Tonoucí lodička katolické církve a spící Kristus

Areopag / Marián Sekerák / 21. září 2018
Tonoucí lodička katolické církve a spící Kristus

Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com

„Dotírají na nás přívaly a hrozivé bouře. Ale nebojíme se, že nás zaplaví, protože stojíme na skále. Ať sebevíc zuří moře, skálu neroztříští, ať sebevíc se zdvihá vlnobití, Ježíšovu lodičku nezatopí.“ To jsou slova jedné z homilií sv. Jana Zlatoústého.

Při své poslední generální audienci Benedikt XVI., jakoby se inspiroval těmito slovy, řekl: „Cítil jsem se jako svatý Petr s apoštoly v loďce na Galilejském jezeře. Pán nám daroval mnoho slunečných dnů a jemného vánku, dny bohatých úlovků. Byly také chvíle rozbouřených vod a protivětru, jak tomu bývá v dějinách církve, kdy se zdá, že Pán spí. Vždy jsem ale věděl, že v této loďce je Pán a vždycky jsem věděl, že loďka církve není moje, není naše, nýbrž jeho. A Pán ji nenechá klesnout ke dnu.“

Zdá se, že se nyní nacházíme v další dějinné epoše, během níž se v církvi opakuje biblický obraz loďky smítané bouří, v níž spí Kristus (srov. Lk 8, 22–25; Mk 4, 37–41). Zdánlivě bez zájmu o její osud. Zdánlivě ignorující paniku, zoufalství a neschopnost posádky. A nakonec všechno utišující a ptající se „palubního personálu“: „Kde je vaše víra?“

Smiluj se nad svou církví

Tak tedy: Kde je víra msgr. Rogera Josephe Vangheluweho, bývalého biskupa Brug, který sexuálně zneužíval své synovce? Kde byla víra dnes již zesnulého kardinála Keitha Michaela Patricka O'Briena, který pod tíhou důkazů sám přiznal, že nevedl zrovna mravní život důstojný kněze, biskupa a kardinála? Kde je víra arcibiskupa a dnes již bývalého kardinála Theodora Edgara McCarricka, jehož případ nedávno odhaleného sexuálního zneužívání vyvolal bezprecedentní krizi americké církve? Kde je víra ostatních pachatelů mravních deliktů z řad kléru? A kde je víra všech katolických věřících?

Na Velký pátek, 25. března 2005, připravil tehdy ještě kardinál Ratzinger takovouto modlitbu v rámci zastavení křížové cesty v římském Koloseu: „Pane, často nám tvá církev připadá jako tonoucí loď, do které vniká voda ze všech stran. A na tvém poli vidíme více koukolu než obilí. Tak nám špinavý oděv a tvář tvé církve nahánějí strach. Ale jsme to my sami, kteří ji špiníme. Jsme to my, co tě zrazujeme vždy znovu, po tolika velkých slovech a gestech. Smiluj se nad svou církví.“

Zdá se, že toto je dnes jediný autentický postoj pro křesťany: prosba o smilování. Plané moralizování je nemístné. A odplivování si nad těmi, kteří pod váhou svého duchovního úřadu upadli a nezvládli to, také ne. Nemáme právo je soudit. To může pouze Kristus (srov. Mt 18,7).

Hledání nepřítele

Mnozí se snaží analyzovat kořeny nynějšího stavu. Hledají onu „prvotní příčinu“. Nebo alespoň vnějšího či vnitřního nepřítele, na něhož by to všechno mohli svalit. Jako kdyby nešlo o individuální selhání. Jako kdyby za to mohlo nějaké „spiknutí“, nějaká „lobby“ nebo snad „ideologie“. Nebo II. vatikánský koncil…

Jednou je to „bezvěrecké“ osvícenství 18. století, jindy „kulturní marxisté“ z roku 1968, pak zas političtí liberálové, homosexuálové nebo „rodová ideologie“. Tu sice nikdo pořádně nedefinoval a současná politická teorie ji ani nezná, ale co na plat. Zní to dobře a pomáhá nám to identifikovat nepřítele. Jasně a srozumitelně.

