Islámská radikalizace v italských věznicích

Pohled antropoložky na roli náboženství ve věznicích

Ze světa / Petra Veselá / 23. ledna 2017
Islámská radikalizace v  italských věznicích

Plakát německé policie při pátrání po Anisu Amrim
Autor: Wikipedia.org / Wikipedia Commons

Italská společnost obrací pozornost k věznicím. Případ Anise Amriho, berlínského vraha, který se radikalizoval právě zde, odhaluje tento společenský fenomén. Islám je totiž ve věznicích v Itálii druhým nejčastějším náboženstvím, hned po katolicismu.

7. ledna tohoto roku vyšel v italském deníku La Stampa rozhovor s tuniským drogovým dealerem, který byl ve vězení za pokus o vraždu. V rozhovoru vyšlo najevo , že  ve vězení se stal džihádistou, jak on sám říká a dodává, že člověk, který z něho udělal teroristu byl Egypťan.

V rozhovoru plném intrik a zneklidňujících informací se dozvídáme mnoho  o náborech do řad teroristů v italských věznicích. Z rozmluvy jasně vyplývá, jakým způsobem se nechávají i původně  nepraktikující muslimové radikalizovat.

Tento společenský fenomén ovšem není zdaleka nový. Připomeňme si dobu, kdy  v bývalém Československu byli většinou jako političtí vězni aktivní křesťanští  laici, kněží, řeholníci a biskupové.  Za mřížemi modlitba přinášela naději a útěchu. Komunistický systém, který se snažil o „převýchovu těchto osob v bezduché loutky režimu“, nevědomky a v jistém smyslu naopak přispěl  k jejich utvrzení. Těch, co zradili své přesvědčení a kolaborovali, bylo velice málo. V hermeticky uzavřených věznicích se tajně konaly teologické přednášky, zpovídalo se, křtilo se, zaopatřovalo se  a docházelo i ke kněžským svěcením. V roce 1962 z rukou svého spoluvězně královéhradeckého biskupa Mons. Karla Otčenáška přijímá  ve valdické věznici  kněžské svěcení P. Jan Rybář, S.J. Ve stejném roce a tamtéž přijal od Mons. Jána Korce kněžské svěcení P. Jaroslav Karl. Pro mnohé vězně byl komunistický kriminál vlastně jakousi „životní univerzitou“. V Leopoldově se dokonce jednomu vězeňskému bloku říkalo „muklovský Vatikán“, neboť zde přebývala církevní elita.  Tento jev má v naší zemi dodnes svojí mimořádnou důležitost.  Komunistický nesnášenlivý režim tak nepřímo přispěl k rozvoji, upevnění a k zesilnění víry u lidí, kteří v ponížení a tyranii hledali naději, spravedlnost a věčnou lásku. Mohli bychom se zamyslet nad tím, zdali jakákoliv politická diktatura, která bojuje proti náboženství,  nezapříčiní paradoxně právě jeho posilnění.

Tato analogie má však svoje limity. Z československých komunistických věznic vycházeli sice radikální a uvědomělí křesťané, schopni pro své přesvědčení cokoliv vytrpět, avšak nikoliv teroristé a kamikadze, kteří by dělali atentáty.  V případě džihádu je tomu jinak.  Na rozdíl od bývalého Československa, kde bylo nemyslitelné, aby tam byla oficiální duchovní služba, v italských věznicích je právo na vyznání respektováno. A navíc klid modlitby je upřednostňován před souboji nebo pitím alkoholu. Je totiž všeobecně známo, že náboženství přispívá  pozitivně k  převýchově a k dobrému chování zločinců.

Bývalý tuniský vězeň v rozhovoru s italským novinářem říká, že získat od vězeňského kaplana prostory k modlení nebyl žádný problém: „Použili jsme pokoj, kde byl kulečník a rozprostřeli jsme tam koberce“, říká Tunisan. „Modlili jsme se, hodně se mluvilo o Palestině, Iráku, Sýrii, kalifátu a podobně. A pak, tvář náboráře; byl to Egypťan,  paže měl silné a ruce upravené, byl bez kníru, tak jako salafité, radikálové. S ním byl každý pod ochranou, nikdo se na tebe nedíval špatně, nikdo si na tebe nedovolil. Můžeš být svobodný a klidný [....] verše recitoval pomalu a palčivě, až tak, že se z nich stávalo jakési zaříkávání. Když se krátce zastavil, aby se nadechl, žadonili jsme; ještě, ještě [...]“.

