Úvaha nad smyslem pastýřského listu biskupů ke schvalování tzv. Istanbulské úmluvy

Areopag / Pavla Holíková / 15. května 2018
Úvaha nad smyslem pastýřského listu biskupů ke schvalování tzv. Istanbulské úmluvy

Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Oscar Keys

Nemohu skrýt rozpaky nad posledním pastýřským listem našich biskupů z neděle 13. května, neboť mi uniká jeho praktický smysl, nemám-li si myslet, že jeho cílem je podpora negativních protievropských nálad. Naprostá většina návštěvníků bohoslužeb si už nepamatuje, co je obsahem Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (zkráceně Istanbulské úmluvy), která byla podepsána před dvěma lety a k jejíž ratifikací má v nejbližší době dojít. Stejně tak naprostá většina návštěvníků bohoslužeb nerozlišuje Radu Evropy od Evropské unie. Po vyslechnutí listu si věřící pouze upevní dojem, že Evropská unie nám řadou nepřijatelných omezení permanentně vnucuje nebezpečný gender, takže v zájmu přirozeného řádu je třeba proti ní bojovat.

Tzv. Istanbulská úmluva má za cíl prevenci a boj proti násilí na ženách a dětech a domácímu násilí vůbec a zaměřuje se na ochranu obětí násilí genderově podmíněného, a to jak fyzického, tak psychického. Úmluva byla přijata Výborem ministrů Rady Evropy 7. 4. 2011 a k podpisům byla otevřena 11. 5. 2011 v Istanbulu. V platnost vstoupila po ratifikaci prvními deseti státy 1. 8. 2014. Česká republika připojila svůj podpis jako jedna z posledních zemí v roce 2016.

Úmluva má za cíl ovlivnění a změnu kulturních vzorců chování mužů a žen. Je namířena proti zvykům a tradicím podporujícím vnímání ženy jako méněcenné bytosti a bojuje proti stereotypnímu vnímání ženských a mužských rolí. Je založena na myšlence, že žádná organizace, úřad či jednotlivec nemůže zvítězit v boji proti násilí na ženách osamoceně. Chce motivovat státy ke koordinovanému úsilí orgánů státní správy i nevládních organizací. Právníci označují Úmluvu za průlomovou např. v tom, že násilí na ženách považuje za porušení práv a formu diskriminace.

Podle ministrů za KDU-ČSL Pavla Bělobrádka a Mariana Jurečky ale pro naši republiku nepřináší nic nového mimo zavedení prvků tzv. genderové ideologie do školní výchovy. Česká republika si totiž v plnění jednotlivých bodů Úmluvy vede už nyní celkem obstojně. Zásadním momentem celého dokumentu je definice, kterou využívá k vymezení pohlaví. Pohlaví je podle ní společensky konstruovanou kategorií (nikoliv vrozenou daností) určující specifickou roli a chování jak pro muže, tak pro ženy. To je vlastním důvodem, proč se proti ní biskupové vymezili. V listu píší, že „úmluva vytváří svým širokým pojetím genderové identity prostor pro zpochybnění základních společenských daností“.  

Překvapuje mě, že biskupové zvolili ke svému vystoupení proti genderovým prvkům právě úmluvu proti násilí na ženách. Nezdá se mi, že by domácí násilí tvořilo téma, jemuž by se kdy dřív zvlášť věnovali. Biskupové vytýkají Istanbulské úmluvě, že staví muže a ženu do zásadní opozice a veškeré chování vůči ženám chce vidět jen ve světle historicky nerovného poměru sil mezi muži a ženami. Pokud tomu tak je, pak se ovšem biskupové dopouštějí obdobné chyby: veškeré chování vůči ženám chtějí vidět ve světle biblického ideálu. Jejich teologický a na biblických základech postavený pohled na společenství muže a ženy nemá chybu, ale sami víme, že v praxi máme do tohoto ideálu velmi daleko. Je-li podle Istanbulské úmluvy násilí vůči ženám kulturně a historicky podmíněné, nevidím zásadní rozpor s biblickým pojetím. Je to rozdíl mezi ideálem a skutečností. Problémem je, do jaké míry se nám (ne)daří tomuto ideálu blížit.

Čeští a moravští biskupové formulují tento list tak, jako by křesťanství se svým filozofickým systémem a duchovními hodnotami vytvořilo pro tento negativní společenský jev jasné řešení. Já se domnívám, že křesťanství vytvořilo pouze úkol plněný v některých dobách lépe a v jiných hůř, přičemž se stále máme co učit.

