav Malý se svou přednáškou „Ekumenismus – cesta církve“, která se uskutečnila ve čtvrtek 17. března v Novém kostele Církve bratrské. Jednalo se o dlouho dopředu domluvenou akci a s ohledem na velký zájem poskytla Církev bratrská své prostory, jak je v Litomyšli zvykem. Vznikla poněkud paradoxní situace. Biskup Václav Malý ve své přednášce hovořil o důležitosti ekumenismu, pochválil místní nadstandardní ekumenickou spolupráci a potvrdil, že ekumenismus je cestou i katolické církve (nahrávka celé přednášky i následné diskuse je k dispozici na Youtube). Mimo jiné uvedl, že je třeba začínat společným životem a společnou modlitbou. Jenže přijel do zjitřené situace po nečekaném a nevysvětleném odvolání Jiřího Veselého, takže byl v diskusi vystaven různým otázkám. Sympatické bylo, že v diskusi zazněla jednak omluva ze strany katolických křesťanů směrem k těm nekatolickým za situaci, která nastala v Litomyšli, spolu s prosbou o toleranci k určitým hranicím. Zazněla rovněž omluva ze strany faráře Československé církve husitské těm katolickým křesťanům, pro které byla zdejší ekumenická praxe „za hranou“ a na vysvětlenou dodal: „Tím naším úmyslem opravdu nebylo nikoho urazit, ale že jsme to tak vnímali jako veliký dar á svobodu, kterou jsme v Pánu Ježíši přijali, ale rozhodně ne, abychom vám nějakým způsobem ublížili.“ Vyzval, aby společně nezapomínali na konkrétního člověka, který tu situaci „odskákává“. Takové hlasy v diskusi jen dokládají vysokou míru pocitu spoluzodpovědnosti, který v Litomyšli mezi zástupci různých křesťanských církví panuje. Biskup Malý uvedl, že sám by si ohledně ekumenické spolupráce přál, „aby se učinily další a další kroky, ale musíme v našich církevních společenstvích unést bratry a sestry, kteří jsou v těchto věcech poněkud pozadu a těžko je chápou, aby nedocházelo k dalšímu rozdělení.“

 

Biskup Jan Vokál v Litomyšli

Biskup Jan Vokál vyslyšel prosbu farníků a spolu s biskupem-generálním vikářem Josefem Kajnekem a provinciálem kongregace salesiánů Petrem Vaculíkem přijel na společné setkání na faře v Litomyšli na Květnou neděli 20. března. Připomněl svoji dobrou vůli k rozhovoru a setkání, neboť nemá povinnost ani potřebu uvádět důvody „odvolání jmenování“, které dělá svobodně a navíc je vázán profesionální mlčenlivostí. Na setkání, kterého se nezúčastnil ani Jiří Veselý ani František Beneš, zazněla celá řada věcí. Některé z nich se týkaly osoby Jiřího Veselého. Například, že určité nesrovnalosti ohledně kněžské služby Jiřího Veselého a jeho znalostí teologie a církevního práva si biskup Vokál uvědomil, když se při jednom setkání před lety pana biskupa zeptal, proč nejmenuje administrátorem některé farnosti biskupa Bezáka. Opakovaně zaznělo, že v odvolání uvedené „liturgické excesy“ jsou jen jedním z mnoha důvodů, které se za léta nakupily. Jiří Veselý se věnoval jen těm věcem, které ho zajímaly a odmítal dělat ve farnosti to, co bylo potřeba. Nechodil na společná setkání kněží diecéze a v neposlední řadě ve vzájemném dlouhém telefonickém hovoru prý biskupovi vyhrožoval medializací celého případu a rozdělením farnosti, pokud bude odvolán.

