Světec barokního temna – opravdu?

České církve / Hana Farná / 16. května 2018
Světec barokního temna – opravdu?

Hlava sochy Jana Nepomuckého v Třebíči
Autor: wikipedie.org / Jiří Sedláček /Frettie / Wikipedie Commons

Naši zemští patroni to neměli lehké, za svého života ani po smrti. Jako by nestačil hodně nepříjemný odchod z tohoto světa. Kníže Václav se dočkal zneužití své úcty nacistickým režimem. A Jan z Nepomuka dopadl ještě hůř: měl být z českých dějin rovnou vygumován. O důstojné oslavě 250. výročí Janovy kanonizace si mohla česká církev jen nechat zdát. Komunistický režim dokonce velmi nelibě nesl i účast kardinála Františka Tomáška, pražského arcibiskupa, na vzpomínkové slavnosti v sousedním Rakousku. „Světec barokního temna,“ hlásalo Rudé právo v jubilejním roce 1979.

Tato věta je ovšem naprosto nepravdivá. Především: Jan z Nepomuku není barokní světec. Žil ve čtrnáctém století, a patří tedy době gotické. Jeho úcta se rozšířila až v sedmnáctém století, kdy přestala být omezena prakticky jen na pražské kanovníky. Její rozvoj totiž pozdržely události doby husitské. A co se týká baroka: toto období si nezaslouží označení „temno“. Zásluhou Aloise Jiráska se sice tento pojem stal synonymem pro celou zmíněnou epochu, ale spisovatelův záměr se tak trochu minul cílem. Kdysi jsem o tom diskutovala s nezapomenutelným P. Jiřím Reinsbergem a on formuloval přesně to, co jsem cítila i já: „Temno je nádherná apoteóza českého baroka.“ A já dnes dodávám: temno zůstalo živým, čtenáři oblíbeným románem, na rozdíl od Husitské trilogie. Ono se totiž mnohem lépe čte o útulném městě obklopeném vinicemi než o hořících klášterech a hromadách mrtvol.

Období po Bílé hoře je jistě kontroverzní. Ostatně celý barokní styl je založen na kontrastech, ať už je to světlo a stín, krása a ošklivost, bolestné utrpení a rajská blaženost. Rekatolizační úsilí, často násilné, určitě nebylo šťastným počinem. Jenomže i jeho symbol, jezuita Antonín Koniáš, se snažil venkovany povznést: kázal třeba o tom, že sedlák nesmí svou ženu bít nebo ji zapřahat do pluhu místo koně či krávy. Předchozí válečná léta totiž převrátila veškeré hodnoty, zdevastovala nejen krajinu, ale i duši.

Václav Hájek z Libočan zacházel s historickými fakty velmi nonšalantně. Sice se stal autorem zábavného čtení, ale historickému Janovi prokázal medvědí službu. Proto se musíme ptát: Kdo vklastně byl světec, který se stal snad nejznámějším Čechem? Mnozí tvrdili, že nikdo. Že neexistoval. A pokud ano, pak jedině jako barokní atrapa, jejíž předlohou měl být Johánek z Pomuku, údajně bezvýznamná figurka, nešťastník, který se ocitl ve špatný čas na špatném místě. Osvícenští odpůrci svatojánského kultu a hlavně jejich mladočeští následníci se snažili dokázat, že Jan je pouhý jezuitský konstrukt, uměle vytvořený svatý, který měl nahradit Mistra Jana Husa. Přitom tito dva Janové mají pramálo společného: snad jen křestní jméno a jihočeský původ, i když v případě Jana Nepomuckého spíš západočeský. Protože město Nepomuk, někdejší trhová ves Pomuk, leží blízko Plzně. Na rozdíl od Jana z Husince nebyl Jan z Nepomuku nijak oslnivým kazatelem (žádné z jeho kázání nestálo za písemné zaznamenání) ani scholastikem a nenechal po sobě žádné spisy. Byl významným církevním právníkem a generálním vikářem arcibiskupa Jana z Jenštejna. Zda byl i zpovědníkem královny Žofie, není doloženo. A musíme uznat, že to ani není pravděpodobné, Jan přece měl jako právník jiné úkoly. Ale je možné, že mnoho věděl i o poněkud turbulentním manželství mladičké královny a věčně opilého, paranoidního krále Václava. A to mu v tragickém finále muselo jen přitížit.

