Slavoj Brichcín: Sexualita vyvádí lidskou osobu z osamění

Portréty a rozhovory / Zdeněk A. Eminger / 8. dubna 2018
Slavoj Brichcín: Sexualita vyvádí lidskou osobu z osamění

MUDr. Slavoj Brichcín
Autor: koinonia.cz

Prim. MUDr. Slavoj Brichcín (nar. 1935), významný český psychiatr a sexuolog, soudní znalec v oboru zdravotnictví, psychiatrie a sexuologie. Po vystudování lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni působil v Dobřanech, Českých Budějovicích, v Praze a na řadě dalších odborných pracovištích. V přístupu k lidem se sexuálními poruchami, zvláště pak sexuálními deviacemi, upřednostňoval komplexní, psychoterapeutické metody léčby. Mezi svými kolegy, žáky a pacienty je znám pro svoji empatii, laskavost, noblesu a přirozenou autoritu.

Jako katolický křesťan byl před r. 1989 z politických důvodů poněkud omezován. Po r. 1986 se stal primářem Psychiatrické léčebny v Bohnicích. Nikdy se netajil svým křesťanským vyznáním a ve víře vychovával i své děti. Dodnes aktivně odborně působí. Za pozornost stojí jeho osobní vyznání, zaznamenané v r. 2013 Českou televizí v pořadu Cesty víry – Požehnaný podzim života.

Jsem rád, že si doktor Brichcín udělal při svém vytížení čas a odpověděl na otázky, které by mohly čtenáře Christnetu zaujmout. Domnívám se, že po takovém tématu je mezi křesťany různých denominací hlad a že odpovědi jednoho z nejrespektovanějších sexuologů jim mohou pomoci v jejich orientaci, pohledu a rozhodování.

 

Když se řekne doktor Slavoj Brichcín, koho by si čtenáři měli představit?

Starého muže s brýlemi, s vrásčitým čelem, se zbytkem vlasů ve skráních a v týle.

Kromě toho, že jste jedním z nejznámějších psychiatrů a sexuologů posledních desetiletí, máte i zajímavé jméno. Zajímal jste se někdy o jeho hlubší význam?

Ano, už proto, že se jméno Slavoj dlouho v českém kalendáři neobjevovalo a dnes se v něm podílí o místo s Ivetou. Patrně jde o jméno nové – z 19. století. V podvržené literární památce (Rukopisu královédvorském) se Slavoj vyskytuje ve spojení s kopiníkem Zábojem. Jméno mělo snad vyjadřovat slávu ve vojenském angažmá. Asi známější je Myslbekovo sousoší Záboj a Slavoj, dnes umístěné v sadech na Vyšehradě.

Kde jsou vaše kořeny a co vás formovalo, že jste se stal lékařem a nadto sexuologem?  

Formovala mě nesvobodná doba a její lidé. Pocházím z Domažlicka. Vyrůstal jsem na vsi v učitelské rodině jako prostřední ze tří dětí. Dětství jsem prožíval za války – školní docházku od pěti a gymnázium od devíti roků. Budovu gymnázia do jara 1945 okupovali němečtí vojáci. Primáni se učili po hospodách až do květnového příchodu Američanů. Z profesorů, kteří nastoupili po válce, jsem nejvíc obdivoval  našeho češtináře, básníka Ivana Slavíka. Maturoval jsem v roce 1952.

Tehdy o vysokoškolském studiu nerozhodovalo přání studentů. Do maturitní komise byli na Baarově gymnáziu přizváni nám neznámí straničtí funkcionáři. Ti pořádně zamíchali umístěnkami. Některým ze spolužáků byla vysoká škola zcela odepřena. Chtěl jsem studovat literaturu. U mne asi zabodoval dobrý prospěch a komise mě poslala studovat lékařství na plzeňskou fakultu Univerzity Karlovy. Starší bratr psycholog (který ještě unikl podobnému kádrování) mi jako medikovi zařídil stáž na pražské psychiatrické klinice. Obor mě zaujal, především psychoterapie.

Po promoci opět rozhodovala umístěnka. Šesti absolventům bylo přiděleno pracoviště sekundářů v psychiatrické léčebně Dobřany. Naštěstí koncem 50. let se stala léčebna útočištěm zkušených psychiatrů, kteří z politických důvodů neobstáli na klinikách. Pro nás mladé ovšem byli příkladem dělného úsilí o přeměnu onoho pacienty přelidněného ústavu ve fungující nemocnici.

Překlad do nemocnice v Českých Budějovicích po atestaci jsem si v šedesátých letech mohl  vyjednat už sám. Během budějovického čtvrtstoletí jsem dostal příležitost založit zde jak výlučně psychoterapeutické lůžkové oddělení, tak následně i sexuologický ordinariát.