Zdá se, že hlavní ze závažných liturgických excesů, který byl konkrétně zmíněn, se nakonec ani „ekumenických aspektů bohoslužby“ netýkal. Podle pana biskupa „nemůže si kněz nikdy v životě, to je velmi závažná věc, sednout a nechat podávat laika svaté přijímání,“ k čemuž mělo dojít při některém z dřívějších slavení, kdy bylo podávání svěřeno manželským párům. Takový kněz prý netuší o co v eucharistii jde a nezná předpisy. Došlo i na čtení výše uvedené směrnice ČBK o omezených možnostech podání eucharistie při katolické bohoslužbě nekatolickým křesťanům. Biskup Jan Vokál opakovaně zdůraznil důležitou roli eucharistie, která je „zdroj a cíl všech svátostí“, „smlouva nová a věčná“ a „jediný odkaz živého Krista, který máme“. Poté uvedl příklad: Kdyby se mu zpovídal kněz, že podal eucharistii nekatolíkům, tak nemá ani jako diecézní biskup moc dát mu rozhřešení, protože je to jeden z 5 rezervátů, který si papež vyhrazuje pro sebe. Pokud toto na setkání skutečně zaznělo, tak si při vší úctě k panu biskupovi a s vědomím, že na rozdíl od něj nedisponuji titulem doktora obojího práva, troufám tvrdit, že se mýlí a jeho vyklad je pochybný. Pominu drobnost, že k pěti rezervátům uvedeným v kodexu církevního práva doplnil papež Benedikt XVI. šestý, spočívající ve vyzrazení tajemství ohledně průběhu volby papeže, a také že právě od popeleční středy působí po světě řada tzv. misionářů milosrdenství, kteří mají mimo jiné pravomoc odpouštět i těchto 5 nebo 6 rezervátů (o pravomocích misionářů milosrdenství). Z uvedených rezervátů mohl mít biskup na mysli pouze zneuctění eucharistického způsobu, které je v kodexu definováno následovně: „Kdo pohodí eucharistické způsoby nebo kdo je odnese nebo si ponechá ke svatokrádežnému účelu, upadá do exkomunikace nastupující bez rozhodnutí představeného, vyhrazené Apoštolskému stolci; duchovnímu může být mimoto uložen další trest včetně propuštění z duchovenského stavu.“ (kán. 1367). Srovnávat podání eucharistie nekatolickému křesťanovi s jejím „pohozením“, chce už notnou dávku cynismu. K čemuž si dovolím připomenout, že by to měl být na místní úrovni právě biskup, který by měl v katolické církvi podporovat ekumenické hnutí (kán. 755 §2) a z celé řady jeho povinností stojí za pozornost následující: „Vůči těm, kteří nejsou v plném společenství s církví, se chová s ušlechtilostí a láskou.“ (kán. 383 § 3)

Kauza Litomyšl aneb Sonda do života katolické církve v Čechách

Barokní Litomyšl
Autor: Wikipedia.org / Creative commons

Farníci, kteří se mohli účastnit obou setkání s biskupy, tj. jak veřejné besedy s biskupem Václavem Malým, tak setkání s biskupem Janem Vokálem, měli možnost srovnat rozdílný přístup obou biskupů k ekumenickému hnutí. Zatímco biskup Malý projevil své přání, aby se učinily „další a další kroky“, biskup Vokál naopak necítil potřebu stávající předpisy nějak upravovat. Vzpomněl jsem si přitom na známý výrok papeže Františka z jeho projevu na závěr loňského řádného zasedání synody biskupy: „Také jsme viděli, že to, co se zdá normální biskupovi jednoho kontinentu, může být podivné, ba téměř skandální pro biskupa druhého kontinentu.“ Zdá se, že k diametrálně rozdílným postojům biskupů ani nejsou třeba různé kontinenty. Osobně si tento rozdíl vykládám nejenom určitým naturelem, ale v případě biskupa Vokála i dvaceti léty strávenými ve vatikánském Státním sekretariátu, kde setkávání s nekatolickými křesťany mělo zřejmě odlišnou intenzitu a podobu než u lidí, kteří se pohybovali v civilním prostředí mezi lidmi různého vyznání a přesvědčení.

 

Omluva za koncelebraci, která se nekonala?

Asi aby celá kauza nebyla příliš jednoduchá, bylo v nedělních ohláškách ze dne 3. dubna 2016 uvedeno prohlášení faráře Františka Beneše. Nejprve byl citován kán. 908 a poté následoval text: „Jestliže otec František Beneš na 1. neděli adventní porušil toto ustanovení částečně z neznalosti tohoto paragrafu a koho pohoršil svým jednáním - hluboce se omlouvá. Také po dohodě s duchovními jiných křesťanských společenství ujišťuje, že se nic podobného nebude opakovat.“ Smysl tohoto prohlášení mi není zcela zřejmý. Nepochybuji o dobrých úmyslech Františka Beneše, který chtěl po návratu z nemocnice, v níž ho podle vlastních slov navštívil kritik ekumenické praxe Vítek Večeře (viz výše, 3. dubna vydal své „osobní stanovisko“, kde porušení kán. 908 konstatuje v případě liturgie Popeleční středy), vyjádřit pocit spoluviny a přispět k uklidnění situace ve farnosti. Zda toto prohlášení ovlivnila krátká návštěva biskupa Jana Vokála v Litomyšli při jeho sobotní cestě do Koclířova (tj. 2. dubna), nevím.

