Islám jako výzva pro křesťany

Recenze knihy religionisty Pavla Hoška

Kultura / Dan Drápal / 14. prosince 2016
Islám jako výzva pro křesťany

Obálka nové knihy Pavla Hoška
Autor: repro navrat.cz

Pavel Hošek přednáší religionistiku na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Před nedávnem mu vyšla útlá knížka Islám jako výzva pro křesťany. Je to knížka psaná do naší současné situace, jak ostatně napovídá otázka, která je hned pod titulem na přední straně obálky: „Co máme tedy dělat tváří v tvář tomu, co vidíme kolem sebe?“

Nečekejte, že tato knížka nějakým podstatným způsobem rozšíří vaše znalosti o islámu. Již její podtitul ostatně nepřímo deklaruje, že něco takového si za cíl neklade. Knížka chce pomoci především křesťanům, aby se správně orientovali v dnešní době.

O knize

Knížka křesťany vyzývá, aby se zamysleli nad tím, jak by se k muslimům choval Ježíš, upozorňuje, že islám není jednolitý a že otázku po podstatě islámu si kladou sami muslimové, rovněž popisuje stručně dějiny vztahů mezi křesťany a muslimy a přináší nástin možných křesťanských pohledů na islám. Je tedy zřejmé, jak ostatně naznačuje podtitul, že jde o knihu především pro křesťany. Pokud by se chtěl čtenář dovědět o islámu více, musel by sáhnout po některé z knih, jež autor doporučuje v závěru své knížky, v kapitolce „Pozvání k četbě“.

Celkový tón knihy je střízlivý, domnívám se, že kniha neobsahuje žádné zásadní faktické omyly (na některé odlišné pohledy upozorním níže) a s naprostou většinou jak autorových východisek, tak autorových závěrů mohu souhlasit. Pokud tedy přece jenom napíšu něco kritického, pak to neznamená, že bych tím chtěl popřít toto zásadně kladné hodnocení Hoškovy knihy.

Kritické poznámky

První z rozpaků, který chci vyslovit, se týká jakéhosi univerzálního křesťanského kajícnictví. Pavel Hošek píše: „Možná jsou to křesťané, kdo by měl mít odvahu k troše zdravého podezření vůči přece jen příliš zjednodušujícímu konstatování, že my jsme prostě dobří a oni (tedy všichni muslimové) jsou prostě zlí“ (str. 11). Čeho se týkají mé rozpaky?

Kdo jsou ti lidé, kteří tvrdí, že „my jsme prostě dobří a oni jsou prostě zlí“? Já žádného takového křesťana neznám. Námitky křesťanů (mezi něž se počítám) nejsou proti tomu, že muslimové jsou zlí. Námitky vznášíme proti tomu, že uvěřili bludům. Bludům mohou uvěřit i lidé dobří.

Pavel Hošek ovšem své tvrzení změkčuje. Jako kdyby stačila „trocha“ zdravého podezření. Větu, že křesťané jsou prostě dobří a muslimové prostě zlí, můžeme odsoudit ne s trochou zdravého podezření, ale se zdravým podezřením „na plné pecky“. Taková věta není „přece jen příliš zjednodušující“, ona je prostě zcela zjednodušující. Žádné „přece jen příliš“.

Pokání bychom měli činit z reálných hříchů. Třeba z toho, když o nějakých konkrétních muslimech řekneme nějakou konkrétní lež. Třeba ze šíření nepravdivých informací. Asi před rokem jsem protestoval proti šíření naprosto vymyšlené zprávy o tom, jak afghánští uprchlíci podřezali v nějaké moravské vesnici jedné rodině všechna domácí zvířata. Ačkoli stačilo pár kliknutí na internetu, aby člověk zjistil, že se to nikdy nestalo, našla se spousta křesťanů, kterým stačilo pár kliknutí na přeposlání této zprávy jiným křesťanům, a tak dále…

S příliš obecnými výzvami k pokání bychom měli šetřit. Někdy mi Hoškova kniha trochu připomněla výzvy významného evangelického teologa J. L. Hromádky, aby křesťané činili pokání z toho, že nebyli před únorem 1948 dostatečně sociálně citliví. Ne že by na Hromádkově výzvě nebylo ani zbla pravdy. Ale místo pokání z konkrétních slov, činů nebo postojů nastolil Hromádka jakousi kajícnou mlhu, kdy církev vydávala všelijaká obecná prohlášení, a pak v tom pokračovala i po sametové revoluci, protože se naučila mluvit nekonkrétně.