K založení sexuologického primariátu v Praze mě v roce 1986 vyzvala ředitelka bohnické léčebny. Učinila tak poté, co pacient ústavu na víkendové propustce usmrtil dvě osoby. Šlo o to, aby se podobná tragedie nezopakovala. I tady jsem byl obdarován – stejně jako dříve – spoluprací s řadou ochotných a pracovitých zdravotníků.  

O sexuologii, stejně tak o sexualitě, panuje řada mýtů. Proměnily se od doby vašeho absolutoria? 

Výmysly o sexualitě jsou stále početné, ale vlivem současné detabuizace a vulgarizace sexuálních témat se jejich obsah proměňuje. Jeden mýtus se však vytrvale udržuje: cudnost a stud jsou pokládány za antierotické podněty, ač v celku sexuálních motivací zaujímají nesporně pozitivní postavení.

Sexuologie, ale obecně psychologie a psychiatrie, neměla a ještě někde nemá mezi lidmi dobré jméno. Ten, kdo se léčil, býval stigmatizován. Kdy nastal zlom, v němž se lidé přestali psychiatrů a sexuologů bát?

Léčení tělesných nemocí potřebovali a na sobě zakoušeli nejen běžní smrtelníci, ale i mocní tohoto světa. Duševní nemoci oproti tomu byly vzácnější, často také chronické. K prestiži oboru lidé „choromyslní“ příliš nepřispívali. Porucha jim přinášela společenskou stigmatizaci a ničila jejich rodinné, partnerské i profesní vztahy. Účinnost psychiatrické léčby nebyla přesvědčivá. Uznání této medicínské discipliny si probojovávali sami lékaři. Například název oboru „psychiatrie“ pochází až z roku 1806. Teprve s účinnější terapií a s otevřením dveří psychiatrických ústavů se postupně proměňoval postoj veřejnosti k duševně nemocným a k jejich lékařům. O ještě mladší lékařské sexuologii platí totéž. Sexuologové jsou častěji vyhledáváni až v současnosti, po objevu účinnější terapie psychologické i biologické.

Církve si velmi dlouho udržovaly zřetelnou distanci vůči psychologii a psychiatrii. Duševní nesnáze byly detekovány jako následky hříchu, a tak se léčily ve zpovědnici, anebo vůbec. Měli by podle vás mít duchovní křesťanských církví nějaké základní psychologické vzdělání a praxi?

Rozlišujeme duševní a duchovní dimenzi člověka. V posledních desetiletích se i v lékařství objevuje chápání jedince v jeho bio-psycho-socio-spirituální jednotě. Vnímáme, že trpící osoba se vyrovnává se svou nemocí tělesně, duševně i duchovně. Duševní nemoc není poruchou ducha, ale je poruchou psychosomatických funkcí. Nicméně spirituální postupy (kontemplace nebo meditace) mají potenciál průběh zdravotních poruch příznivě ovlivnit. Rovněž zpověď, pokud je upřímná, prospívá duševnímu zdraví. Potřeba svěřit se někomu s trapnými nebo zlými činy bývá naléhavá. Chesterton v autobiografii vzpomíná, jak věřící odcházející od zpovědi si může připadat obnoven, jako byl v rozbřesku svého dětství. Zpověď je s to osvětlit kořeny vyznaných konfliktů. Nezvědomuje ale zážitky vytěsněné do podvědomí. Proto je dobré, projde-li i duchovní osoba sebezkušenostní psychoterapií, jak o tom svědčí sám papež František.

Každá profese se do člověka nějak otiskne. Co vám sexuologie dala pro váš osobní život, a co vám naopak vzala? Může praktik zůstat po tom všem ještě romantikem?

Moje děti mě se smíchem upozorňovaly, že mám sklon se ustavičně vyptávat a stále pátrat po hlubších motivech jednání, i když jde o jednoduché skutečnosti. Chápal jsem tento návyk jako profesionální deformaci. Namlouvám si, že s věkem se ten návyk neposiluje a že je spíš na ústupu. Pokud jde o pozitiva mé profese, jsem si jist: dialog člověka obohacuje. Romantickým snílkem jsem nikdy nebyl. Vášnivou rozervanost a romantický individualismus lékař dokáže pochopit, ale ve své praxi raději neuplatňuje.

Pokud to pro vás není příliš intimní, co vás přivedlo k víře, jaké byly vaše vzory a jakou cestou ve víře jste se v životě pustil?