Konflikt arcibiskupa Jana z Jenštejna s králem Václavem byl v podstatě bojem o investituru. Král Václav chtěl církev přinutit k poslušnosti, dostat ji do svého područí. Neúspěch ho rozběsnil k nepříčetnosti, kdy ztratil veškeré zábrany. Ze všech zatčených arcibiskupových věrných byla největší pozornost věnována právě Janovi. Musíme se ptát proč. Vždyť na jeho mučení se osobně podílel sám král Václav. Logicky se nabízí vysvětlení, že z něho chtěl něco doslova vymlátit. Čili Jan musel znát nějakou závažnou skutečnost, kterou ani po krutém týrání nevyzradil. Možná i právě proto se jeho rodnému Pomuku začalo říkat Nepomuk. To jsme už ovšem na půdě legendy. Jméno Pomuk, označení pro místo, kde stál klášter cisterciáků, bylo původně obecné podstatné jméno, označení pro místo, kde se pod ostrým úhlem stýkají dva vodní toky – řeka Úslava a potok. Snad od slovesa mykat, pomykat. V lidové etymologii pak označení „nepomuk“ bylo ztotožněno s výrazem „ani nemuk“.

Vraťme se od legendy k realitě. Zatčením duchovních si král zadělal na prvotřídní malér. Protože kněží nepatřili pod jeho jurisdikci, ale jedině před církevní soud. Navíc vztáhnout ruce na kněze, mučit ho, znamenalo uvalit na sebe klatbu. Krále to mohlo stát i trůn. Proto po vystřízlivění z opilosti urychleně propustil zatčené duchovní, přinutil je k podpisu, že o mučení pomlčí. Jenomže ztýraný Jan už byl po smrti. Václav potřeboval zbavit se mrtvoly. Most jeho otce Karla ještě nebyl dostavěný. Na staveniště se běžně nechodilo, proto se zdálo ideální shodit nešťastného vikáře do řeky právě odtamtud. Staletí se mělo za to, že se utopil. Teprve antropologický průzkum jeho ostatků v 70. letech 20. století prokázal jeho smrt následkem mučení. Do Vltavy bylo svrženo už jen jeho mrtvé tělo.

Prozkoumána byla i Janova slavná relikvie, považovaná za zázračně zachovaný jazyk. Nemůžeme se divit, že lékařská komise v 18. století považovala kus zachovaklé tkáně, která vypadla ze světcovy lebky, za jazyk. Tvarem slutečmě jazyk připomínala a zdálo se to být logickým a navíc zázračným důkazem, že světec nepromluvil. Ovšem přednosta anatomického ústavu Radomír Čihák a a jeho asistent, pozdější profesor Miloš Grim, už měli k dispozici jiné metody, a tak elektronový mikroskop osvětlil záhadu: Jde o mozkovou tkáň, která se zachovala díky vlhké mumifikaci, tak zvaného zmýdelnatění. Na Janově svatosti to neubírá nic. Vždyť jazyk ušetřený rozkladu by znamenal poněkud prvoplánový, „barvotiskový“ zázrak. Jan z Nepomuku po sobě sice nazanechal zázračnou reklikvii, ale za to se stal patronem mostů, komunikace, dobré pověsti a lidí od vody.

Nedávno jsme sledovali návrat kardinála Berana do jeho milované katedrály. A teď slavíme svátek Jana Nepomuckého. Je to pozoruhodná podobnost: oba se postavili proti aroganci a zvůli světské moci. A oba na to doplatili. I Josef Beran, jak doufáme, se už brzy dočká pocty oltáře.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články

Nenalezeny žádné záznamy.

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz
Zdravá mládež

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Máte osobní zkušenost se sexuálním zneužíváním?
Ano
50%
 
Ne
50%
 
Jen s nepříjemným obtěžováním
0%
 
(Počet hlasů celkem: 2)