Svědčit o Bohu láskou, divokostí a krásou svých životů. Nad knihou Marka O. Váchy

Teologie a duchovní texty / Zdeněk A. Eminger / 20. listopadu 2017
Svědčit o Bohu láskou, divokostí a krásou svých životů. Nad knihou Marka O. Váchy

Marek Orko Vácha
Autor: Orko.cz

Nakladatelští redaktorové trvají na tom, že dobrý název knihu dělá i prodává. Mají pravdu. Kdyby se recenzovaná publikace jmenovala dejme tomu Eticky nosná poznamenání k adolescentům s přihlédnutím k učení katolické církve do roku 1876, s rubrikami, tabulkou těžkých hříchů a barevnou obrazovou přílohou o tom, jak zůstat cudný, je možné, že by ji leckdo minul. Jenže všimne-li si čtenář na hřbetu knihy jména autora, přírodovědce, akademika a katolického kněze Marka Váchy (nar. 1966), nebude váhat a vynasnaží se tento titul získat stůj co stůj. Nevyžádané rady mládeži. Nakladatelství Cesta. Rok 2017.

Váchova poslední, rozsahem nevelká a graficky pěkně vyvedená kniha není mravní traktát, jako jím nikdy nebyly ani jeho předchozí práce, např. Modlitba argentinských nocí (Cesta 2016) nebo Tváří v tvář zemi (Cesta 2016). Autor tu hovoří prostřednictvím mnoha valérů své osobnosti; a že jich není málo. Mluví jako muž, jako křesťan, jako kněz zcela nové generace, jako vědec, jako pedagog, jako sportovec, jako kamarád a přítel těch, kteří k němu – v církvi i mimo ni – míří. Mluví také jako člověk, jenž není prostý vášní, vnitřní erotické energie, jako milovník přírody, ticha, krásy, umění, silné lidské vůle a slov, za nimiž je ještě nějaký obsah. Vácha si nehraje se slovy. Není to typický církevní eskamotér s biblickými verši. Jak sám říká, i jeho monolog je tak trochu kulometnou palbou. Platí tu, že to, co se poví napoprvé a bez velkého rozmýšlení, mívá cenu zlata.„Píši slova, střílím je na stránky a na zem padá déšť prázdných patron.“ Jedna věc je jasná hned od začátku. Přednosta Ústavu etiky a humanitních studií 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze nesnáší prázdné žvanění druhých, ale ani to své. Nemá rád fňukání tam, kde ho není třeba a kde je hrubě nedůstojné. Než hodiny tlachat o tom, jak je to na světě složité, v jak strašném stavu se církev nachází a jak jsou její hierarchové jakoby vystřižení ze Scorseseho filmů, je lepší se zvednout a jít něco dělat. Studovat, sportovat, pomáhat, tvořit, pracovat, lézt po horách, milovat se, zkrátka dělat něco, co dává smysl, nad čím člověk usilovně přemýšlí a co v sobě má alespoň špetku nějakého přesahu.

Váchova knížka je vlastně souborem motivačních textů, které v sobě, jak bývá zvykem, ovšem nemají ten zvláštní učitelský a karatelský tón. Je-li člověk alespoň trochu, jak by řekla mládež, v pohodě, a pokud snese sem tam ostřejší slovo a kritiku, neměl by se čtením váhat. Nesejde na tom, jestli mu je patnáct nebo padesát. Je to tak jako v hippie generaci: jsi tak mladý, na kolik se cítíš. Jedna věc tu však pokulhává. Oblíbená hláška beatnických bohů: „Nevěř nikomu, komu je nad třicet“ u Váchy neplatí. Proč, ptáte se? Právě proto, že jeho poslední kniha je mimo jiné i silnou výpovědí o něm samém. O tom, co chce, o tom, co sám promeškal a co si už nechce nechat protéct mezi prsty. Nevyžádané rady mládeži jsou zpovědí jednoho z nejrespektovanějších křesťanských intelektuálů u nás. Čtěte je i s tímto vědomím.