Víru vnímám jako dar, jehož se mi dostalo křtem v katolické rodině. Obdarováním byla pak i setkání s příkladnými kněžími a vzdělanými laiky. Už na střední a vysoké škole jsem se setkával s aktivními křesťany. Ani za totality nechyběl přístup k Bibli, k dobré knize či k samizdatu. Mezi těmi mnoha osobnostmi, které mě ve víře  ovlivnily, jmenuji vedle rodičů a bratra především svoji ženu. Zažil jsem její konverzi. Empatičtí katolíci i evangelíci nám také pomohli vyrovnat se s úmrtím dvou dospělých dětí. Ve svobodných poměrech nás oslovila spiritualita Koinonie Jan Křtitel, jejíž členy pozval do Plzně biskup František Radkovský. Vděčně se účastníme jejích aktivit.

Odlišuje se přístup k vědě a klinické praxi u věřícího člověka a deklarovaného ateisty?

Pevně doufám, že ateisté usilují v medicíně o totéž, co věřící lékaři: o odbornou službu svým bližním. Mám ale zkušenost s věřícími pacienty. Ti někdy preferují péči praktikujícího katolíka.

Už na základních školách se vyučuje sexuální výchova. Myslíte si, že je to jedna z rolí vzdělávacího systému, nebo by měla sexuální výchova zůstat na rodičích, případně být dobrovolná?

O sexuální výchovu musí pečovat i škola. Vždyť kolik dětí je u nás vychováváno jen jedním rodičem nebo zcela mimo rodinu. A také kolik křesťanských rodičů svou prioritní povinnost vést děti k otevřenému vztahu k sexualitě zanedbává! Rodiče mají ovšem právo dohlédnout na způsob, jakým škola v tomto citlivém tématu děti vede. Sami by měli své děti ovlivnit příkladem zdravého vztahu k manželské sexualitě, ukázat sexualitu jako pozitivní výbavu člověka. Rodičovská sexuální výchova má přednost právě v individuálním přístupu k dítěti. Respektuje jeho vývojový stupeň, přiměřeně jeho věku a poznání. Pokud škola nebo rodiče tuto výchovu omezí na poučení o druzích a způsobu antikoncepce, odpověď na zásadní otázku mládí vlastně nedávají. 

Sám chápu sexualitu jako způsob intimní komunikace partnerů. Některá křesťanská společenství ji naopak chápou primárně v její rozmnožovací dimenzi. Jiní zas upřednostňují její relaxační rozměr. Jaký má podle vás pro člověka sexualita vůbec smysl?

Sexualita je mohutnou silou, která pomáhá lidstvu přežít. Sexuální chování mužů a žen znamená tvorbu páru. Vyvádí lidskou osobu z osamění. Sexualita není totožná s genitální aktivitou. Zahrnuje erotiku, citové přilnutí, lásku, pohlavní roli, sex i plození. Projevuje se v pohlavní identitě, v rolích, v hodnotách, v postojích, ve vztazích i v jednání. Sexualita plní v našem životě trojí funkci: osobní, partnerskou i rodovou. Osobní přínos tkví v obohacení osobnosti, ve snížení pudového napětí a v prožitku slasti. Partnerský význam spočívá v možnosti projevit blízké osobě něžnou náklonnost a zažít od ní úplné přijetí. Její rodový význam je zásadní: tak tvoříme a chráníme nový život. Každé přecenění jedné ze tří úloh sexu poškozuje lidskou dvojici i celou společnost.

Řada vyspělých kultur, na jejichž základě vyrostla i naše civilizace, byla z mnoha důvodů, včetně náboženských, k sexualitě vstřícná a otevřená. Co se podle vás stalo, že se ze sexu stalo leckdy tabu anebo prostě věc, o které se nemluví?

O sexu se mluví a píše hojně. Zdá se jisté, že každá doba a každá společenská formace akcentovala jiné aspekty lidské sexuality. Dnes je zdůrazněna konzumní stránka sexuálního chování a pro část současníků se sex stává modlou a náplní života. Není-li sex, nemají si takoví lidé co říci. K vaší otázce by se mohli kompetentněji vyjádřit vědci z oborů církevní historie, morální teologie, antropologie, sociologie, etnologie, filosofie, právní vědy a mnozí další. Lékařská sexuologie je pouze jednou z disciplín, které zkoumají lidské pohlavní vztahy. My se zabýváme biologickými a psychologickými skutečnostmi dneška. Známe fakta o tom, co se nedaří v intimním setkání obou pohlaví a usilujeme ty nezdary minimalizovat. Se svými poznatky veřejnost seznamujeme.

Konzervativní sexuální morálka uznává výhradně jen sexualitu dvou partnerů, muže a ženy, která je bez jakýchkoli antikoncepčních prostředků trvale otevřena reprodukci. Její rady mládeži týkající se masturbace nebo prvních sexuálních zkušeností jsou na hony vzdáleny současnému sexuologickému diskurzu. Kde se podle vás bere ten neopodstatněný strach z těla, z tělesnosti?

