Martin Buber: Extatická vyznání

Kultura / Zdeněk A. Eminger / 19. srpna 2016
Martin Buber: Extatická vyznání

Martin Buber
Autor: Wikipedia.org / Creative commons

„A odrazí-li se věčné slunce v mém slově, ať v radostnou extasi zardívá bratry a květy jejich touhy ať obrací k věčnému ohnisku zrání!“, napsal ve své Ranní modlitbě básník Otokar Březina.

Pojem extáze používá Březina velmi často jako symbol radosti, elevatia a lidského namíření k tomu, co člověka přesahuje a činí součástí duchovního, viditelného i neviditelného světa. Souhlasím s ním a mám za to, že nejsem sám. Najdete to zvláštní slůvko – ἔκστασις – roztroušené všude po světě, v mnoha náboženských textech, rituálech, v umění, ale v posunutém významu i tam, kde se o věci náboženské vůbec nejedná. Někdo přilne k extatickému světu před-kolumbovských kultur, jiný zas k tradici buddhistické, židovské, islámské nebo křesťanské. Marek (5,42; 16,8), Lukáš (5,26) a Skutky (3,10; 10,10; 11,5; 22,17) mu mohou podat pomocnou ruku.

Někdo se snaží být extatický, až Bůh brání, jiný si v běžném životě užije extází, že by mu jeden záviděl. Pro někoho jsou extatické zkušenosti naprosto bezcenné, jiný je miluje láskou dostředivou. Mnohobarevnost světa je i v tomto ohledu velkou Boží milostí. Není to asi žádný med, když si na vás přisedne, jen tak, jakoby náhodou, potřeba vypsat se z extatických stavů, ve kterých jste bloudili kdesi v krajině za zrcadlem. Pořád je to ale lepší než mor současné doby: trudnomyslnost, chandra a kult pesimismu. Buď jak buď, zdá se mi, že v sečtení plusů a mínusů přece jen u extáze převládají kladná čísla. U Buberovy knihy to platí trojnásob.

Buberova extatická vyznání, která sám po pečlivém studiu vybral z mnoha dob, tradic, kultur a kontinentů, ze západního křesťanství i z Orientu, jsou dokladem jedinečnosti lidské osoby a jejího duchovního prožitku. Tradují se představy, že lidé mystických zkušeností jsou pouhými nástroji Boží vůle či roboty, kteří vykonávájí zadané úkoly. Věrně, bez odmlouvání, na rozkaz. Naštěstí věci nejsou tak černobílé. Jen nemnozí z těch, u nichž, Buberovými slovy, „nasloucháme tomu, co člověk říká ze své duše a z nevyslovitelného nejhlubšího tajemství své duše“, byli lidmi bez vlastností. Už na samotném projevu jejich výpovědí, na jazyku, slovu, řeči, stylu vidíte, že nešlo o prázdné, bezpohlavní bytosti, které by byly živy jen krajícem chleba a nadechováním nad-nebeských sfér. Slova Mechthildy z Magdeburgu, kterých se jí dostalo od Boha, leccos napovídají: „Když zářím, musíš se lesknout. Když plynu, musíš se vlnit. Když vzdycháš, vtahuješ do sebe mé božské srdce. Když po mně pláčeš, beru tě do náručí. Když však miluješ, stáváme se my dva jedním.“ To je přece extatická výpověď a duchovní poesie zároveň; ne přikrčená, ne plná ornamentů a zoufalých epitet řečených jenom proto, aby se něco povědělo. Jde o vyznání skutečných, plnokrevných lidí, kteří měli daleko k duchovní poddajnosti a o nichž by moderní přívlastky normální / nenormální neřekly vůbec nic podstatného.