Tímto přiznáním a omluvou však situaci spíš zkomplikoval, neboť porušení kánonu 908 spadá, spolu s činy sexuálního zneužívání nezletilých, mezi tzv. závažnější trestné činy, jejichž vyšetřování je svěřeno Kongregaci pro nauku víry (český překlad dokumentů týkajících se závažnějších trestných činů zveřejněné roku 2010). Jednou z reakcí na toto prohlášení bylo již citované „Svědectví našim římskokatolickým bratřím“ z 5. dubna. Omluva Františka Beneše totiž bezprostředně předcházela pohovoru Jiřího Veselého s provinciální radou salesiánů, na kterém se řešil jeho případ. V písemném prohlášení provinciální rady, konané 8. dubna 2016 ve Fryštáku, je uvedeno, že to bylo nakonec samotné biskupství, které ve svém prohlášení konstatovalo, že se Jiří Veselý neprovinil vůči kán. 908, ale vůči směrnicím ČBK z roku 2002. Zároveň se v prohlášení dočteme, že provinciální rada se nezabývala „věcnou stránkou nesouladného jednání se směrnicí ČBK, ani formou komunikace všech ve věci zúčastněných, byť si byla vědoma významu obojího“. Celou záležitost chápe jako proces, v němž jde mimo jiné o „dobro litomyšlské farnosti jako celku“ i o „otázky možnosti a ochoty společně hledat i jiné než liturgické příčiny a souvislosti celé záležitosti“. V závěru je uvedeno, že od 1. května 2016 přebírá od biskupství hmotné zajištění Jiřího Veselého a bude hledat způsob jeho zapojení do farní pastorace od 1. července 2016.

 

„Liturgické excesy“ jako zástupný problém 

Ze zjištěných okolností mám pocit, že v litomyšlské kauze šlo především o odstranění jednoho člověka, který nesplňoval všechny požadavky kladené na farního kněze, nevycházel dobře se svými spolubratry ve službě ani s některými lidmi ve farnosti. On sám se v klasické farní pastoraci zjevně necítil dobře, proto se dění spíš stranil. Velmi aktivně se naopak angažoval při práci s mládeží, ve skautu, v chlapských skupinách atd. Teprve nemoc faráře Františka Beneše jej přiměla převzít některé další povinnosti. Přes jeho snahu zachovat zaběhnutou praxi a konzultovat způsob slavení s farářem, stačila zřejmě jedna jediná bohoslužba (na Popeleční středu), aby vedla k jeho odstranění. Zástupnost argumentu s odkazem na „liturgické excesy“ během jedné bohoslužby je více než zřejmá, navíc ji potvrzují všichni odpovědní aktéři (biskupství i provinciální rada). Biskup Jan Vokál při setkání s farníky prohlásil: „Není to na základě Popeleční středy.“ Když byl vzápětí farníky upozorněn, že to byl jediný důvod uvedený v odvolání, reagoval, že se nejednalo o trest, ale jen o „odvolání jmenování“, které nemusí mít žádný důvod. Je zřejmé, že problémy byly v jiných věcech.

Amatérsky působí snaha teprve dodatečně nalézt příslušný kánon nebo předpis, který byl vlastně porušen. Biskupství zřejmě připadá zcela normální, že učinilo závažné a zásadní rozhodnutí na základě pouhého udání resp. stížnosti od člověka nebo od lidí, jejichž schopnost posoudit skutkovou podstatu činu je sporná. Posouzení platnosti takového právního aktu ponechám právníkům, mně jako laikovi připadá takové jednání pochybné. Nejde jen o obhajobu jednoho konkrétního člověka, ale také o respekt k spravedlnosti a právu. Působí vskutku absurdně, když biskup s právnickým vzdělání při setkání s farníky na jednu stranu tvrdí, že církevní zákony shrnuté v kodexu církevního práva nás zavazují „úplně stejně“ jako Boží přikázání, na druhou stranu souhlasí s tímto postupem. Oceňuji, že v závěru diskuse v reakci na položenou otázku, zda se to celé nemělo řešit dřív a na jiné rovině, biskup přitakal a za způsob řešení se omluvil. Pokud však zůstávají důsledky těchto pochybných právních kroků v platnosti, tak mi to připadá nedostatečné. Proto se nedivím, že v prostředí chlapské spirituality vznikla petice požadující přezkoumání ukončení kněžského působení Jiřího Veselého.