V dějinách křesťanstva nacházíme období, kdy s odsouzením pohanských kultů docházelo k odmítání pohlavní rozkoše a jediným účelem pohlavnosti se zdálo plození dětí. Není vyloučeno, že až dosud působí na myšlení křesťanů vliv manichejského nepřátelství k tělu. Manželský styk býval považován za povinnost. Jakékoli provinění proti šestému přikázání desatera moralisté hodnotili jako smrtelný hřích. Někteří myslitelé ani nedospěli k poznání, že manželské soužití by mohlo mít něco společného s láskou. Je to paradoxní u těch, kteří vyznávají, že se Slovo stalo tělem, abychom poznali lásku. Teprve Druhý vatikánský koncil uznal personální spojení v lásce za rovnocenné s plozením potomstva. 

Současná sexuální morálka zdůrazňuje dvojí svobodné dárcovství: sebe druhému člověku a obou osob novému životu. Uspokojení bez partnera, pokud se stalo jedinci nezvládnutelným návykem, může signalizovat mimosexuální poruchu mezilidských vztahů. Naštěstí křesťanská sexuální etika již respektuje gradualitu v mravním chování a je spíše vybízením než nařizováním.

Vysvětlil byste čtenáři, co je sexuální zdraví?

To za mne učinila už roku 1974 po proběhlé sexuální revoluci WHO – Světová zdravotnická organizace. Definovala moudře sexuální zdraví jako souhrn tělesných, citových, rozumových a společenských stránek člověka jako sexuální bytosti, který obohacuje osobnost, zlepšuje vztahy k lidem a pozitivně rozvíjí schopnost lásky. Dodal bych k tomu, že zdraví můžeme identifikovat podle svobodného a odpovědného projevu svých sexuálních schopností. Sexuální práva ovšem vylučují všechny formy donucování, vykořisťování a zneužívání v této oblasti. 

Existuje celá řada sexuálních poruch a deviací. V poslední době se často zmiňuje asexualita. Lidé nepotřebují mít sex s druhými. Vystačí si sami. Není asexualita svým způsobem symbolem naší doby?

Asexuální lidé nepochybně existují, ale sám se s nimi nesetkávám. Je logické, že se takoví jednotlivci o lékařskou pomoc nehlásí. Symbolem doby je spíš spornosexuál, předvádějící se v běhu rozbředlou erotosexuální krajinou.

Ježíš o sexualitě ve smyslu, jak jí rozumíme my, nemluvil. Lidské vztahy měřil prismatem lásky. Problematiku heterosexuality, homosexuality, transsexuality či genderu slovy dnešních dní neřešil. Číst Nový zákon jako seznam toho, co se smí a co se nesmí, je nejen v mém pohledu tristní. Proč se podle vás část křesťanstva tak úporně vyhýbá otázkám po naplněném sexuálním životě?

Už Izraelité vnímali pohlavní věci s posvátným strachem: „Kdyby muž mající výron semene obcoval se ženou, omyjí se oba vodou a budou nečistí až do večera. Když má žena výtok, totiž svůj pravidelný krvavý výtok, bude v období svého krvácení nečistá sedm dní. Každý, kdo by se jí dotkl, bude nečistý až do večera.“ (Lev 15,18–19) I mužská poluce působila rituální znečištění. Židé ale jinak tělem nepohrdali.

Ježíš  k mužům i ženám přistupoval jako k rovnocenným bytostem. Mezi zvrhlými záměry, které vycházejí z lidského srdce, jmenoval cizoložství a necudnost. Kristus se sice nevyjádřil k těm zmíněným sexuálním nepravidelnostem, ale o pohlavní aktivaci osob s běžnou sexualitou promluvil zřetelně: „Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci.“ (Mt 5,28) Rezolutně odsoudil rozvody (Mt 19,9). Ale k selhání ženy v partnerské věrnosti osvědčil milosrdnou velkodušnost: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ (J 8,11).

V Bibli vidíme, že svatý Pavel si těla vážil. Pokládal ovšem bezmanželský život za přece jen hodnotnější než je manželské pohlavní soužití. Sex mu byl prostředkem k potlačení žádostivosti: „Neodpírejte se jeden druhému, leda se vzájemným souhlasem a jen na čas, abyste byli volni pro modlitbu. Potom zase buďte spolu, aby vás satan nepokoušel, když byste se nemohli ovládnout.“(1 Kor 7,5). To přece nejsou rady antisexuální. Církve dnes uznávají manželskou intimitu jako zdroj radosti a potěšení. 

