Literární historik Václav Černý a jeho myšlenky o svobodě a Bohu

Teologie a duchovní texty / Zdeněk A. Eminger / 13. května 2018
Literární historik Václav Černý a jeho myšlenky o svobodě a Bohu

Václav Černý
Autor: Moderni-dejiny.cz

Čtenář nábožensky orientované literatury slaví ve společnosti, namířené alespoň v hrubých obrysech ke svobodě, hotové žně. V papírové či elektronické podobě si koupí nebo výpůjčkou může udělat ze svého domova knihovnu, kterou by mu záviděl i Umberto Eco. Je dobře, že také u nás je z čeho vybírat a že stále ještě máme možnost si podle svých možností objednávat či půjčovat knihy ze svobodného, demokratického, liberálního světa.

Vzpomínám si na jednoho člověka, který udělal v jednom z mně blízkých oborů velkou kariéru, a hlavně na jeho vztah ke knihám. „Čtení zdržuje a je z něho bolení hlavy.“ Jak řekl, tak se zařídil. Vedle Gajdarova Čuka a Geka mu učaroval ještě Gubarevův Pavlík Morozov. Pak jeho vůle ke čtení umdlela. Prvně v životě jsem poznal, že je možné načíst „celého“ Platóna v sylabu o třech stránkách a mít z toho dobrý pocit a dokonce úspěch.

Od dětství jsem hodně četl, často knihy, na které bych si mohl ještě chvíli počkat. Sami to znáte. Křesťanské literatury nebylo mnoho. Bible tu byla po babičce, občas se objevilo něco z knižních skvostů konce 60. let, pár věcí tištěných venku, prvorepublikové knihy z různých pozůstalostí, tu a tam samizdat. Miloval jsem ty tehdy jakžtakž dostupné autory, kteří se ve svém díle, poctivě a v jistém ohledu také teologicky, vyrovnávali s náboženskými otázkami, s vírou, církví, se smyslem života, aniž by před sebou ostentativně nesli prapor katolictví nebo protestantismu. Mám na mysli Wolkera, Ortena, Biebla, Šrámka, Březinu, Seiferta, Horu, Šaldu, Kafku, oba Čapky, Masaryka, Remarqua, bratry Manny, Pasternaka, Jesenina a Exupéryho, to abych jmenoval jen některé.

Jedním z těch, kteří formovali můj pohled na literaturu a vztah ke svobodě, osobnosti, autoritám a kultuře, byl literární historik, romanista a překladatel Václav Černý (1905–1987). Téma lidského vztahu k Bohu nalezneme v řadě jeho studií i rozsáhlých monografií. Kromě jeho Pamětí by čtenář neměl minout jeho První a Druhý sešit o existencialismu, tituly O povaze naší kultury, Skutečnost a svoboda či knihu Až do předsíně nebes: čtrnáct studií o baroku našem i cizím.

V pozůstalosti Václava Černého se našly čtyři eseje: Samota, Svoboda, Hodnota, Bůh. Vyšly v r. 1991 ve Sborníku Památníku národního písemnictví v Praze a nebývají příliš citovány. Domnívám se, že patří k tomu nejlepšímu, co bylo o samotě, svobodě, hodnotě a Bohu u nás napsáno. Intimní, vyzrálé, silné, rozechvívající čtení. Vybral jsem pro čtenáře Christnetu několik myšlenek, které jdou – jak je u Černého zvykem – na dřeň. Přemýšlivého křesťana možná potěší a inspirují. Toho, kdo dobrovolně zůstal u Čuka a Geka, apokalyptických a obskurních webů nebo u heslovitých přehledů křesťanské věrouky, asi nenadchnou. I když, Bůh ví...

 

Tisíckrát mi vytanula slova Pascalova o těch křesťanech, kteří milují Boha jen proto, aby nemusili milovat někoho jiného. 


Mým neštěstím beze vší pochyby byla skálopevná víra, že krev spravedlivého volá k nebi o pomstu.

Člověka jakožto úkol lze nalézt však jen ústupem na niterné pozice a v úzkosti osamělosti; v sobě samém.

Lidé naší vzdělanosti měli by tomu lépe rozumět, kteří už v dětství slýchají větu: Já jsem Pravda a život.

Musíš mne mít rád takového, jaký jsem, je pravděpodobně největší – ačkoliv i nejčastější – mravní nesmysl, jaký může být pronesen; a nejfantastičtější drzost, jaké je člověk schopen. Je to výzva, abych učinil svou lásku malichernou prázdnotou a abych byl mírný a snášenlivý k sobě samému.

A začal jsem měřit člověka podle míry samoty, kterou snese; a těšil se myšlenkou, že sám snesu míru naprostou.

Člověk, jak říká Pascal, přečnívá o celé nekonečno člověka.