Marek Vácha mluví ve své knize uvolněně a bez ornamentů k lidem, kteří stojí v duchovním i praktickém životě na začátku, i k těm, kteří to přes všechny těžkosti a pády ještě nezabalili. Nejde tu ale, jak by se mohlo zdát, jen o duchovní rozměr života. Adresátem Váchova psaní není ani izolovaná skupina lidí, tedy křesťanská katolická mládež zhruba ve věku pozdní adolescence a vysoké školy. Nejsou to kázání ani přepracované homilie do nějakého hiphop-funky-cool stylu, který chytne za srdíčko, ale jinak je naprosto prázdný. Není to recyklát minulého (toho, co zabralo), ani třebas kompilát mouder patrně největšího současného církevního hippie – papeže Františka. Je to Marek Vácha, zvaný Orko, který se naučil vidět vestigia dei – boží stopy přítomnosti a milosti ve všem, co je okolo nás.

Budete se divit, ale jeho kniha je také velice solidním nárysem úvodu do kulturistiky (je dobré být silný, hezky vypadat a nebýt přitom úplně blbej). Autor zároveň úspěšně fušuje do novinařiny ženských módních časopisů. Je přesvědčený, že dívka, která si vybere tu pravou rtěnku, krásné šaty a chce být pro svého kluka přitažlivá, posvěcuje jejich vztah právě tak, jako když spolu vážně rozmlouvají, v dialogu se doplňují, plánují budoucnost nebo se modlí. „Přál bych si, aby chlapci chodili do bojových umění a dívky, aby se uměly a hlavně chtěly hezky obléci a aby o sebe pečovaly, a obojí, chlapci i dívky, aby uměli tančit a aby tančili vášnivě a dali do tance všechen svůj život, všechen svůj stesk, všechnu svoji touhu...“ Ne že by mu průhlední mládenci s fyzičkou nula nula nic byli přímo protivní, ale vyhublé a bezbarvé mladíky z diecézních setkání, kterým jde jenom o „to“, rozuměj: o výšiny duchovního života, moc nemusí. Chtěl by, aby kluci „objevili svoje mužství“ a holky „svoji něžnost“ a aby se přestali do umdlení zabývat šestým přikázáním, které je – jak vám poví každý pravdomluvný zpovědník – v Desateru vždycky až na prvním místě. Mojžíš si mohl ušetřit námahu a přinést katolíkům od Hospodina jen jedno jediné pravidlo: Zapomeň na to, že máš tělo. Zapomeň na vášeň, rozkoš, emoce, vůni, dotyky, objetí a sex. Jsi duch, tak se podle toho chovej! „Přál bych si“, píše, „aby muži byli znovu divocí, rytířští... přál bych si, aby se dívky nebály být krásné, aby se nestyděly být krásné, aby se neostýchaly být provokativní...“ A ještě mnoho jiného si Vácha přeje pro nastupující generaci těch, kteří uvěřili a jsou na cestě. Puritáni a přísní feministé a feministky ho asi roznesou na kopytech a levicoví revolucionáři mu zase asi naloží. Ale nepředbíhejme. Možná to nebude tak zlé.

Většina Váchových rad sice míří ke katolicky orientovaným křesťanům, ale za své je mohou vzít  lidé dospívající i ti zdánlivě dospělí, kteří si vůči institucionálním církvím udržují, a často spravedlivě, odstup. Leitmotivem jeho knihy je životně důležitá potřeba vystoupit ze svého pohodlí, strachu, lenosti, egoismu, puritánství, z neochoty se vydat na cestu, riskovat, svědčit a být někdy přece jen trochu bláznivý, hlavně pro Krista, anebo prostě jen tak. Vácha nezastírá, že si občas  člověk natluče a leccos pořádně zvorá. Je si ovšem jistý, kdo stojí vedle věřícího člověka, jenž to dnes a denně flikuje, jak se dá, ale z víry žije, i když to občas tak nevypadá. Je to boží Syn, Kristus a slovy mladé generace: zaručeně ten největší borec, kterého jen tak něco nesloží. Z každé stránky Váchových „rad“ je patrné, jak zoufalý je z lidí, kteří už nic nechtějí. Nic začít. Nic změnit. Nic napravit. Nic nezkusit. Nikým nebýt. Nikam nejít. Nikoho nemilovat. Setkávat se a žít na Facebooku je málo. Chce to reálný svět. Marek Vácha se jako velký příznivec sociálních sítí nejeví. Nezatracuje je, ale je si vědom jejich omezení.