Jak podle vás souvisí etika, mravnost a sexualita? Nejsme bez ohledu na své vyznání a kulturní různost všichni svým způsobem stejní? Se stejnými radostmi, problémy?

Z vaší otázky odpověď vlastně vyplývá. Ano, jsme stejní. Většinová sexualita je věcí lidské přirozenosti. Předpoklady pro zdravé sexuální chování i pro abnormity si přinášíme s sebou už od narození. Vskutku neexistuje žádný křesťanský sexuálně motivační systém. Existují ale specifické křesťanské hodnoty, například věrnost a plodnost sexuálních partnerů. Jak úzce souvisí mravnost se sexuální patologií, vidíme na případech pohlavního zneužívání nebo znásilnění.

Křesťanský život je rámován narozením a smrtí a víc než jen symbolicky je cestou. Člověk musí sledovat princip graduality a jít kupředu po krůčcích. Začínat s mystiky nebo velkými filosofy není tak snadné, jak se zprvu zdá. Má být sexuální život partnerů, manželů, také takovou cestou?

I o intimním soužití platí zpráva o dvojí cestě, dávné židovské učení o volbě mezi dobrem a zlem. Sexuální praxe přináší někomu lidské štěstí, jinému řadu malérů. Jak praví hned první žalm: „Neboť cestu spravedlivých Jahve zná, ale cesta bezbožníků se vniveč obrací.“

Jak se díváte na otázku celibátu? Mimo křesťanské kultury bývá určitá doba sexuální abstinence součástí různých přechodových rituálů. Církev se bez celibátu obešla přes tisíc let a část křesťanstva celibát vůbec neprovozuje. 

Kněžské bezženství je rozdílně upraveno u římských a řeckých katolíků. Dobrovolný celibát by snad přinášel bohoslovcům jiný typ osobních problémů. Pokud by někdo celibát volil jen z obavy vycházet celoživotně vstříc druhému člověku, jednal by nezrale.

Je vůbec možné sexualitu a sexuální touhu uzavřít do celibátu (bezženství) a nevyužitou sexuální energii úspěšně přetavit do jiného lidského konání, např. služby? Nejsou mnohé kněžské osudy důkazem, že sexualita pod zámek nepatří? 

Bezženství a bezmužství je častým životním stavem mnoha osob, nejen z řad duchovních.  Sublimace (přesunutí) potřeby která nemůže být uspokojena, na náhradní cíl, je jedním z obranných mechanismů při zvládání stresové situace. Podle Sigmunda Freuda jde o uspokojivý způsob, jak se člověk vyrovnává s erotickými podněty tvořivou činností (výtvarným uměním, hudbou, poezií). Péče o jiné nebo chápající společenství snižuje napětí z neuspokojených sexuálních motivů. Právní stát vyžaduje jistou pohlavní sebekázeň i od jedinců vrozeně vybavených odlišnou sexuální motivací.

Německý pastorální teolog Hanspeter Heinz a po něm mnozí další přišli s kvalifikovaným odhadem 20 % všech katolických kněží, kteří jsou homosexuálové. Čím to podle vás je?

To, co jsme právě zmínili o přenesení části pudové energie na sociálně uznávané činnosti, platí stejně pro heterosexuální i homosexuální muže. Příslušníci sexuálních menšin hledají své uplatnění právě v takových rolích, které nevyžadují soužití s partnerem. Očekávají od duchovních aktivit právem posilu pro své rozhodnutí k náročné abstinenci.

Existuje vůbec něco jako sexuální zralost? Nejsme dnes, téměř s dvojnásobným koeficientem lidského dožití než u našich předků, v poněkud paradoxní situaci? Aktivní život nekončí ve 40 letech, spíš začíná. Máme skoro dvojnásobek času než předchozí generace, a to i na sex.

Není to s rozšířením sexuálního potěšení tak jednoduché. Ženská plodnost (nemáme-li na mysli asistovanou reprodukci) je stále vymezena obdobím od puberty do klimakteria. Podíl mužské neplodnosti u neplodných párů narůstá. Radost ze sexuálních vztahů kalí současníkům poměrně častý výskyt sexuální dysfunkce u mužů i žen. Stoupá rozvodovost i počet dětí narozených mimo manželství. Množí se sexuálně přenosné infekce. Pohodu v intimním soužití ruší nadužívání drog a alkoholu. Objevují se lidé závislí na pornografii. Neklesá sexuální delikvence. S věkem přibývá nemocí a úrazů, které sexuální výkonnost omezují nebo znemožňují.

