Dopis Tomáši Halíkovi od českého signatáře tzv. Synovského napomenutí

Pokračování polemiky

Areopag / Petr Dvořák / 9. listopadu 2017
Dopis Tomáši Halíkovi od českého signatáře tzv. Synovského napomenutí

Ilustrační foto
Autor: pixabay

K polemice mezi Tomášem Halíkem a Stanislavem Sousedíkem se připojuje další účastník debaty Petr Dvořák, který je též jedním ze dvou českých signátářů dopisu papeži, označovaného autory Synovským napomenutím papeže Františka. Autoři textu zejména polemizují s papežskou exhortací o lásce a rodině Amoris laetitia.

 

Dovolte, abych Vám ozřejmil, co mě i kolegu vedlo k podpisu Synovského napomenutí. Vidím celou věc jako hlubší, naukový problém (související s teologií milosti a teologií svátostí). Svaté přijímání lze podávat jen tehdy, je-li člověk v milosti posvěcující. To je sine qua non. Tuto milost ruší smrtelný hřích. Řekněme, že dotyčný, který žije v cizoložném partnerství, je pouze v objektivním habituálním těžkém hříchu, ale subjektivně se mu to nepřičítá, takže není ve smrtelném hříchu (a proto může být v milosti posvěcující). To by znamenalo, že není splněna jedna ze dvou podmínek, aby se objektivně hříšné jednání stalo subjektivně těžkým hříchem: buď chybí poznání hříšnosti daného jednání, nebo chybí dobrovolnost. První ale chybět nemůže, protože Amoris Laetitia hovoří o tom, že daný člověk v "iregulérní situaci", rozuměj objektivní cizoložník, musí být doprovázen teologicky kompetentní osobou (jejíž povinností je sdělit mu pravý stav věcí). Proto připadá v úvahu toliko druhé, snížená dobrovolnost. Člověk se nemůže z nějakého důvodu svobodně rozhodnout ihned skončit s objektivně hříšným vztahem, což znamená přestat s partnerem mít sex. Tridentský koncil ale učí, že milost Boží ze křtu je dostatečná k tomu, aby člověk na úrovni vůle dané rozhodnutí provedl. Samozřejmě v následné realizaci tohoto rozhodnutí pak může být slabý a upadnout do hříchu znovu, to vyloučeno není - pak ale musí ke svátosti smíření a opět se rozhodnout už nehřešit. Jinak nelze udělit rozhřešení. Princip graduality znamená přesně toto: pevné rozhodnutí už nehřešit, třebaže k výsledkům musí člověk ještě dorůst (při pádu vyhledat svátost smíření). Princip graduality neznamená ovšem, jak se mylně soudí, gradualitu zákona, že pro určité situace zákon neplatí, že příslušné jednání v dané situaci není těžce hříšným skutkem cizoložství nebo že zákon vyjadřuje pouhý ideál, k němuž příslušný věřící ještě nedorostl. V praxi tedy tento princip neznamená to, že člověk nemusí učinit pevné rozhodnutí s hříchem přestat a nesnažit se o ukončení cizoložného soužití, že jej může z toho či onoho důvodu odkládat, a přesto přijímat svátosti.    

Někdo namítne: člověk se tedy může rozhodnout v tomto smyslu s hříchem přestat, ale nemůže to de facto uskutečnit, protože mu brání ohled na nějaké jiné dobro, které ztratí, když v hříšném jednání nesetrvá (např. ztratí stabilní prostředí pro výchovu dětí, blízkost partnera či jediný zdroj ekonomického zabezpečení...). To by ale znamenalo, že v některých situacích je Boží vůlí, aby člověk setrval v objektivním těžkém hříchu. To však opět odporuje nauce. Bůh nikdy nepřikazuje to, co je proti němu. V katolické morálce také nikdy neplatí, že účel světí prostředky. Proto setrvat v daném stavu vždy představuje těžce hříšné jednání. Jistě, těžce hříšný skutek nemusí z hlediska viny znamenat, že člověk je ve smrtelném hříchu. Svoboda realizace daného rozhodnutí může být snížena z mnoha důvodů, vnitřních i vnějších. Může zde být donucení a nemožnost jednat v souladu s rozhodnutím nehřešit (krajní, ale evidentní případy donucení jsou psychická porucha nebo znásilnění). Proto takový člověk teoreticky může setrvat v milosti posvěcující a přijmout eucharistii. Tyto případy jsou ovšem výjimečné. Ztráta živitele, blízké osoby či ohled na děti takové donucení zpravidla nepředstavují. Hříšné jednání v těchto případech ruší stav milosti posvěcující a je zapotřebí přistoupit ke svátosti smíření. To je zcela jistě i případ nového vztahu po nezaviněném rozpadu manželství, jak chápe dovolení v Amoris Laetitia profesor Halík nebo pastorální teolog docent Aleš Opatrný.   

 

Je-li Halíkovo a Opatrného chápání papežova dokumentu správné (Synovské napomenutí uvádí induktivní probabilistický argument pro to, že se papež k takové interpretaci kloní), pak nelze přijmout v něm dovolenou praxi bez změny nauky. Nechceme-li nauku měnit, je jedinou cestou v těchto případech sexuální kontinence, jak učil Jan Pavel II.  