Svědčit o Bohu láskou, divokostí a krásou svých životů. Nad knihou Marka O. Váchy

Marek Orko Vácha: Nevyžádané rady mládeži
Autor: Cesta

V závěru svého zdánlivého monologu jde tak daleko, že vyzývá své mladé přátele, aby si z nikoho, ani ze svých nejbližších, rodičů, učitelů, farářů nebo biskupů nedělali modly a bůžky, kteří za ně vždycky vyžehlí všechny průšvihy a navíc přidají ošatku prověřených rad do života. Ví, že každý, rodič, pedagog i kněz toho má často tak akorát a sám by potřeboval pomoc, útěchu a obejmutí. Vácha volá, tak jako ti nejlepší z teologů a teoložek 20. století, ale i ti z úsvitu křesťanství, aby člověk přijal a uchopil svoji vlastní svobodu a jednal napříště sám za sebe a ze sebe. Ze své síly, ze své modlitby, na svůj účet, tak jako by byl na světě sám. Tak, jako by dnešek měl být dnem posledním. Kdo ví, ale zdá se mi, že je opravdu rozmrzelý z části mladé generace, která raději naslouchá druhým a v horším případě je poslouchá na slovo, místo toho, aby se obracela k vlastnímu srdci a tomu, co každá jedna duše může jen sama za sebe zaslechnout ze slov božího: Kde jsi, člověče? (Genesis 3,9) Mladí nesmí přestat milovat své rodiče a měli by jim naslouchat a ctít je, a to nejenom tehdy, když s nim žijí a všechno, co mají, mají díky nim. To je spravedlivý Orkův apel.

Neměli by ale jít ve šlépějích staromileckého poraženectví, duchovního defétismu a věčných nářků o nemravném, zkaženém světě kolem nás, do něhož patří i církevní osoby, které si „kdesi nahoře vedou svoje války a mají svoje starosti“. „Ty se starej o to“, vybízí, „aby za Tebou něco zůstalo.“ Když mluví o svých cestách po světě a do hor, o tělesném cvičení, sebepřekonávání, tichu, soustředění, o hudbě, tanci a lásce, říká to všechno ne proto, aby ukázal, kde všude byl a jak dobře na svůj věk vypadá, ale aby povzbudil ty, kteří sotva začali a kteří někdy mají sklon se brzy vzdát. Ne proto, že by byli slaboši, ale třebas proto, že od malička doma nic jiného nezažili. Do ničeho moc nekafrej a nehas, co tě nepálí. I tuhle mentalitu by oblíbený teolog rád mladým lidem rozmluvil.

Vácha burcuje a nešetří expresivními slovy a chce-li někoho poslat tam (ano, právě tam: „Fuck you!“), udělá to. Jenže se stejnou vervou a ještě daleko silněji vybídne své čtenáře k něčemu, čeho by se nikdy neměli vzdát, ani kdyby na tom měli shořet: Miluj, protože i já, Marek Orko Vácha, (tě) miluji. „I love you.“ Žádná z minut tvého života se nebude opakovat. Žiješ napoprvé a musíš to dát. Neživoř. Nemlč. Nepodřizuj se. Nevzdávej se. Nenáviď. Nezáviď. Nepomlouvej. Měj rád pestrost. Nedělej ze sebe staršího než jsi. „Lidé jsou mrtví, a čím jsou starší, tím jsou mrtvější. Čtu v jejich očích a čtu v nich seriály...“ Jednoduchých, krátkých, úderných vět najdeme ve Váchově knize na stovky. Mohou sloužit jako motivační citáty s jednou velkou výhodou: slyšíte je od člověka, jenž i ve veřejném prostoru ručí za to, co dělá a kým je. Není to světec. Sám hledá, jistě něco a možná i někoho (...), ale ani jeho – řekl by možná – neposlouchej jako poslední instanci. Buď svůj a buď jím teď.