Jestliže biskupové v listu píší, že „úmluva vytváří svým širokým pojetím genderové identity prostor pro zpochybnění základních společenských daností“, kladu si otázku, čím katolická církev v našich zemích přispěla k rovnosti žen před zákonem, a tedy upevnění základních přirozených společenských daností. Tam, kde církevní představitele nerovné postavení žen nepálilo, tam se neangažovali. Nerovné možnosti žen ovlivňovat společenské a politické dění je (ve shodě s dobovým trendem) netrápily, ba ani nerovná možnost ochrany žen před násilím. Argument, že křesťanské tradici je vlastní úcta k ženě, kterou můžeme pozorovat ve společenském chování a etiketě, je směšný v porovnání s faktem, že společenská tolerance k násilí na ženách je stále ještě nebezpečně vysoká. Nepředpokládám, že naše křesťanské páry jsou na tom o mnoho lépe než páry občansky sezdané. Mnozí si myslí, že „na nějaké té facce nezáleží“, a násilníci přistižení při činu se policejní hlídce běžně brání slovy „já jsem nic špatného neudělal!“ Ženy psychicky i fyzicky napadané se za své muže stále stydí a svoje modřiny i vnitřní rány skrývají.

Nebojují naši biskupové s větrnými mlýny? Zdá se mi, že vyhledávají příležitosti podpořit tradiční rodinu a bojovat proti zpochybňování přirozeného řádu, aniž by si všimli, že jejich boj ve svém důsledku činí z církve trapnou figurku, která nic konstruktivního nepřináší.

Co udělala katolická církev proti domácímu násilí? Nejsou její kněží dodnes na rozpacích, jak se k němu mají postavit? Neobestře každou ženu záhadné mlčení, jakmile přizná, že doma lítaly facky? Nedostává se jí dobrých rad ve smyslu, že pravá láska všechno snáší a všechno vydrží, že si máme navzájem odpouštět, že manželé spolu mají snášet všechno dobré i zlé, nebo že by svému manželovi měla dát ještě šanci (přestože už sto šancí promarnil)? Katolická církev je expertem v udílení dobrých rad na nesprávných místech. Její kněží nemají absolutně žádnou průpravu, jak se v takových situacích zachovat, takže reagují často zmateně, neprofesionálně a k rozumnému přístupu se dopracovávají po letech jako samouci metodou pokus-omyl, nebo vůbec. Angažovanost dominikána Romualda Štěpána Roba proti domácímu násilí a jeho znalost problematiky je spíš ojedinělá.

Neměla katolická církev do II. vatikánského koncilu v manželském slibu formulaci poslušnosti ženy vůči muži, kterou celá společnost i ona sama dlouho chápala v tom smyslu, že fyzický trest na ženě za neposlušnost nebo nevěru je právně v pořádku? Nebylo domácí násilí jako trestný čin v našem právním řádu zakotveno teprve nedávno? (2007) A bylo to snad zásluhou církve? Naši kněží a biskupové věnují velkou péči a starost o příkladný intimní život manželů před svatbou i po ní. Mnohokrát jsme slyšeli, že jediným povoleným nástrojem kontroly porodnosti je PPR a že antikoncepce je těžký hřích. Encyklika Humanae vitae se na přípravách snoubenců cituje nesčetněkrát. Kdo cituje encykliku Mulieris dignitatem? Jako děti jsme se učily, že jediná zanedbaná nedělní mše je těžkým hříchem. Kdo z kněží a biskupů kdy vyslovil, že jediná facka manželce je těžký hřích? Já si myslím, že je. (A že když už k ní dojde, je třeba věnovat vztahu oboustranně mimořádně citlivou péči.)

Ani já si nedělám iluze o současném genderovém trendu a nechci se dožít doby, kdy už nebudu označovaná jako matka, nýbrž jako rodič 1 nebo rodič 2. Nerozumím však, komu prospěje „Společný list“ o tzv. Istanbulské úmluvě. České biskupské konferenci? Protievropským náladám? KDU-ČSL? Přispěje ke změně společenského klimatu a k nulové toleranci vůči násilí na ženách? Podle mého názoru ne. Tento list na společnost tolerantní k násilí na ženách necílí. Naopak podsouvá dojem, že s křesťanstvím je problém domácího násilí vyřešen. Slabinou listu biskupů je to, že reaguje na něco, co většina účastníků bohoslužeb nemá v povědomí. Jeví se jako výkřik do politiky, který se k posluchačům dostane izolovaně a bez znalosti obsahu toho, proti čemu se vymezuje. Klade na duchovní nepřímo požadavek seznámit se s obsahem Istanbulské úmluvy a doplnit čtení listu fundovaným komentářem. Z tohoto pohledu je jeho účinek více než sporný.

 

Autorka je členkou římskokatolické církve, vdaná žena a matka.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Jsou vám ve společensko-politických otázkách blízké názory Tomáše Halíka?
Ano
57%
 
Částečně
4%
 
Ne
38%
 
Nevím
1%
 
(Počet hlasů celkem: 770)