Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Bratislavský kraj
Mnozí se v uplynulých týdnech ptali, co se to děje na Slovensku. Jakými politickými změnami tato Čechům tak blízká země prochází? A jaká byla role slovenské katolické církve v tomto procesu? Ač jsou již postní dny za námi, pokusme se na tomto místě o několik „zastavení“ na cestě, která – i když nebyla tak celkem křížová – budila a budí mnohdy překvapení či rozpaky. Umožní nám tak jakousi rekonstrukci toho, jak konali jednotliví aktéři a jaký byl kontext událostí. A to nejenom v březnu letošního roku, ale posledních pár let.
Kauza Bezák semper viva
Zastavení první: kauza Bezák. Letos tomu bude již šest let, co byl mons. Robert Bezák zbaven papežem Benediktem XVI. pastoračního vedení Trnavské arcidiecéze. Již bylo o tom popsáno mnoho stránek a ve slovenských denících i televizích je opakovaně publikována celá řada interview s tímto mužem. Přece jenom se vyplatí podívat se na některé posuny v této oblasti.
Od začátku aktuálního školního roku působí emeritní arcibiskup na bratislavském soukromém bilingválním gymnáziu, jehož zřizovatelem je Církev bratrská. Podle informací, které zveřejnila slovenská TV Markíza, tam vyučuje náboženství a etiku. Zda se jedná o náboženství katolické, nebylo upřesněno. Během březnových masových demonstrací, které se uskutečnily v důsledku vraždy slovenského novináře a jeho snoubenky a které vedly nakonec až k (dočasnému?) odchodu Roberta Fica z postu předsedy vlády a k zásadné rekonstrukci vlády, se Robert Bezák zařadil mezi hlavní tribuny. Řekl tam: „Možná jsme se naučili být lhostejní, naučili se rezignovat při těch všech kauzách a skutcích, které se staly či nestaly. Ale aby zabití člověka přešlo vedle nás a ztratilo se v čase, to by znamenalo, že jsme morálně rozvráceni“. A veřejnosti také odhalil svou volbu v parlamentních volbách v březnu 2016. Podle vlastních slov volil aktuálně koaliční vládní stranu Most-Híd, která je středo-pravým subjektem, výrazně etnicky definovaným, pokoušejícím se spojovat maďarské etnikum a slovenský státotvorný národ. Z ideologického hlediska je ale stejně jako po národnostní stránce spíše směsicí, kde se vyskytují jak konzervativní, tak i liberálně smýšlející členové.
Jako zajímavé post skriptum k výše uvedenému lze vnímat vyjádření současného trnavského arcibiskupa, mons. Jána Orosche. Ve svém arcidiecézním pastýřském listu na Boží hod velikonoční 2018 napsal: „Známe takové spolubratry, kteří se stali populárními mediálními hvězdami jenom proto, že opustili cestu katolického duchovního doprovázení jiných na cestě spásy, učení pravé Kristovy nauky katolické církve. Stali se poslušnými žáčky takových politiků, neoliberálních demagogů a oligarchů, jejichž cílem je zpochybňovat Boží zákony a legitimní autority církve. Nenechme se zmýlit a buďme ostražití!“ Kdo chtěl pochopit, o kom mons. Orosch píše a na jaké kontexty naráží, ten pochopil.
Kritický biskup přeložen do USA
Zastavení druhé: Ficův biskupský kritik “odejit” za hranice. Začněme od konce. V červnu 2017 byl mons. Milan Lach, pomocný biskup Prešovské archieparchie, tedy řeckokatolické arcidiecéze, ustaven papežem Františkem apoštolským administrátorem sede vacante eparchie Parma pro Rutény ve státě Ohio, USA. Stalo se tak po zhruba čtyřletém působení tohoto stále ještě ani ne 45letého preláta v metropoli slovenského regionu Šariš.
Na takovémto jmenování by v zásadě nebylo nic překvapivého, vezmeme-li v potaz, že v nedávné době kněží původem ze Slovenska obohatili světový episkopát v zahraničí: kapucín David B. Tencer, někdejší kněz Banskobystrické diecéze, je od podzimu 2015 diecézním biskupem islandského Reykjavíku a letos v únoru byl na biskupa vysvěcen salesián Vladimír Fekete, apoštolský prefekt Ázerbájdžánu.
Tím, čím se mons. Lach zapsal do povědomí slovenské společnosti, a co možná nakonec kromě jiných údajných důvodů přispělo k jeho stěhování za „velkou louži“, bylo jeho rázné vyjádření z ledna 2016. Nebývale ostře zkritizoval katastrofální poměry ve slovenském zdravotnictví, kde mají představitelé vládnoucí strany SMER-SD své četné podnikatelské zájmy. Biskup Lach tehdy napsal: „Jeho (zdravotnictví; doplnil M. S.) rostoucí morální i materiální bída, zapříčiněná bezohledným drancováním ze strany mocných; ponižování a ohrožování pacienta; vykořisťování, útlak a znevažování zdravotnických pracovníků, obzvlášťě sester, dosáhlo neúnosných rozměrů“.