Proto nepřekvapí, že katoličtí biskupové středovýchodní Evropy po svém nedávném zasedání v Bratislavě publikovali v rámci komuniké i tato slova:

„Biskupové jsou znepokojeni šířením ideologie gender, ukryté mimo jiné ve známé Istanbulské úmluvě. Je třeba udělat vše, aby se Evropa vrátila ke svým přirozeným a křesťanských kořenům. Její instituce, včetně soudů, by měly respektovat autonomii zemí středo-východní Evropy v kulturní a etické oblasti. Znepokojení vyvolávají zejména nadnárodní rozhodnutí, které jsou prosazovány, často nepřímým způsobem řešení v protikladu s ústavami a kulturami jednotlivých zemí…“

O aktuálním pnutí uvnitř současné církve ani slovo. O ultrakonzervativní protivlně a nechutných útocích z řad některých biskupů i kardinálů proti Františkovi také ne. Ani o těch veřejných katolických intelektuálech, kteří už i u nás hlasitě připomínají, že heretičtí papežové (František bývá částí ultrakonzervativních věřících nezřídka takto označován) byli kdysi shazováni do Tiberu, a že dokonce „existuje elegantní cesta, která může vše vyřešit: náš Pán si svého služebníka Františka povolá k sobě“. Aspoň několik kardinálů se papeže nedávno veřejně zastalo.

Stačí, že byl objeven viditelný terč, do kterého se lze strefovat. Který za to špatné ve světě (gender ideologie) a v církvi (homosexuální lobby) může. Kdo je ale přesně tím nepřítelem? Snad členky a členové těch pár kateder rodových studií, na něž jde z celkových výdajů státního rozpočtu zanedbatelné promile financí?

Tonoucí lodička katolické církve a spící Kristus

Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Chris Liverani

Nepřekvapí, že se takovýchto projevů morální paniky chytají i někteří politici, aniž by vůbec uměli přesně charakterizovat, co to přesně ta „genderová ideologie“ je. Dochází tak k situacím, kdy se kritizují výdaje na „chlebíčky na genderových konferencích“ (viz zde, čas od 17:00) a navrhuje se omezení financování „genderových mimovládek“. Což je tragikomické, zvlášť když to zaznívá z úst politiků, kteří sami kdysi čelili obvinění ze zneužívání veřejných peněz a unikli trestnímu stíhání jenom díky politickým intervencím spřátelených osob.

Nakonec dochází k absurdním receptům, jako je hledání obránců kontinentálního křesťanství v osobnostech, jejichž osobní autenticita křesťanské víry je asi tak přesvědčivá, jako interpretační dovednosti sebelepšího imitátora Karla Gotta. V osobnostech, které křesťanství využívají utilitárně jako pouhý razící štít a leitmotiv svých politických ambicí.

Nebo se bojuje za tradiční manželství a tradiční rodinu, aniž by se jakkoli objasnilo, jak přesně může potenciální civilní (!) manželství homosexuálů ohrozit stávající nebo budoucí heterosexuální svazky. Obavy před destrukcí „tradičního manželství“ vyznívají o to absurdněji a – ano také pokrytecky –, když před tím varují ti politikové, kteří už ve svém životě, jsa křesťany, uzavřeli „tradiční“ typ manželství minimálně dvakrát. Přičemž se mnohdy jedná o další svazky mimo svátostní rámec. Věru, jsou i takové případy. Případně ti, jejichž vlastní „tradiční manželství“ prochází krizemi.  „Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra“ (Mt 7,5).

