Přiblížila pohádka Anděl Páně 2 ke křesťanství, nebo od něho oddálila?

Repro plakátu k filmu
Autor: www.csfd.cz

Pohádku Anděl Páně 2, kterou viděl v kinech přes milión diváků a na Štědrý večer 3 milióny - pokud zrovna nevybalovali dárky - nemusím jistě představovat. Funkci pohádky splnila maximálně. Pobavila, obveselila, poučila, vytrhla z každodenní všednosti. Diváci bez náboženského vzdělání a menší děti nemohli všemu rozumět, ale jinak si tam všechny věkové kategorie našly svoje. Myslím, že právě to přispělo k její přitažlivosti spolu s vhodným načasováním, hereckým obsazením, hudbou, pohledem na zasněženou krajinu a malebný Krumlov.

Pohádka začíná vizuálně i auditivně příjemně. V nebeském domečku opět nacházíme sympatickou rodinnou pospolitost. Líbilo by se mi, kdyby se tam kromě známých kanonizovaných světců objevili také obyčejní a neznámí svatí, které si na slavnost Všech svatých připomínáme. Diváci by tak poznali širší rozměr svatosti. Anděl Petronel je stále nespokojený se službou u Nebeské brány a jako vždy se mu nechce vstávat. Vyvádění duší z očistce je ve skutečnosti významná služba, což z pohádky bohužel nevyplývá. Na druhé straně se Petronelovi nedivím, že nadával, když mu kolem hlavy kroužil jakýsi trapný okřídlený zvoneček, kterým se z očistce hlásila polepšená dušička. Očistec znázorňovala bouda s dřevěnými vraty, uvnitř několik umouněnců, občas odtud vyšla polepšená duše v bílém oděvu. Něco mezi prádelnou, čistírnou a nápravným zařízením. Problém vidím v tom, že se nauka o očistci stala předmětem dohadů i v katolických kruzích, zatímco lidé mimo církev o něm nemají žádnou představu. Pohádka ke zlepšení informovanosti nepřispěla. Smysl očistce zpochybňuje i anděl, protože se mu nechce chodit do schodů. Přechod z očistce do nebe jako namáhavý výstup po mnoha schodech působil výstižně. Snad si aspoň někdo uvědomil, že návrat k Bohu není snadný, zvláště po pádu do těžkého hříchu. Škoda, že jsme neměli možnost vidět shledání Voříškové rozené Bodlákové (J. Bohdalová) s manželem Pepíčkem, kterého neviděla 300 let. Jistě by to byla milá a dojemná scénka. Vizuálně mě zaujal pád jablka ze stromu poznání, které urazilo zajímavou dráhu, než spadlo do městečka Krumlov zrovna v předvečer svátku sv. Mikuláše. Jablko našla Anežka, dcera chudé krásné vdovy Magdalény, která dřela v krejčovství lakotného Košťála, navíc se stala předmětem sexuálního obtěžování. Anežka v převleku za Mikuláše bloudila zasněženými uličkami, aby vykoledovala něco do chudého rodinného rozpočtu, chyběli jí však čert s andělem. Uriáš (J. Dvořák) a Petronel (I. Trojan) zatím klopýtali závějemi, aniž měli představu, kde ztracené jablko hledat. Oba protagonisté nezobrazují anděla a čerta v biblickém smyslu, ale spíše dvě protikladné osobnosti s odlišnými pohledy a postoji, které procházejí osobním vývojem. Anděl má mnoho negativních vlastností, čert působí sympaticky. Když se zahleděli do krásné Magdalény, bylo zajímavé sledovat, jak prožívá lásku čert a jak anděl. Výstižně to vyjadřuje jejich společná písnička v krejčovství. Zásahy svatých z Nebe mě zaujaly, ale divákům, kteří nevědí nic o společenství svatých, to asi mnoho neřeklo. Snad aspoň ocenili velkorysost svatého Petra, který sice u Nebeské brány vypadal komicky, ale Petronelovi, který ho v nebi pomlouval, přesto pomohl. Zjevení Panny Marie v kostele sv. Valentina, k němuž se Petronel modlil, aby se Magdaléna zamilovala do něho, působilo kýčovitě a nepřirozeně. Závažná slova, která Panna Maria v podání K. Issové pronášela, tak bohužel zanikla. Je zajímavé, že čert, který má v náplni škodit a páchat zlo, odolal pokušení Magdalénu svést, a dokonce myslel na její dobro: „Zaslouží si někoho lepšího než nějakého čerta.“ Základní poselství pohádky vidím v tom, že věčně nespokojený a malicherný anděl dokázal odpustit Uriášovi, který mu provedl opravdu ošklivý podraz.