Sexuální zralost samozřejmě v dospělosti přichází. Sexualita se u adolescentů integruje postupně. U dospívajících nemůžeme prokázat úplnou sexualitu. U nich se začíná probouzet řízení atraktivity, fáze všeobecného vábení osob opačného pohlaví signály svého mužství či ženství. Dívky se předvádějí zevnějškem, chlapci obratností a důvtipem. Předdotyková fáze sbližování (nazývaná proceptivitou, dvořením) nebývá plně aktivována. Dospívající není ještě schopen plné párové vazby, romantické vášně. S přitažlivou osobou je schopen prožívat jen citové poblouznění a genitalitu. Také ve střední fázi adolescence procházejí mladí lidé dosud nezralou pohlavní láskou. Teprve v pozdní adolescenci je propojeno intimní sexuální chování s vlastní proceptivitou a mladé ženy se stávají náročnějšími na mužné dvoření. Fáze akceptivity je pak zpřístupněním těla k objímání, fáze receptivity k sebeodevzdání.

Sexuální zralost posiluje naši identitu. Dostává se mi svědectví, že jsem milován, jsem jako jiní lidé a přitom jedinečný, mám mimořádnou zkušenost – jsem dospělý.

Gerontologie poukazuje mj. i na rostoucí počet seniorů, zvyšující se průměrný věk a potřebu vytvářet pro ně vhodný prostor k aktivnímu životu. Řada seniorů žije bohatým sexuálním životem. Zabýval jste se ve své praxi tímto tématem?

V ambulantní praxi přicházejí pro pomoc stárnoucí osoby, častěji muži než ženy. Jestliže  nejsou postiženi závažnými srdečně cévními, endokrinními nebo ortopedickými neduhy, je dnešní sexuologická terapie schopna udržet jejich sexuální potenci na úrovni přiměřené věku. Někteří si stěžují na předsudky svého nepoučeného okolí, které pokládá pohlavní potřebu seniorů za věc již nepatřičnou.

Psychiatr Miroslav Plzák tvrdil, že „každodenní kontakt je spolehlivým drtičem erotické touhy“ a připočítával k němu i „zevšednění nahoty“. Nejsou to svým způsobem i prvky křesťansky chápané sexuální abstinence? Souhlasil byste s ním?

Plzák byl jistě zkušený manželský poradce. Ale jeho zkušenost se dá vztáhnout asi spíše na dvojice, které se vedle sebe vyskytují den po dni celých čtyřiadvacet hodin, v zaměstnání i hned poté v soukromí. Zevšedněním nahoty by tedy měli trpět například zdravotníci, kteří ale přicházejí do styku s tělem chorým a nepřitažlivým. Atraktivita svěží nahoty u nich nechybí.

Jinak víme, že se u mužů s jakoukoli sexuální aktivitou zvyšuje tvorba testosteronu a s tím roste i touha. U neaktivních naopak vyřazení pohlavního chování hormonální hladinu snižuje a abstinenci jim usnadňuje.

Jste známý komplexním přístupem k léčbě nemocných. Chtěl bych se zeptat, jakou roli ve vaší práci hraje modlitba? Modlíte se za své pacienty a pokud chtějí, modlíte se  s nimi? Dovoluje tohle lékařská etika?

Za pacienty se modlím, s nimi jen mimo ordinaci. Nikdy mě nikdo o modlitbu v nemocnici ani na ambulanci nepožádal. Modlitba je pro lékařovu službu stejnou potřebou, jako je tomu s modlitbou křesťanů v jiných profesích, a někdy možná i naléhavější potřebou

Mohl byste vyjmenovat několik charakteristik zdravého a důstojného sexuálního života?

Takový člověk je identifikován se svou pohlavní rolí, je váben/a osobami opačného pohlaví, přitahují jej/ji erotické signály dospělých osob. Dvořením se zvoleným jedincem dosahuje postupně vzájemného vyladění, dává a získává souhlas s intimním spojením a je připraven/a k společné péči o potomka.

Co se týče sexuálního násilí, násilí vůči dětem a seniorům nevychází z toho Česká republika vůbec dobře. Jak podle vás zasahuje násilí do sexuálního života lidí? Co násilí v sexuálním životě, a to nejenom u lidí se sexuálními poruchami (úchylkami), o člověku vypovídá?

Znásilnění a pohlavního zneužívání se ve většině případů dopouštějí pachatelé bez sexuální deviace, tedy z řad sexuální většiny. Deviantně se tedy mohou chovat i občané normální, lidé se slabou  sebekázní nebo pod vlivem zneužívání návykových látek. Ve hře je jistě i neúcta k lidskému životu, úpadek rodinné a školní výchovy, chatrné mravní vědomí a hédonismus – upřednostnění slasti před jinými hodnotami. Sexuální násilí je pácháno s užitím fyzické síly nebo pohrůžkou násilí. Mnohdy směřuje proti osobě známé, někdy i citově blízké. Bývá jak nahodilé tak i plánované. Ale je vždy velkou křivdou způsobenou poškozenému. Agresoři postižení deviací jsou trestáni mírněji.