V žánru motivační literatury se obvykle trochu přehání. Ne moc, jen o pár procent nad limit, aby tehdy, kdy to člověk nedá na 100%, to pořád ještě za něco stálo. Ne všichni a ne vždy přijmou Váchovy nevyžádané rady s úsměvem. Dívka, která se po sedmé v týdnu vrací domů z dvanáctihodinové šichty a ještě jde čtyři kilometry lesem, protože jí nejede autobus, nebude mít možná tak dokonalé nehty, namalované rty a novotou zářící baleríny. Tančila by a milovala by se k z bláznění, ale zřejmě se jí bude chtít spát, protože ráno musí vstát a jít zas. Mladí lidé, kteří, jak píše Vácha, „založí rodinu a budou mít dvě děti, se kterými budou chodit na procházky když nebude pršet, a budou klouzat po neproblematické mělčině života“ se na první pohled mohou jevit jako ti, kteří to vzdali dřív, než začali, ale ten, kdo dva roky dnes a denně vstává k dítěti, které pláče, aby ráno vyrazil do práce a bylo za co jíst, má podle mého mínění na dočasný útlum právo. Chlapec, který se ve dvě ráno vrátí z brigády domů, protože žije už jen s mámou a chce jí ulevit, možná nebude tak nadšený, aby si zacvičil. Lehne si a nechá si zdát o tom, že bude líp. „Nauč se být na sebe dost přísný.“, vyzývá mladé muže autor. „Jestli cvičíš nebo posiluješ, dělej to pravidelně a důsledně, i tehdy, když se Ti vůbec nechce, i tehdy, když se vrátíš domů ve dvě ráno.“ Sázel bych na zlatou střední cestu, něco mezi „no pain, no gain“ a „odpočinek dělá mistry“.

Autor této recenze, celoživotní silniční cyklista a běžec, se ve svém pokročilém mládí vrátil nedávno ve tři hodiny ráno autem domů. Měl za sebou 328 kilometrů, krásný den, ale chyběl mu dvouhodinový trénink a patnáct minut strečinku. Nedal to. Za sprchu a postel by ve tři ráno dal dokonce i Váchovu knihu. A kdyby mu Orko třebas ve tři ráno zavolal a povzbuzoval ho, aby vlezl na trenažér a ty dvě hodiny natočil, je pravděpodobné, že by se spolu bratrsky neobjímali. Někdy to prostě nejde. Opravdu nejde. A nad to: existují přece lidé přitažlivého duchovního života a služby, kteří, co je mi známo, do posilovny nechodí, oblékají se neformálně a skromně a méněcenností a ne-atraktivitou rozhodně netrpí. Ale teď vážněji.

Myslím si, a vlastní zkušenost s gymnaziálními a vysokoškolskými studenty, ale rovněž s autorovými bratry v kněžské službě, mi dává za pravdu, že někdy nastanou životní situace (nemoc, ponížení, nespravedlnost, násilí, smrt blízkého), v nichž jsou všechny rady marné. Má-li člověk kde klečet a prosit o smilování, klečí a prosí. Nemá-li, je možné, že se už nikdy nezvedne. Jediné, co mu ještě může zachránit život, je někdo (Někdo), kdo mu pomůže vstát a celou řadu věcí udělá za něj. Mít takového přítele je dnes luxus. Lidí v církvi, kteří už prostě nemohli dál, znám desítky, a to někteří z nich patřili mezi nejlepší. Byli ochotní dělat první poslední a sloužit do úmoru. Stres jim naložil třicet kilo nadváhy a v pětatřiceti letech první infarkt. Neunesli ale věčné ponižování a čím dál tím větší zátěž své služby ve formě úředničiny a nátlaku: když to neuděláš, půjdeš. Prožili si jobovské utrpení a – řečeno slovy profesorky Růženy Vackové – svou hlubinu tmy. Páté přeřazení na trestní místo kvůli široce pojatému ekumenismu nebo coming-outu nerozdýchali. Neměli sílu otevřít ani bibli, natož motivační knihy. A nejde jenom o katolické faráře.