Přišlo mi úsměvné, že vševědoucímu Pánu Bohu neunikl pád jablka dolů na zem, ale už nezaregistroval, že se Petronel vrátil bez klíče od očistce. Co se s klíčem stalo a kde skončil, to jsme se už nedozvěděli. Rozuzlení pozemského i nebeského příběhu na mě působilo rozpačitě. Z okrajové postavy prodavače párků se náhle vyklubal Magdalénin tajný ctitel, který stál celý rok před jejím domem, aby si ho všimla. Na rozdíl od Petronela, Uriáše a Košťála, kteří se maximálně činili, pro to nehnul ani prstem. Jen jim dělal chutě vykřikováním reklamních sloganů a vystavováním párků, které si nemohly koupit. Kdyby aspoň někdy nabídl Anežce párek zdarma. Místo toho ji výslovně upozornil, že na dluh neprodává. A najednou běhal po městě, aby mohl Magdaléně nabídnout práci, bydlení a Anežce placení školného. Všichni tři pak odcházejí ruku v ruce, skoro už jako rodina. V Nebi bylo v závěru "přepísničkováno". Je pěkné, že anděl přiměl čerta pokleknout, ale nevím, proč adělíčci klečeli zády ke Svaté rodině. Bylo by hezčí a v souladu s vánoční koledou "Chtíc aby spal" - konkrétně se slovy „před Bohem se mnou klekněte, národové!“, kdyby byla Svatá rodina uprostřed a ostatní by klečeli okolo. Takhle to vypadalo, že si jen chtěli udělat rodinné foto. Voříškové rozené Bodlákové by to slušelo s Pepíčkem, ale po Pepíčkovi stále ani vidu ani slechu. Že by ho v prostorném Nebi ještě nevypátrala? Bylo by také pěkné, kdyby se tam objevil Anežčin tatínek, na kterého se Anežka ptala. Bohužel zůstal nepoznaný a neviditelný stejně jako Pepíček.

Ve filmu se vyskytla řada zajímavých momentů, proběhly však příliš rychle a zůstaly nevyužity. Námět jako takový byl zajímavý, chybělo však jeho hlubší uchopení. Pohádka byla přímo nabitá křesťanskými a náboženskými symboly, i když s vysokou mírou kreativity. Věřící diváky to potěšilo, některé uvedlo do rozpaků, jiné pobouřilo. Záleželo, kdo se na pohádku díval, z jakého zorného úhlu a co v ní hledal. Jinak ji asi vnímal běžný divák bez náboženského vzdělání a jinak praktikující křesťan. Ten ji mohl brát prostě jako pohádku, nebo posuzovat, ať už vědomě nebo podvědomě, z hlediska věrouky. Výrok, že bez čerta by byla v nebi nuda, mnohé zarazil. Nechám stranou, že obyvatelé Nebe nevypadali, že by se nudili. Dosvědčuje to zmínka o "nácviku oslavy silvestra u sv. Silvestra". Otázka zní, jestli je správné zasévat lidem a zvláště dětem do mysli představu nudného nebe. Pokud je v Nebi nuda, pak není důvod o Nebe a věčný života usilovat, ale užít si co nejvíce na zemi. V té souvislosti se naskýtá otázka, nakolik je vhodné spojovat křesťanskou víru s pohádkou a prezentovat Boha, Ježíše, Marii a svaté jako pohádkové bytosti. Před svou konverzí jsem žila v domnění, že křesťanský Bůh je nějaký bělovlasý stařeček na obláčku a křesťané věří na jakési nereálné pohádkové bytosti. Tyto mylné představy, které ve mně vypěstovalo socialistické školství, mi dlouho bránily začít se křesťanskou víru zajímat. Lidé dodnes nemají o křesťanství základní informace. Proto si nejsem jista, jestli diváci pochopili skutečnou vazbu mezi Pánem Bohem, sv. Josefem a Pannou Marií. A už vůbec si nejsem jista, jestli ke správnému pochopení přispěly parohy namalované Josefovi nad hlavou. Nevím, kolik diváků porozumělo větě "Mladej pán se nám zatoulal na čtyřicet dní". Mladej pán, to jako Ježíš? Ne všichni asi věděli, že tolik dní pobýval Ježíš na poušti, aby se postil, ale až v dospělém věku. V pohádkovém Nebi vystupuje jako malý chlapec, takže to nedávalo smysl. Nazývat božské Osoby „mladej pán“ a „starej pán“ mi přišlo už přes čáru. Výrok, že Eva byla zvědavá poběhlice, která patří do pekla, nebudu radši komentovat.

Necítím se kompetentní posuzovat, jestli pohádka Anděl Páně 2 diváky ke skutečnému křesťanství přiblížila, nebo je od něho spíše oddálila. Otázka zní, jestli si divák odnesl něco trvalého a hodnotného, nebo jestli šlo jen o chvilkové sváteční rozptýlení, které po návratu do všedních dní rychle vyprchá.