Nahradil jsem slovo křesťan slovem člověk, neboť mi stačí člověk a jeho strašná a smutná láska.

Neboť svoboda je opravdu sama lidskost, je znak synovství božího.

Toužit po spáse znamená, že jsi pochopil smysl a poslání lidskosti, že jsi ozářil svoje bytí bleskem poznání a vysvětlení – být svoboden znamená, že máš co ozářit a vysvětlit: být svoboden stojí dřív.

Mravnost záleží v tom, nedat se zpracovat; že člověku mohou zkazit život, ale ne mu zamezit, aby jej – třeba zkažený – přijal podle nejvyššího smyslu, jejž tento život mohl mít.

Opice nemají dějin, ani lišejníky, a také nepojaly program svobody; nemají poslání, jsou k ničemu, leda aby sloužily přímo nebo ohromnou oklikou poslání těch, kdo je mají. A člověk poslání má či může si je dát, a to jen proto, že je nebo může být svobodný, a maje poslání, a jen proto, má i dějiny, vytváří si svůj čas, je schopen jej v sobě konzervovat, mění jej v tvůrčí trvání, prostě: střádá svoji věčnost, a je svou historií i definován. Řeknu-li, že je synem Božím, říkám totéž.

Prožitek svobody vždycky k přemítání o kultuře vede, láska k svobodě vždy je kulturně tvořivá.


Pokaždé žasnu znovu a znovu nad bezednou hloubkou mravní a psychologické intuice, s níž křesťanství uznalo práva [dovolilo] hříchu jakožto výrazu nejvyšší kvality lidské, vlastní kvality člověkotvorné.

A když říká [Stvořitel], že stvořil člověka k obrazu svému, není to zjištění, ale znovu a ještě více výzva a jakoby provokace.

Lidské dobrodružství může [být] zrovna tak dobře vesmírnou ostudou jako vítězstvím, to záleží úplně na člověku a na jeho svobodné ochotě nasadit se a obětovat.

 

Čím chcete, aby život byl měřen a souzen, ne-li odvahou vůči smrti a způsobem, jímž se s myšlenkou na ni vyrovnává?

S fanatiky vůbec, a s fanatiky otrokářskými zvlášť, není možné rozumovat, musíš být silnější než oni.

A nejvíc nechuť k svatouškům. Tu hlízu našel jsem dosud v každém ideálním společenství, svatoušky katolické, supersvatoušky evangelické a českobratrské, svatoušky ateismu, svatoušky čehokoliv a všeho; a přimiste jediného svatouška do dvaceti ryzích, a směs je zkažena.

A nad krotkými, poťouchlými kostelníky, opásanými opatrnicky ctnostnými a výnosnými úmysly v palcových písmenách, jsem si znovu a znovu, sám nevěřící, říkal, jak divokou věcí musí být skutečné náboženství, má-li být právo dokonce už jen svému holému materiálu, lidskému životu, natož jej ovládnout...

Panebože, jak mě šla ctnost na nervy!

Nad úzkostlivostmi liliemi korunovaných paniců, jimž je mravnost nikoliv entuziasmem, ale souborem zákazů a rozkazů, jsem spíš ochoten mávnout rukou a říkat s Rozanovem: nejsem tak zločinný, abych myslil na morálku!

Nemohl jsem mít Boha za absolutně všemohoucího, nýbrž za zřejmě potřebného pomoci člověka, v němž si dal svého spolupracovníka do zápasu o věc daleko ještě nerozhodnutou, o kladný smysl světa.

Že se Ježíš pravil být synem Božím, je logické a splývá s vědomím, které měl o božské povaze svého poslání. Pro mne pak Bohem byl proto, že se jím stal.

Poznal-li jsem modlitbu? Nemám za to, že by se měl člověk tuze modlit jinak než celým svým životem a jeho bojem.

Ale poznal jsem, toť se ví, i modlitbu úzkosti, prosbu o pomoc. Jaképak fraky s přiznáním a zapíráním.

 

Poněvadž jsem vyšel z holého člověka, ale došel těchto výsledků, ocitl jsem se v postavení, že jsem naopak zčistajasna za pravdu křesťanského náboženství ručil já; nevěřící.

Prostě jsem uzavřel, že posledním smyslem kultury – totiž tím, v němž je korunována významem náboženským a řeší svůj vztah k Bohu – je, aby pomáhala člověku, aby se i před Bohem mohl postavit na vlastní nohy.


Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články

Nenalezeny žádné záznamy.

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz
Zdravá mládež

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Máte osobní zkušenost se sexuálním zneužíváním?
Ano
50%
 
Ne
50%
 
Jen s nepříjemným obtěžováním
0%
 
(Počet hlasů celkem: 2)