Argumentace oponentů si však této věci nevšímá a neustále sugeruje dichotomii Ježíš - farizeové. K tomu je třeba říci, že papež není Kristus. Boží syn byl pánem nad sobotou a mohl ustavovat Boží zákon. Papež, jako každý jiný biskup, má věrně učit církevní nauku. Nelze mu přisuzovat roli Božího syna. Dále, nauka se nemůže měnit tak, že by platila v jistém čase teze A a pak od určité doby její negace. Může docházet pouze k rozvinutí v tom smyslu, že něco je lépe poznáno ve smyslu explikace něčeho implicitního, nebo mohou být vyvozeny logické důsledky stávající nauky na základě Písma a Tradice (jako např. u dogmatu o neposkvrněném početí atd.). Takto učí o vývoji dogmatu Vincenc Lerinský i kardinál Newmann. Nikdy nejde o to, že by v nějakém čase platilo věroučné tvrzení či norma (de fide) a v jiném pak jejich opak. Třebaže se to někomu nelíbí a chtěl by z ušlechtilých pohnutek (milosrdenství) přijmout změnu praxe, vede-li ke sporu s dobře ustavenou naukou, musíme pokorně přijmout, že taková změna praxe není možná. Ve věcech víry skutečně dvě a dvě není nikdy pět (proti A. Spadarovi). Pokud by byla teologická nauka vzniklá interpretací Písma a Tradice rozporná, pak je bezcenná a neinformativní, protože jak známo, z rozporné teorie plyne libovolné tvrzení. Přijmout takovýto iracionalismus tedy není možné.  

Pokud je nám vytýkána tvrdost srdce (jako opak milosrdenství), pak na to bych řekl dvojí: zrovna u otázky rozvolnění nerozlučnosti manželství vytýká tvrdost srdce naopak Ježíš těm, kdo ji rozvolňují. Zadruhé větší lásku k bližnímu má ten, komu záleží primárně na spáse druhého po smrti než na usnadnění jeho pozemského údělu (tím odpovídám na to, že je nemilosrdné, když někdo, komu se rozpadlo svátostné manželství, musí žít v celibátu - v takovém názoru je implicitně přítomna větší starost o pozemské bytí než o věčný osud, který souvisí s co nejvěrnějším dodržováním Boží vůle vyjádřené mj. v textech evangelií).

Pokud jde o ty části Correctia, které jsou kritizovány z neekumeničnosti. Ekumeničnost znamená vzájemná úcta, společná modlitba, diakonie atd., ale neznamená přehlížení naukových rozdílů, které jsou evidentní. V napomenutí je zmiňována z katolického pohledu nesprávná Lutherova nauka o manželství, dále je papeži vytýkáno interkomunio (že příjímají ti, kteří nevěří v reálnou prezenci Krista v eucharistii)  a to, že staví sochu Lutherovi. Socha v církvi se staví někomu, kdo byl vzorem, ideálně světci či alespoň někomu, kdo žil příkladně. To bohužel nemůže být někdo, kdo se těžce prohřešoval proti nauce a katolické morálce. Těžko může být pro katolíka vzorem někdo, kdo z katolického hlediska porušil řeholní sliby, žil v cizoložství se ženou, která také porušila řeholní sliby, byl neposlušný legitimní autoritě atd. To z katolického pohledu není vzor věrnosti Bohu, bez ohledu na řadu kladných stránek, které lze jistě ocenit. Papež je ale povinen hlásat katolické učení (i morální) a nedělat nic, co by mohlo být interpretováno tak, že mu odporuje. Jinak řečeno, z mého pohledu se nikdo nemůže kvůli lásce prohřešovat proti pravdě (přes sebelepší úmysly, které jistě papež má, o tom nepochybuji).

Synovské napomenutí nevychází z prostředí tradicionalistů (tj. těch, kteří mají problém s naukou Druhého vatikánského koncilu a s novou mší), nýbrž konzervativních křesťanů. To, že podepsal tradicionalistický biskup, a shodne se tedy s námi v jednom bodě, přece ještě neznamená, že my se s ním shodneme v těch dalších, jimiž se jako tradicionalista odlišuje od standardního konzervativního křesťana. V Synovské výtce není vůbec nic, co by odporovalo Druhému vatikánskému koncilu (jistě, je tam mnohé, co odporuje "duchu" Druhého vatikánského koncilu, což jsou názorové změny, které byly Druhým vatikánským koncilem sice nepřímo umožněny, ale nevyplývají z něj, tj. přijetí modernistických teologií). Proto je omyl hovořit o útocích na papeže ze strany tradicionalistů. To by bylo stejné, jako vytýkat vaší petici Pro Pope Francis, že je to petice těch, kteří protlačují svěcení žen, zrušení celibátu či církevní uznání stejnopohlavních soužití. Takoví mezi signatáři vystupují, ale tyto snahy či názory v petici nejsou.     


Autor je filozof, články v této rubrice vyjadřují osobní názory autora. 

Odpověď Tomáše Halíka

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Jste spokojeni s výsledky voleb?
Ano, bude líp!
10%
 
Ne, ale neuhneme!
70%
 
Komunistům odzvonilo!
4%
 
Klidná síla se Starosty!
13%
 
Pustili jsme je na ně!
3%
 
(Počet hlasů celkem: 350)