S tímto postojem souvisí i určitý odtažitý postoj k hledání řešení: „Naším prvořadým úkolem tedy není promýšlení konkrétní bezpečnostní strategie, způsobů ochrany hranic a metod imigrační politiky (byť se jistě máme věrně modlit za ty, kdo tyto důležité úkoly na svých bedrech nesou).“ Ano, souhlasím, že to asi není naším prvořadým úkolem. Nicméně troufnu si tvrdit, že jako křesťané bychom například „metody imigrační politiky“ promýšlet měli – a neměli bychom to jen nechávat na jiných, za něž se budeme pouze modlit. Volám tedy po konkrétním pokání a po konkrétních činech.

Islám jako výzva pro křesťany

Docent Pavel Hošek
Autor: cb.cz

V podobném duchu se nese například tato věta z podkapitolky „Iluze morální nadřazenosti“: „Ale neškodilo by alespoň občas trochu zpochybnit podvědomou samospravedlnost, se kterou jakoby vždy už předem předpokládáme, že Evropa je výkladní skříní civilizovanosti, kultivovanosti a humanity. Očím, které se na Evropu dívají zvenku, se situace jeví trochu jinak.“ Zde si autor zřejmě vůbec neuvědomuje, že tímto tvrzením se řadí mezi mainstreamové levicově liberální intelektuály, kteří tuto „morální nadřazenost“ Evropě vyčítají, nicméně právě tím, jak mluví, ji neustále vyvracejí. Tento postoj zaujímají evropští intelektuálové již od časů osvícenských. Již v dobách Rousseauových věřili Evropané na „šlechetné divochy“ nebo „moudré orientálce“. Evropané – tedy přesněji řečeno evropští intelektuálové – Evropany líčí jako zkažené, dekadentní, kořistnické. Vezměte si například filmy o Vinnetouovi a Old Shatterhandovi: Indiáni – až na pár zrádců – jsou šlechetní, ti, kdo representují naši civilisaci, jsou naopak většinově suroví lakomci. Evropané trpí sebemrskačstvím a přehnanou sebekritikou, jak to vyjádřil ve své minihře jistý muslim:


Ty za to nemůžeš, to je tím, že jsi sociálně vyloučený.

Ne, já tě chci zabít, protože jsi nevěřící a já mám to poslání od Alláha.

Ale to je kvůli tomu, že jsme na tebe byli zlí. To my jsme na vině.

Ne, prostě tě chci zabít, protože věřím, že tě mám zabít.

A takhle se ještě chvíli přou a ten terorista nakonec zvolá: Ty jsi hrozný, ty mi chceš upřít i moji svobodnou vůli!

 

Ostatně, pokud to „oči zvenku“ vidí „trochu jinak“, proč se tolik lidí „zvenku“ snaží do té méně civilizované, méně kultivované a méně humánní Evropy dostat? Mám dojem, že imigranti proti Hoškovu tvrzení „hlasují nohama“, jak se říká.

A rovnou napíšu, že si myslím, že Evropa je opravdu civilizovanější, kultivovanější a humánnější než téměř všechny ostatní kontinenty. Neříkám to s pýchou – děkuji za to Bohu. A nijak tím nepopírám nejrůznější zvěrstva, která Evropané páchali a páchají, a z nichž by měli činit zcela konkrétní a velmi hluboké pokání. To je ale něco jiného než negativistický a sebenenávistný postoj evropských levicových liberálů – postoj, jímž i Pavel Hošek, obávám se, trochu načuchl.