Také komerční sexuální vykořisťování dětí (tj. dětská prostituce, pornografie a obchodování s dětmi) je pácháno osobami duševně zdravými ze všech sociálních vrstev. Poškozuje své oběti těžce a mnohdy natrvalo deformuje jejich psychický i fyzický vývoj. Sexuální exploatace patří k sofistikovaným zločinům proti lidské důstojnosti. Není motivována pudově, ale čistě ekonomicky s cílem zištným. Zůstává často kriminalitou latentní, utajenou, nepostiženou trestním řízením.

Liší se sexuální život křesťanů a lidí, kteří se k žádné víře nehlásí? Podle výzkumu, na němž jsem spolupracoval, se tzv. křesťanští marginálové i v otázkách sexu sice vymezují vůči majoritní společnosti, ale jejich sexuální zkušenosti nejsou zas o tolik jiné.

Moje klinická zkušenost je podobná: sexuální praxe křesťanů je zřídka významně odlišná od chování jiných pacientů. Ani návštěva pornografických stránek se moc neliší od nevěřících klientů. Rozdíl spočívá jen ve větším zájmu o zušlechtění pohlavních aktivit.

Jak vidno, lidé jsou ochotni tolerovat nejtěžší zločince a bagatelizovat jejich činy. Zločinec je v jejich očích tak trochu hrdina. Často dochází také k bagatelizaci psychického a fyzického násilí mezi partnery. Když ale dojde k sexuálnímu násilí na dětech, vzedme se obrovská vlna rozhořčení. Jak se vůbec máme dívat na nemocné, pacienty kteří kvůli své sexuální poruše ubližují druhým?

Potomstvo si chrání obvykle i živočišné druhy nižších kategorií, to je instinktivně zajištěno. Vůči sexuálně úchylným přistupuje sexuologie jako k jiným hendikepovaným osobám, to jest lidem, kteří si svou poruchu nezavinili, ale která zatěžuje jejich schopnosti a vztahy. Je potěšující, že dnes mnoha z nich lékař dokáže přispět k občansky nenápadné existenci.

Mezi lidmi, troufám si říct, kolují spíš bulvární představy o sexuálních poruchách. Co to vlastně jsou sexuální poruchy a deviace a které z nich jsou pro vás jako pro odborníka nejzajímavější?

Snáz léčitelné jsou sexuální dysfunkce (jako například poruchy sexuální touhy, poruchy orgasmu, genitální odpovědi, sexuální averze), pokud nejsou podmíněny vážnou tělesnou nemocí, ale jen chybnou reakcí na nezdar. Větší nároky na terapeuta klade pacient postižený sexuální deviací (např. exhibicionista, sadomasochista), což bývá vada celoživotní, vyžadující složitější psychoterapii, často spojenou s hormonálním tlumením. Velkou náročností se vyznačuje znalecká činnost s posuzováním sexuálně motivovaných zločinů. Jde o to rozlišit, kdo z pachatelů  bude jen trestán podle zákona a kdo bude potrestán i léčen, anebo pouze léčen. O tom rozhoduje především nález většinové nebo menšinově odlišné sexuální motivace.

Jak moc se vyvinul váš obor od doby, kdy jste do něj nastoupil? Podařilo se vám proměnit pohled na sexualitu a její radostná i neveselá zákoutí?

V medicíně i v sexuologii došlo za uplynulé padesátiletí k obohacení vyšetřovacích metod i k rozvoji farmakoterapie. Poněkud se proměnila v našem oboru i klientela. Přichází víc mladistvých mužů se závažnějšími problémy. 

Co vám jako křesťanovi ve vaší práci pomáhá? Je sexuolog, věřící křesťan k lidským bolestem velkorysejší, milosrdnější?

To by vám měli povědět spíš pacienti. Snad jsem po těch letech práce zkušenější a o něco trpělivější, ale určitě pomalejší.

Jaké jsou podle vašich zkušeností největší nesnáze a rizika partnerského sexuálního života?

Běžně přicházejí partneři s rozličnou sexuální chutí (apetencí). Velké trápení oběma partnerům také přináší porucha identity – transsexualita, soužití s deviantem a poruchy plodnosti.

Co pro vás znamená manželství a jak se díváte na různé volnější a alternativní svazky?