Mimo jiné tuniský recidivista v rozhovoru uvedl, že „někteří z nich se nechali přivést k džihádu, když jim bylo řečeno, že čečenské ženy nehledají potraviny nebo peněžitou pomoc, ale pouze antikoncepční pilulky post-koitus, protože ruští vojáci všechny čečenské ženy znásilňovali“.

Ale kdo jsou islámští náboráři a jak se do věznice dostali?

„Náboráři jsou lidé, kteří vás naplní emocemi“, říká Tunisan. „Většinou jsou ve vězení za drobné přestupky, jako jsou  falešné doklady, držení zbraně apod. Oni zde mají zvláštní misii. Takto se stávají totiž Emíry: tím, že dosáhnou vyššího počtu konverzí ve vězení, stoupají v hierarchii džihádu. Náborář vždy mluví klidně a jemně. Říkají, že  pravda náboženství není to, co jsme se naučili jako děti, ale že jsme se narodili pro misii a pro boj za proroka.“

Vzhledem k externím poměrům uvnitř vězení je situace pro džihád výhodná, protože vězni mohou být kompletně prosyceni náboženstvím. A v případě neúspěchu přijde na řadu násilí. Dále Tunisan vypráví historku o tom, jak jednoho dne šel na schůzku s advokátem. Cestou se stavil v salonku, kde si dal dva doušky vína. Na schodech se potkal s kazatelem, došel mu vzdát poctu a on okamžitě ucítil vůni vína. Zbili ho tak, že ani on sám neví, jak  se mu podařilo zůstat naživu.

V bývalém Československu kněží měli být co nejvíce izolováni, aby nemohli ideově působit na své spoluvězně, v italských věznicích ale existují tak zvaná “islámská oddělení”. Z odborné studie o italských vězení vyplývá, že praktikovat islám organizovaně a kolektivně mezi vězni jako jejich původní náboženství je v poměru s externí situací cítěno ještě silněji a je žádanější. Pro vězně je vztah k islámu podporován skrze k tomu určená místa, která v podstatě slouží jako mešity. Co se týká vězeňských cel, které jsou často frekventovány i ne-muslimy, ty jsou považovány za nečisté. Na druhé straně prostory, které jsou purifikované modlitbou a věřícími nebo náboženskými symboly, mohou chránit proti přestupkům. Ve světě muslimských vězňů sakralizace vězeňských prostorů úzce souvisí se vztahovou  dimenzí a s odkazem na ostatní členy, kteří mají podobnou společenskou zkušenost, ale má to i vnější, širší sociální rozměr celé muslimské komuny, tak zvané Umma.  

Na jedné straně pocit ztráty a odloučení od svých rodin, přátel a komunity, znečištění jídla a pití (ve smyslu náboženského), a odlišných zvyklostí, které jsou považovány jako destruktivní faktory, mohou jednotlivce odvést od náboženství, avšak přítomnost věřících spoluvězňů, i pouhý zvuk modliteb může naopak probudit spící smysl pro religiozitu a může naprosto proměnit normální celu i celé oddělení v posvátný prostor.

Otázkou zůstává, co vlastně posvátný prostor je. Protože v případě islámu je to prostor, který věřící mimo jiné ochraňuje před nepřáteli. A tak, i když je to až nemyslitelné, někteří z nich tvrdí, že pro policii jsou vlastně neviditelní. Což by ale v některých případech nemuselo být až tak nepravdivé...


Dr. Petra Veselá, antropoložka, spolupracovnice Českého rozhlasu, Itálie.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Líbí se vám polská akce „Růženec na hranici“ proti islamismu?
Ano, Panna Marie zachránila Evropu před hrozbou islámu již v minulosti
46%
 
Ne, je to zneužití modlitby. Islám chová k Marii velkou úctu
22%
 
Ne, islám neznamená jen fanatický islamismus, Polsku žádná invaze nehrozí
32%
 
Nevím
0%
 
(Počet hlasů celkem: 41)