Od chvíle, kdy si člověk uvědomuje svou oddělenost od okolí a zároveň svou smrtelnost, klade si s biblickou knihou Kazatel otázku, která je na začátku této knihy spíše jako autorův povzdech: Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost. (Kaz 1,2) Mohli bychom podlehnout iluzím. Mnozí si například vykreslují smrt jen jako jakýsi přechod z této do jiné formy existence. Dávné národy však onu nezničitelnost duše zemřelého člověka, jíž potvrzuje tradiční filosofie, neviděly jako vítězství nad smrtí. Židé a antické národy spřádali představy o jakési smutné, stínové poloexistenci ve smrti. Indie zase přišla z únavným proudem životů, který je proudem utrpení a smrtí. Kde je východisko z toho všeho? Prvním krokem je poctivost: nic si nenamlouvat. Smrt může být bolestivá nebo trapná, často jí předchází rapidní úpadek lidských schopností. Ve smrti se skutečně člověk všeho vzdává, a pokud se toho nevzdává vědomě, smrt ho o vše oloupí,

Evangelium je radostnou zvěstí, že smrt nemá poslední slovo. Národy o tom snily, když v mýtech vyprávěly o bozích, kteří sestoupili a sdíleli s člověkem pozemské trampoty a nakonec i smrt a když si v mystériích tento sestup a pak vzestup společně s božstvem k plnosti života rituálně zpodobovaly. Co se mezi zasvěcenci šeptem mluvilo v tajných úkrytech, bude se hlásat ze střech (srov. Lk 12, 3). Bůh solidární s člověkem a sdílejícím s ním vše, až na dno lidské existence, až bídě smrti, je nadějí a obnovuje život. Je nadějí pro všechny, kdo se spolehnou na Ježíšův příběh zaznamenaný v evangeliích a předávaný a interpretovaný církví v jejích dvoutisíciletých dějinách.

Svatý týden spěje po Květné neděli, která ho čtením pašií předznamenává, v tradičním liturgickém pojetí nejprve k Zelenému čtvrtku. Ježíš stoluje s okruhem svých učedníků. V semitské tradici bylo pozvání ke společnému stolu cosi jako příbuzenství, těsné pouto. A Ježíš jde dál. Ukazuje se jako chléb života. (Jan 6,48) a říká dokonce: Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. (Jan 6, 54-56) Ježíš svěřuje tento obřad zpřítomňující nejen jeho příběh, ale přímo jeho osobu, novému Božímu lidu. Mluví o nové smlouvě, tělo zpřítomněné chlebem je lámáno či vydáno a krev reprezentovaná kalichem vína je prolita. Tam kde je takto přítomna smlouva a oběť, tam je i církev, nové společenství Božího lidu, nová ratolest naroubované na kmen dávného Izraele.

Ježíš při poslední večeři slavené na Zelený čtvrtek oběť slovy a gesty naznačuje. Na Golgotě, jak si to připomínáme na Velký pátek ji dokonává. Umírá jako věrný svědek pravdy. Není jen trpným objektem cizího jednání (velerady, která ho odsoudila a římské okupační moci, která rozsudek potvrdila a popravila ho). Přijímá tento úděl. Ukazuje to, co před tím říkal, že nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. (Jan 15,13) Jeho smrt není jen jeho, sdílí jí s námi. Je ve všech našich útrapách s námi jako ten, který právem o sobě říká: Já jsem ta cesta, pravda i život. (Jan 14,6)

Pravoslavný liturgický zpěv vyjadřuje události těchto dnů slovy: Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal, a jsoucím ve hrobech život daroval. Když byl pohřben sám Život, pronikl smrt novým světlem. Proto západní liturgie noci z Bílé soboty na Neděli zmrtvýchvstání Páně začíná posvěcením ohně. S tímto ohněm se vstupuje do potemnělého chrámu a třikrát se volá Světlo Kristovo. V předchozí modlitbě kněz o tomto světle říká, že naši tmu ve světlo promění. Tradičně se ke smrti na Golgotě a ke zmrtvýchvstání třetího dne lidé připojují právě při této vigilii. Činí to, o čem apoštol Pavel říká: Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom - jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cestu nového života. (Řím 6,4) My, kdo už jsme byli pokřtěni dříve, obnovujeme křestní závazky.

Bohoslužby svatého Třídení, ukazují, jak se naplňují tužby národů vyjádřené v mýtech a mystériích, očekávání Židů o Synu člověka, o Mesiáši a o trpícím Božím služebníku. Uprostřed našich obav z marnosti a pomíjivosti ukazují to, co v řeči citované v byzantské liturgii vzkříšení Páně vyslovil Jan Zlatoústý: Nikdo se neboj smrti, neboť nás vysvobodila smrt Spasitelova. … Kde jest, smrti, osten tvůj? Kde tvé, peklo, vítězství? Kristus vstal a tys svrženo. … Kristus vstal a vládne život.


Autor je religionista.