Seznamka
Íránské ženy protestující proti nošení hidžábu, prosinec 1979 v Teheránu
Autor: ww.pbs.org
Zatímco na hit letošní okurkové sezóny aspirují s trapností hraničící polemiky o vztahu křesťanství a islámu, v nichž se na českých televizních obrazovkách vrství zahořklé osobní spory, v arabských zemích se další bomby snaží utlumit ti, kteří pozvedli hlas proti fundamentalismu.
Karima Bennoune pochází z Alžírska a dnes je profesorkou práva na Kalifornské univerzitě. Popudem k tomu, aby začala sbírat příběhy lidí, kteří se denně zasazují o lidská práva a svému přesvědčení o nutnosti oddělovat islám a islamismus jsou ochotni obětovat nejen práci, ale často i život, jí byla situace, kdy stála v bezprostřední blízkosti násilí. Jednoho letního dne, kdy se ve zprávách množily informace o smrti profesorů univerzity, kde učil i její otec, kdosi zabušil i na jejich dveře. Zázrakem po nějakém čase odešel, ale Mahfoudovi Bennounemu, jenž vyučoval mj. Darwina, nechal o několik dní později na stole vzkaz „Považuj se za mrtvého“.
Mladá studentka se v té chvíli rozhodla, že jejím bojem bude nechat promluvit osobnosti, které nerezignovaly a v hrůzných podmínkách si nenechaly vzít vnitřní svobodu. Karima Bennoune navštívila 26 muslimských zemí, kde se setkala s 286 lidmi muslimského původu. V knize Tady vaše fatwa neplatí, již vydalo na jaře 2016 v českém překladu nakladatelství Vyšehrad, zaznívají jejich svědectví. V zemi, která velice rychle vyměřila hranici mezi „my“ a „oni“, působí tento text jako zpráva z planety, kde na člověku žádné nálepky nedrží. Navzdory komplikovanosti situace a propojenosti zainteresovaných skupin, již můžeme těžko rozšifrovat, zůstávají zjevné tváře ničícího zla a neúnavného dobra. Neexistuje žádný meziprostor, v němž by oscilovala nerozhodnost nebo lživé osočování.
Obálka knihy Tady vaše fatwa neplatí
Autor: www.kosmas.cz
Fundamentalisté si podle názoru muslimů, s nimiž Bennoune hovořila, z islámu vytvořili nástroj moci. Nejsvětější a nejkřehčí pravdu o tom, že „Bůh je velký“, vykřikují ve chvílích, kdy lidi připravují o hlavu. Imám Sharif Mohamed z Minneapolisu podporuje ženská práva, rovnost mezi muži a ženami a otevřeně odsuzuje činy extremistů. V BBC vystoupil poté, kdy se do Somálska vrátilo dvacet mladých mužů z třiceti tisícové komunity, která na středozápadě USA žije, a připojilo se tam k džihádistům. Všem, kteří mu spílají, že není skutečným muslimem, odpovídá, že jestliže muslimové nechtějí, aby bylo na jejich náboženství nazíráno skrze tyto činy, musí je v médiích stále odsuzovat a ve světě jasně hovořit.
Další překážkou, která stojí fundamentalistům v cestě, jsou vzdělaní lidé, kteří se snaží své prostředí kultivovat. Pravidelně proto extremisté útočí na školy, pokouší se dívkám znemožnit přístup k vědění nebo vyhrožují učitelům jako je Terry Boullataová, která založila Školu nové generace na Západním břehu a děti se odvážila vzít na divadelní představení odehrávající se ve východním Jeruzalémě, kde většina z nich kvůli izraelsko-palestinskému konfliktu nikdy nebyla. Lidé pořádají divadelní festivaly i po několikerých výhružkách a výbuších. Uvádějí hry, jež se přímo vymezují vůči teroru. Mají naději, že národ přežije, zachová-li si kulturu. Děti se tím již od útlých let obrňují proti zaslepené nenávisti.
Jednou z dalších skupin – nikoliv poslední a nikoliv opomenutí hodnou –, jež je bez ustání terčem útoků, jsou ženy. Nejen ty, které jsou díky své aktivitě ve feministických, sociálních nebo politických skupinách na veřejnosti více vidět, ale i ty, jež pracují denně v tichosti. Pohled na íránské nebo afghánské ulice 70. let přináší v porovnání se záběry z dnešních dnů zajímavý postřeh. Zahalování není jedním z pilířů islámu. Krátké sukně a podpatky neodporují vyznávání jednoho Boha. Přesto je dnes burka mnohými ztotožňována se znesvobodňujícím dogmatem, jejž přineslo náboženství. Nikoliv náboženství, ale fundamentalisté snažící se vytlačit ženy z veřejnosti.
Karima Bennoune shromáždila velice silná svědectví, která apelují svou bezprostředností a jasným odporem proti zlu. Hledala slova těch, kteří by svou odvahou „vyplnili prostor“ zející prázdnotou nenávisti a strachu. Procházíme-li s nimi jejich každodenními riskantními rozhodnutími a sledujeme-li, že nezůstávají mlčky sedět, logicky přichází otázka, jak zareagujeme my a která ze semen znejistění necháme ve svém životě proměnit v událost.