Vícekrát Pavel Hošek argumentuje tím, že muslimů je příliš mnoho (pětina až čtvrtina lidstva) na to, aby byli všichni nějak mimo. Jenže argument počtem v těchto věcech neplatí. Ve středověku věřilo 99 procent obyvatel na čarodějnice, kterým lidé připisovali třeba morové epidemie. Ale čarodějnice za morové epidemie nemohly, přestože o tom byla většina přesvědčena. Obávám se, že autor je příliš velký optimista, píše-li: „Je zřejmé, že pro většinu [muslimů] jsou okázalé projevy krutosti a nelítostné nelidskosti, jimiž se chlubí někteří islámští radikálové, úplně stejně odporné a nepřijatelné jako nám, a z téhož důvodu“ (str. 55). Kéž by měl pravdu. Nicméně někdy mě zachvacují pochybnosti o existenci této „mlčící většiny“. Čas od času mi někdo přepošle nějaké otřesné video, jak někde kamenují nějakou ženu. Dostávám taková videa nerad a nikdy jsem žádné z nich nikomu nepřeposlal. Nicméně zneklidňuje mne, když vidím několik desítek lidí, jak nějakou ženu surově mlátí tyčemi i prkny, a další stovky to pozorují a natáčejí si to na mobilní telefony. Jak to, že nikdo z té „mlčící většiny“ neprotestuje? Proč alespoň nejdou domů, proč si to musejí natáčet? Přál bych si, aby měl Pavel Hošek pravdu, ale červíček pochybností ve mně hlodá.

Aby bylo jasno, přes tyto kritické poznámky k Hoškově knize vyjadřuji plný souhlas s autorovou větou, která bezprostředně následuje: „K rozhovoru s muslimy a k hledání náležitého křesťanského postoje k muslimům [je třeba] přistupovat s pokorou, velkorysostí, laskavostí, empatií, v duchu evangelijní zásady zlatého pravidla“ (str. 55).

Za klad Hoškova postoje považuji následující větu: „Je třeba ve vzájemných rozhovorech trvat na tom, že nerovnoprávné postavení nemuslimů v muslimských zemích není přijatelné … a že ubližování těm, kdo se na základě vlastního svědomí rozešli s islámem, není přípustné“ (str. 58; podobnou myšlenku najdete i na str. 62). O něco výše jsem Pavla Hoška zařadil do blízkosti západních levicově liberálních intelektuálů; tuto větu bychom ovšem u nich těžko hledali – oni sice hlásají „univerzální“ lidská práva, ale konkrétní osudy nemuslimů v muslimských zemích jsou jim vesměs ukradené.

Zcela levicově-liberálně ovšem zní Hoškovo tvrzení, že „největším problémem muslimských zemí dnešního světa je bída“ (str. 84). Pavle Hošku, to snad ne! Vždyť některé muslimské země jsou nesrovnatelně bohatší než třeba Česká republika! Jmenujme jen Kuvajt, Saudskou Arábii, Bahrajn, Spojené arabské emiráty, Brunei. Řekl bych, že bída není hlavním problémem ani v Malajsii, ani v Turecku, ba ani v Indonésii ne. Sebevražední atentátníci se rekrutují nejen z chudých, ale i z bohatých arabských zemí. Pokud budeme považovat za hlavní problém muslimských zemí bídu, budeme patrně optimalizovat cesty k cíli nevedoucí.

Za poněkud podpásové považuji Hoškovo tvrzení, že „někteří čeští protiislámští aktivisté otevřeně přiznávají, [že] si přejí [kurzíva Pavel Hošek] další teroristické činy, aby bylo zřejmé, že měli pravdu“ (str. 73). Takové tvrzení by měl Pavel Hošek doložit. Mně se někteří „protiislámští aktivisté“ pranic nezamlouvají, ale nikdy jsem neslyšel, že by si někdo přál teroristické útoky.

Za jeden z mála faktických omylů považuji Hoškovo tvrzení, že reformy, které prosazoval Mohamed, vedly „k zásadnímu zlepšení situace žen“ (str. 74). Nejsem nějaký super znalec islámu, ale četl jsem hodně dokladů o tom, že situace žen byla na Arabském poloostrově před Mohamedem podstatně lepší.

Na závěr chci znovu říci, že přes své kritické poznámky mohu četbu Hoškovy knihy doporučit, a že v celé řadě zásadních postojů s ním plně souzním.

Knihu o 95 stranách vydalo nakladatelství Návrat domů v roce 2016, doporučená cena 125 Kč. (http://www.navrat.cz/)

 

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Líbí se vám polská akce „Růženec na hranici“ proti islamismu?
Ano, Panna Marie zachránila Evropu před hrozbou islámu již v minulosti
46%
 
Ne, je to zneužití modlitby. Islám chová k Marii velkou úctu
22%
 
Ne, islám neznamená jen fanatický islamismus, Polsku žádná invaze nehrozí
32%
 
Nevím
0%
 
(Počet hlasů celkem: 41)