Marek Vácha dělá dobrou věc: povzbuzuje své mladé přátele ke statečnosti, zvláště té vztahové a občanské. Když se jim něco nepovede, mají to zkoušet dál, jinak, lépe a ještě s větší vloženou energií. Nad svými neúspěchy mají hlavně přemýšlet, protože většinu z nich lze odbourat při troše štěstí změnou chování a sofistikovanějším promyšlením jednotlivých kroků. Tím vším vytvářejí  čistější, průhlednější, rovnější, spravedlivější prostor, v němž se nakonec bude žít lépe nám všem. Mohou se prát, soudit, seznámit se svými těžkostmi veřejnost, hledat podporu u dobrých novinářů, odborníků, lidí z pomáhajících profesí. Mohou v krajním případě emigrovat a zkusit to jinde. Ale v církvi? Jak reformovat církevní prostředí a jak přimět hrstku pánů, aby jednu, pět nebo sto věcí zařídili právě tak, jak by si většina toho kterého společenství mladých přála? Jak je přesvědčit, že dialog je oboustranná záležitost a že mezi lidmi, kteří si věří, má platit ono masarykovské „Já pán, ty pán“? Jak jim konečně a se vší vážností povědět, že ženy nemusí plnit v církvi servisní roli, nýbrž tady a teď být učitelkami a duchovními rádkyněmi nás všech? Jak jinak jim říci, že i mezi mladými se nachází určité procento lidí homosexuální orientace, kteří nechtějí nic jiného než ostatní – být považováni za plnohodnotné lidské bytosti, kteří se toho, kým jsou, nemohou, ale hlavně nesmějí vzdát? Co by Marek Orko Vácha poradil těm známým i bezejmenným, kteří to prostě zabalili? Co dělat tehdy, když už ani motivační rady nezabírají? Napíše o tom něco ve své další knize?

Nevyžádané rady mládeži nemají u nás v žánru duchovně orientované prózy obdoby. Tomáš Halík jde docela jinou cestou a cílí, řekl bych, na jiné čtenáře. Kněz, vědec a pedagog Ladislav Heryán, jak je patrné z jeho knih, kněžské služby, silného občanského, demokratického aktivismu  i z jeho vlastních vnitrocírkevních peripetií, pozůstává spíš s těmi, kteří nechodí ani do posilovny, ani se nekrášlí podle poslední módy popových nebo rockových hvězd. Publikující akademici oslovují v tom nejlepším případě své akademické kolegy a výbory lidových, třebaže skvělých kazatelů z Moravy a Čech, potěší nejvíc čtenáře z tradičních, konzervativních společenství. Pravoslavná esejistika u nás téměř neexistuje a ta protestantská, ať teologická nebo filozofická, obvykle počítá s nadprůměrně poučeným čtenářem, orientujícím se v teologii a bibli jako ryba ve vodě. Je tu ještě Zbygniew Czendlik a několik dalších píšících farářů. Je, i když poskrovnu, z čeho vybírat.

Rozumí se samo sebou, že Marek Orko Vácha má svůj nepřehlédnutelný fanklub žen a mužů, chlapců a dívek, kteří ho milují. Ti přijmou jeho novou knihu s radostí a už ten samý večer, co ji budou číst, zaplaví sociální sítě citáty. „Láska nepočítá a jedinou číslicí, kterou uznává, je nekonečno...“ „Zda k něčemu máš charisma nebo ne, poznáš jen tehdy, když to zkusíš.“ „Nepřelétávej, kopej na svém místě a kopej do hloubky a až vytryskne pramen, nediv se.“ Je otázka, jestli by náhodou neměli zaplavit sebe a své okolí vlastními motivačními slovy, opustit své dětství, vstoupit do dospělosti a sami být vzorem pro druhé. Tak čte předloženou knihu její recenzent. Ti ostatní, kteří vezmou do ruky jeho knihu náhodou a kteří toho o křesťanství, o víře a o církvi vědí asi tolik jako o planetě B612, budou dozajista překvapeni, že k nim mluví katolický kněz a vědec. Ani jeden svého rozhodnutí knihu otevřít a číst nebude litovat.

Na prázdnou stránku vedle tiráže si může udělat poznámky a vypsat otázky, které by Marku Váchovi chtěl dodatečně položit. Třebas o tom, jestli by pro dobro katolické mládeže nepřijal biskupský úřad, anebo o tom, jak účinně cvičit a kde a jak se hezky (a lacině) obléct, aby ti nejlepší kluci ze spolča spolehlivě omdlévali, jen co dívčí nožka překročí práh výjimečně otevřeného kostela. Ale teď vážněji. Z mnoha nevyžádaných Váchových rad mládeži bude řada nejenom mladích lidí růst a i díky nim se pustí do něčeho velkého.

 

Recenze původně vyšla na serveru iLiteratura.cz.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články

Nenalezeny žádné záznamy.

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Byl čin Jana Palacha sebeoběť, nebo sebevražda?
Sebeoběť
67%
 
Sebevražda
29%
 
Nevím
4%
 
(Počet hlasů celkem: 194)