 

Otázky nad podobou kněžské služby a ochota naslouchat druhým

Už jsem zmínil, že část farníků jej ani v roli zástupce faráře nechtěla přijmout (viz jejich odchod z bohoslužeb). Nebylo by logickým řešením rozpoznat a uznat specifické obdarování dotyčného a zohlednit to v jeho službě? Chápu, že je nedostatek kněží, kteří budou dělat všechno a nejlépe ke spokojenosti všech, tedy nadřízených i lidí ve farnosti. Nechápu, že při čtení biblických textů o rozmanitosti charismat a služeb v církvi odpovědným lidem nedochází absurdita takto univerzálně pojaté a vše zvládající služby kněze (o mnohosti charismat jsem se zamýšlel v tomto textu). Těžko se pak můžeme divit, že řada kněží zažívá krize, frustraci, že opouští kněžskou službu (považovat za hlavní důvod těchto odchodů touhu po sexu je samozřejmě nesmysl) a že zájemců o tuto službu je nedostatek. Biskup Josef Kajnek si na setkání s farníky stěžoval na nedostatek kněžských povolání a s výčitkou kladl otázku: „Kolik jste vyprodukovali kněží v Litomyšli?“ Přitom mu zřejmě vůbec nedochází, že pochybný dokument oznamující odvolání Jiřího Veselého, pod který se podepsal, je smutnou ilustrací, jak se s lidmi v církvi zachází. Můžeme se divit, že málokdo s radostí a chutí dobrovolně nastoupí do takové služby? Podobně zvláštně na mne působí, když biskup Jan Vokál tvrdí, že u kněze předpokládá, že se na 99,9 % „zřekl sebe a dal se na oltář církve“ a její službě. Osobně mi takový požadavek přijde nereálný a dokonce nebezpečný. Zvlášť když někteří lidé v církvi mají tendenci ztotožňovat své názory a požadavky na druhé s požadavky nebo dokonce příkazy církve. U biskupa Jana Vokála mám pocit, že se tohoto občas dopouští. Přál bych mu větší snahu o schopnost naslouchat druhým lidem, bratřím v biskupské službě, kněžím ale i laikům: Dále také schopnost uznat, že v katolické církvi existují i odlišná pojetí eucharistie, služby kněze, podoby liturgie nebo přístupu k ekumenickému hnutí, než jsou jemu vlastní. Služba biskupa a jeho „bezpečné charisma pravdy“, o kterém mluví konstituce II. vatikánského koncilu o Božím zjevení (Dei verbum, 8) ani v katolické církvi neznamená, že všechno ví a zná nejlíp.

Uznávám náročnost biskupské služby a oceňuji výzvu biskupa Václava Malého, který v diskusi litomyšlské křesťany žádal „neberte jim dobrou vůli“, přestože uznal, že to může znít jako alibismus. Přesto bych se přimlouval o větší snahu o rozlišování a naslouchání pokud možno dříve, než dojde k nějakému rozhodnutí. Jednání, kterého jsme svědky v této kauze, nepřidává na věrohodnosti církvi a jejímu hlásání. Ztěžuje hlásání radostné zvěsti všem křesťanům.

 

Svědectví křesťanů v Litomyšli je důvodem k naději

V případě Litomyšle se nechtěnými účastníky těchto vnitrokatolických sporů stali i křesťané z nekatolických církví. Oceňuji jejich svědectví solidarity a spoluzodpovědnosti, se kterým ke kauze přistupují. Jak snadné by v takové situaci bylo poukázat na ty „hrozné katolíky“ a pokusit se nespokojence přetáhnout do vlastních řad. Tato příkladná spoluzodpovědnost je nepochybně nejenom projevem elementární lidské slušnosti, ale i plod místní nadstandardní ekumenické spolupráce. Oceňuji rovněž postoj katolických křesťanů v Litomyšli a mnohé jejich hlasy. Např. když na setkání farníků s Janem Vokálem žena, matka 6 dětí, veřejně vyjádřila nejenom ocenění jeho služby, ale i pochopení pro jeho frustraci a nenaplnění. Také u těchto lidí jsem ocenil vyjádření spoluzodpovědnosti za celou farnost a její budoucnost. Takové hlasy jsou důvodem k naději pro křesťany v Litomyšli, přestože necitlivý zásah biskupství byl pro mnohé zklamáním. 

Je možné doufat, že jak nadstandardní ekumenická spolupráce tak aktivita farníků v Litomyšli najde podporu a ocenění i u nového duchovního správce, který v létě vystřídá zdejší salesiány? Uvidíme. Osobně to přeji křesťanům nejenom Litomyšli.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Souhlasíte se zákazem nošení šátků do škol?
Ano
60%
 
Ne
38%
 
Nevím
2%
 
(Počet hlasů celkem: 125)