V Sírachovci čteme (Sír 40,23): „Přítel nebo druh je vítán v kterýkoli čas, ale nad to obojí je soužití ženy s mužem.“ Šedesát let trvání našeho původně studentského manželství mi dává právo potvrdit, že takové letité souznění je možné. S lety přibývá obdiv a vděčnost, úcta a pohotovost k odpouštění. Nevěřím, že jiný svazek než manželský může být stejně výlučný a životodárný. 

Papež František se zasazuje o to, aby ženám v církvi přináležela důstojná a důležitá role. Je pastoračně citlivý vůči ženatým kněžím a biskupům, homosexuálům a lidem, kteří prožili nějaká traumata. Sám půl roku podstupoval psychoterapii, aby si podle svých slov „ujasnil pár věcí“, a tedy i svůj vztah k ženám svého života. Je vám ženský prvek v církvi blízký?

Kdo s církví sdílí její putování, nemůže přehlédnout obrovskou roli, kterou v ní hrají ženy. Hrají jistě roli i v životě celibátních mužů, pokud ti patří k sexuální většině. Obvykle se tu vzpomíná na známé světce prožívající duchovní pouto s neméně vzácnou ženou. Útěk před ženami znamená mnohdy jen úzkost a prohru. Ostatně první křesťané před ženami neprchali. 

Proč je mezi křesťany prokazatelně neúnosná míra úzkostlivosti, týkající se sexuálního života? Už německý teolog a kazatel Dietrich Bonhoeffer si zoufal nad nahlížením některých duchovních do ložnic věřících lidí.

Asi proto, že nedůvěřujeme milosrdné Boží lásce a svou úzkostlivostí chceme předejít domnělým stále hrozícím trestům. Úzkost z vlastní nicoty a smrtelnosti probouzí nejistotu z budoucnosti a zajišťovací  rituály. Důraz položený na sexuální bezhříšnost a časté proměny v úsudku o fantazii a představách in sexualibus dovedou proměnit mysl pacienta v hororové představení.

Máte blízko k jednomu z charismatických proudů v křesťanství. Čím vás obohacuje?

Koinonia Jan Křtitel uskutečňuje novou evangelizaci jak v národech tradičně křesťanských, tak v národech, které dosud nepřijaly první zvěst. Formuje hlasatele evangelia prostřednictvím evangelizačních škol. Podporuje evangelizační setkání a domy modlitby, v nichž se modlitba prožívá individuálně i společně. Je otevřená charismatům a vytváří komunity, v nichž se sdílí společný život a intenzivně žije přátelství. Takzvané komunity života žijí v tomtéž místě a „mají všechno společné“. Rodinné komunity mají členy žijící ve svých domovech podle územních celků a přivádějí k Pánu bližní vzdálené od víry prostřednictvím domů modlitby. Zaujalo mě přímé hlásání kérygmatu a osvědčuje se nám každodenní hodinová modlitba stylem příznačným pro Koinonii.

Prožil jste plný život ve službě druhým. Nemohu se vás nezeptat: Co je pro vás štěstí?

Jednak práce a jednak rodina – se třemi dětmi, deseti vnoučaty a třemi pravnoučaty.

Máte hezký vztah se svou ženou. Kým je vám žena?

Nejbližším přítelem.

Sám jste v životě poznal, co je to bolest, utrpení a smrt blízkých. Pro své křesťanské založení jste podle svých slov nepočítal s velkým kariérním růstem, ale přesto jste vykonal dílo i pro další generaci. Jaké má podle vás utrpení místo v lidském životě?

Myslím, že průvodcem ke každému trápení bývá milost, poskytnutá nám k jeho překonání.

Řada lidí včetně křesťanů se obtížně orientuje v poněkud tekuté době, v níž jen těžko hledá ukotvení. Co byste i jako sexuolog poradil těm, kteří nechtějí jen pasivně přihlížet svým životům?

Nebojte se, Pán přemohl svět.

Co vám umí udělat radost? Jaké jsou vaše koníčky? Máte rád umění? Jak odpočíváte?

Rád chodím, čtu a poslouchám hudbu. Rád jdu spát.

V osobě papeže Františka a mnoha teologů a teoložek opouští církev dobu 19. století a vychází mezi lidi. Jakou roli hraje podle vás církev ve společnosti a jak se staví k oboru, jehož jste doyenem?

Církev už neříká „Co mohu a co nesmím?“, ale radí položit si otázku: „V čem Hospodina smím následovat?“

 

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Zdravá mládež
Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Zvyšujete své finanční příspěvky ve sbírkách na potřeby církve a charitativní projekty?
Ano
14%
 
Ano, ale pouze na účelové, zejména charitativní sbírky
35%
 
Ne
46%
 
Nechodím do kostela, na církev a její projekty nepřispívám
5%
 
(Počet hlasů celkem: 37)