Tato slova přirozeně vyprovokovala slovenské mocné, zejména Roberta Fica, tehdejšího premiéra a někdejšího člena komunistické strany, který si tolik zakládá na pověsti bojovníka za sociálně potřebné. Ten autoritu mons. Lacha následně bagatelizoval zdůrazňováním jeho role „pouhého“ pomocného biskupa a nepřímo jej i celou církev nařkl z toho, že jsou „beranidlem KDH“, tedy Křesťansko-demokratického hnutí.
Vzniklý oheň na střeše se nakonec pokusila hasit samotná Konference biskupů Slovenska (KBS), která krátce poté vydala prohlášení psané v opatrném diplomatickém jazyce, z něhož bylo možné vyčíst, že sice tento svůj text mons. Lach se spolubratry biskupy nekonzultoval, ale jakožto tehdejší předseda Rady KBS pro pastoraci ve zdravotnictví byl kompetentní se k této problematice vyjádřit. Následně také biskup Lach vydal další prohlášení, v němž zdůraznil autonomii svého usuzování oproštěného od jakýchkoliv politických vlivů.
Zmiňovaný překvapivý úder byl pro Fica o to bolestnější, že si dlouhodobě budoval korektní vztahy s církví. A to včetně svých četných, mediálně patřičně pokrytých návštěv dnes již nebohého kardinála Korce, nestora slovenské podzemní církve z dob komunismu, který se kdysi netajil svými sympatiemi k Vladimíru Mečiarovi a později také k jeho nástupci v premiérském křesle Ficovi. Což je paradoxem i proto, že ve své přihlášce do komunistické strany v roce 1984 tento tehdy ještě kandidát členství uvedl: „S náboženskou otázkou jsem vypořádán a zastávám přísně ateistické stanovisko“.
„Přísný ateista“ má ale k církvi docela pozitivní vztah, jelikož si uvědomuje výraznou religiozitu slovenské populace a dominantní postavení katolické církve, zejména v některých regionech, které byly kdysi baštami volební podpory Hlinkovy slovenské lidové strany, později Mečiarova Hnutí za demokratické Slovensko, aby posléze převzaly vzorce voličského chování a přetavily jej do podpory Ficova projektu vzniklého se silnou podnikatelskou podporou na přelomu milénia. Tím se dostáváme ke třetímu zastavení: vztah stát – církev.
Politici: ochránci křesťanských hodnot
Byla-li to náhoda anebo ne, jenom pár dnů předtím, než byl oznámen odchod mons. Lacha do USA, řečnil Fico před biskupy na jejich jednání a dojemně se loučil s odcházejícím nunciem. „Poprvé v životě mám čest na starobylém poutním místě v Mariance pozdravit vás, slovutné pány, a být osobně přítomen na vašem zasedání, což je pro mne mimořádná pocta a velice si jí vážím,“ řekl biskupům tehdejší premiér. Takováto vroucnost jistě nepřekvapí, uvědomíme-li si, že i tak přísný ateista a komunista, jakým byl Klement Gottwald, si u sv. Víta nechal odsloužit děkovné Te Deum u příležitosti své inaugurace…
Každopádně, slovenští komentátoři již léta zmiňují nevyřčený „pakt o neútočení“ mezi slovenskou katolickou církví a stranou SMER-SD, jež se označuje za sociálně-demokratickou stranu. Ať už je tento pakt pouhým žurnalistickým konstruktem nebo realitou, u obou stran se jedná o pragmatické a oboustranně výhodné příměří.
Strana se ve své politice opírá dlouhodobě o tři pilíře, bez nichž nelze na Slovensku masově politicky uspět: sociální, národní a křesťanský. SMER-SD si je vědom důležitosti přinejmenším nedráždění věřících, z nichž významná část tvoří také jeho voličstvo. A také hierarchie, která má na část věřících pořád významný morální vliv. Občasně je také SMER-SD svolný k takovým ústupkům církevní hierarchii, jakým byla ústavní definice manželství jakožto svazku muže a ženy z června 2014, nebo neotevírání otázky finanční odluky církve od státu, případně také odmítání zrovnoprávňování neheterosexuálních osob. Výměnou za to je církevní vedení – až na malé, výše zmiňované výjimky – vůči vládní moci převážně vstřícné a smířlivé, důkazem čehož byl i velkorysý prostor daný předsedovi vlády na jednání KBS, nebo obdobná forma přátelských vztahů, jichž se dostalo předsedovi slovenského parlamentu a pravicově-konzervativní Slovenské národní strany, Andreji Dankovi. Ten se pro změnu zúčastnil v červnu 2016 zasedání biskupských konferencí střední a východní Evropy. Slíbil tam, že učiní všechno pro to, aby na Slovensku neheterosexuální osoby neměly stejná práva, jako osoby heterosexuální.