Buber si – a to je na tom to pozoruhodné – neklade otázku po pramenech a motivech extatických vyznání, a už vůbec je nepodrobuje psychologizování a teologické klasifikaci. Nikoho nesoudí, nic nepřikrašluje. Nezáleží mu na tom, jde-li o bezprostřední svědectví nebo o zprostředkované či dokonce anonymní záznamy. „Nevím, co je to šílenství“, píše; „vím však, že jsem zde proto, abych naslouchal hlasům lidí.“ Nemohl, už kvůli rozsahu knihy, zahrnout do výběru všechno, co by chtěl. Minul zlomkovité výpovědi a „nezohlednil indická a gnostická díla, stejně jako bohatý materiál slovanských sekt“. Přesto si v jeho výboru, který citlivě přeložila teoložka Ruth J. Weiniger, bezpochyby najdete to své vyznání, které ve vás bude rezonovat, ať jste, kým jste. Myslím si, že tahle neobyčejná kniha potěší lidi všech povah a různých duchovních zakotvení.

Obvykle bývá třeba mnohé z podobných mystických výpovědí odmocnit a zcivilnit, aby se čtenář dostal na jejich dřeň. A neplatí to jen o duchovním slově velikánů. Zažíváme to dnes a denně v běžné komunikaci a intepretaci skutečností. Domnívám se, že v Buberově výběru není takové kritické odmocňování nutné. Jako filosof vnitřních hloubek ctil slovo a věděl, čí slova si jen hrají na schovávanou, a kterým se naopak vyplatí naslouchat. Co vybral, je zajímavé a hodné pozornosti.

 

Ukázka:

 

/Christina Ebnerová 1277–1355, dominikánská řeholnice, mystička/

V době, kdy jí bylo 24 let, měla sen, že je těhotná a nosí našeho Pána a že na jejím těle není údu, který by tím neobdržel zvláštní milost. A dospěla k takové něze k děťátku, jež, jak se jí zdálo, v sobě schraňovala, že když jednou stoupla na nějaký hrbolek, bála se, že to děťátko bolí. A jelikož to bylo ve sladkosti a nijak nepříjemné, nedotýkala se jí žádná starost ani smutek. A když minul nějaký čas, zdálo se jí, že je bezbolestně porodila a z pohledu na ně pocítila nadšenou radost. A když se tak touto radostí nějakou dobu zabývala, nemohla už to déle skrývat a vzala děťátko do náručí a přinesla je do shromáždění v refektáři a řekla: „Radujte se všechny se mnou, už vám nemohu skrývat svoji radost, počala jsem Ježíše a teď jsem ho porodila.“ A děťátko jim ukázala. A jak tak měla velikou radost, probudila se.

 

/Ze života Rámakršny podle záznamů jeho žáka Vivékánandy 1833–1886; Rámakršna: indický mystik, filosof; ke čtení: Romain Rolland: Mystický a činný život dnešní Indie; Romain Rolland: Život Ramakrišnův/

 

Obraz bohyně Kálí začal považovat za svou matku i matku vesmíru. Věřil, že žije a dýchá a bere si z jeho ruky potravu. Po pravidelných bohoslužbách zde sedával hodiny a hodiny, zpíval jí hymny a modlil se k ní jako dítě k matce, až ztratil veškeré povědomí o vnějším světě. Někdy hodiny plakal a nechtěl se nechat utěšit, protože svoji matku nemohl vidět tak dokonale, jak si přál... Celá jeho duše se rozplynula v záplavě slzí a úpěnlivě volal k bohyni, aby se nad ním slitovala a zjevila se mu... Když troubení na mušle oznamovalo smrt dalšího dne, obklopil ho dav a chtěl ho utěšit, on však dal průchod svému zármutku a pravil: „Matko, ó matko moje, uplynul další den a já tě dosud nenašel...“

 

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články

Nenalezeny žádné záznamy.

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Jste spokojeni s výsledky voleb?
Ano, bude líp!
10%
 
Ne, ale neuhneme!
70%
 
Komunistům odzvonilo!
4%
 
Klidná síla se Starosty!
13%
 
Pustili jsme je na ně!
3%
 
(Počet hlasů celkem: 341)