Také on se rád stylizuje do pozice ochránce křesťanských hodnot. Na setkání s bývalým nunciem, mons. Giordanem, o několik dnů předtím, řekl: „Hmotnou a duchovní kulturu Slovenska a jeho obyvatel formovalo rozhodujícím způsobem křesťanství. Toto jasné ideové dědictví chci i nadále jako politik rozvíjet“. Inu, volič s afiliací ke křesťanským denominacím, obzvláště ten katolický, je na rozdíl od České republiky na Slovensku žádaným objektem. Dobře to vědí také politici krajně pravicového uskupení Mariana Kotleby, konzervativního hnutí Sme rodina podnikatele Borise Kollára, nebo také aktuálně mimoparlamentní KDH.
Tato rétorika je navíc docela líbivá uším slovenského episkopátu. Ten ve svém pastýřském listu z 1. prosince 2013 varoval před „sodomskou ideologií“ a o dva roky později odmítl, také pastýřským listem, jakékoliv zrovnoprávňování neheterosexuálních osob a podpořil tzv. referendum za tradiční rodinu, které se nakonec skončilo – pokud se jedná o účast občanů – fiaskem.
Do jisté míry „korporativní“ charakter společnosti s výraznou rolí církví přinejmenším rétoricky podporuje i prezident Kiska. V lednu letošního roku během tradičního zdvořilostního setkání s představiteli církví a náboženských společností působících ve Slovenské republice explicitně uvedl, že slovenská společnost „potřebuje slyšet hlas církví a my, politikové, musíme tento hlas zesilovat. Všechna náboženství mají stejné hodnoty. Hodnoty lásky, porozumění, odpouštění, pokory. Hodnoty, které mají lidi spojovat. Spojovat rodiny, církevní společenství, ale také společnost jako takovou“.
Tato prezidentova výzva se stala v důsledků brutální vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové ještě naléhavější. A slovenskou veřejnost překvapila další odvážná slova, podobně jako v případě biskupa Lacha z úst pomocného biskupa z východního Slovenska. Vyřkl je ve svém kázání na pohřbu slečny Kušnírové mons. Marek Forgáč, pomocný biskup košické arcidiecéze: „Slovensko dnes nechce vidět stůl přeplněný balíčky bankovek. Vždyť to je těžký cynismus! Vždyť právě kvůli nezřízené lásce k penězům se staly tyto tragedie“. Kazatel tím narážel na nepříliš zdařilý marketinkový tah Roberta Fica, který krátce po vraždě ukázal během tiskové konference na Úřadu vlády stůl s milionem eur v bankovkách. Finanční hotovost měla být odměnou pro toho, kdo poskytne policii jakékoliv informace ohledně vraždy. Po biskupu Lachovi to byl – i když pod váhou emotivně rozjitřené společenské atmosféry – druhý silný hlas odsuzující praktiky údajně sociálně demokratické strany, která Slovensku vládne s jistou přestávkou od roku 2006.
Agilní biskupové
V neméně ostrém duchu se nesl i otevřený dopis představitelů křesťanských církví a židovské náboženské obce na Slovensku, který byl adresován novému předsedovi vlády Peteru Pellegrinimu. V něm bylo možné spatřit rezonanci obdobných motivů kritiky, jakou prakticky od počátku svého mandátu vznáší ve svých veřejných projevech prezident Kiska. Signatáři dopisu napsali: „Korupce, která způsobuje tolik nespravedlnosti, ohrožuje samotnou demokracii. Ztráta důvěry v politický systém, který nedokáže zajistit spravedlnost, vede k růstu extremismu. Jsme znepokojeni atmosférou nenávisti, která se šíří v některých sociálních skupinách.“
Obdobně rázným způsobem se představitelé křesťanských církví a náboženských společností vyjádřili ještě v polovině letošního února v jiné věci. Připojili se k celoevropské církevní opozici vůči Istanbulské úmluvě, která rozdráždila konzervativněji smýšlející část křesťanů a proti které se nedávno ohradili svým pastýřským listem i čeští a moravští biskupové. „Mnohé teze, které (…) nabízí tzv. Istanbulská úmluva, považujeme za projevy genderové ideologie. Z tohoto důvodu se obracíme na vládu Slovenské republiky, aby stáhla podpis Slovenska pod touto úmluvou,“ napsali slovenští signatáři prohlášení.
O tom, jaké pokračování bude mít vztah církve a státu v budoucnu, mohou rozhodnout příští parlamentní volby, zřejmě až řádné za dva roky. Do té doby se ale může stát v politické, ale také v náboženské oblasti toho ještě hodně.
Autor je politolog. Vyučuje na vysoké škole AMBIS a pracuje pro Institut pro křesťansko-demokratickou politiku.