Taková registrovaná partnerství existují v ČR od roku 2006. Kolik „tradičních manželství“ se od té doby rozpadlo kvůli tomu, že třeba sousedé odvedle uzavřeli spolu tento institut? Patrně ani jedno. A pokud náhodou, příčinou pravděpodobně nebyla existence tohoto institutu jako takového, nýbrž utajování sexuální orientace jednoho z manželské dvojice. A přesně totéž by se událo po rozšíření civilněprávní (!) definice manželství: nic. Žádné tradiční nebo klasické manželství by se kvůli tomu nezhroutilo, jak ukazují zkušenosti ze zahraničí. Navíc případná změna by se dotkla civilněprávně uzavřeného manželství, které katolická církve stejně jako řádné manželství neuznává, nikoli svátostního. Normy církve a její pojetí manželství by tedy zůstaly nezměněny. Jak před časem uvedl sociolog Daniel Prokop: „Co považujeme za ʻnormální’, je kulturně a historicky podmíněná věc. Není to tak, že až do 20. století panovala všude morálka viktoriánské Anglie a najednou jsme zvlčili“.

„Zakotvení manželství jakožto v zásadě trvalého svazku jednoho muže a jedné ženy, kolem nějž vzniká (…) je v našem civilizačním okruhu pevně přítomno již několik tisíc let,“ uvádí se v důvodové zprávě ke změně Listiny základních práv a svobod. Tvrdit však, že něco je správné jenom proto, že je to tady už dlouho v nějaké podobě, že je to „tradice“ , je klasický argumentační faul. Jedná se o tzv. argumentum ad antiquitatem. I upalování tzv. čarodějnic bylo kdysi tradicí a společnost od toho upustila. Stejně tak otroctví, majetkový volební cenzus nebo zákaz volebního práva pro ženy.

Nikdo, ani křesťan, si nemůže nárokovat, aby jeho soubor individuálních (náboženských) předsvědčení, zasahujících do nebo omezující prává jiných, se stal závazným pro celou společnost. Dokonce i pro ty její části, které s ním tento soubor nesdílí. Ve filosofii se tomu říká pluralismus představ o způsobech dobrého života.

Jiným typem faulu je ten, který v souvislosti s tímto tématem nedávno předvedl jistý rakouský publicista, když ve slovenském konzervativním deníku Postoj napsal: „V rané fázi 21. století duhový pochod nahradil procesí na Boží tělo“. Je to lež. Nenahradil. V Rakousku, jakož i v Čechách nebo na Slovensku se procesí na slavnost Nejsvětějšího Těla a Krve Páně konají svobodně a pravidelně. A kromě toho také tzv. duhové pochody. Druhé nenahradilo první. Pouze jej z hlediska spektra způsobů společenského sdružování doplňuje a vůbec tomu prvnímu neprotiřečí. Tyto dvě akce totiž spolu vůbec nesouvisí a věřte nevěřte, existují i lidé, kteří se rádi zúčastní obou z nich.Z obdobného soudku je „argument“ typu „nemůžeme připustit teplá manželství, protože už nyní vymíráme a musíme biologicky udržet civilizaci“; resp. „My v Evropě vymíráme, předtím se začala prosazovat práva sexuálních menšin, tudíž prosazení těchto práv způsobuje vymírání“. Je to typický příklad faulu „post hoc ergo propter hoc“. Podsouvá se zde, že za vymírání může realizace práv sexuálních menšin. Tudíž vymírání zabráníme a větší plození dětí podpoříme tehdy a jen tehdy, když takováto práva budeme potírat a jim aktivně bránit. Navíc se tím smrskává pojetí manželství jenom na pouhé plození potomstva, což rozhodně není jediným důvodem toho, proč lidé do manželství vstupují.

Pokud má být veřejná debata o manželství jako takovém poctivá, musí být založena na seriózní argumentaci odpovídající pravidlům logiky. Ne na faulech. Stejně tak tomu bude v případě již se blížící diskuse o eutanazii. Logickému pojetí argumentů v obou případech může výrazně napomoct analytická filosofie se svým aparátem. Ale jelikož jsou podle některých humanitní a společenské vědy neomarxistickými a neužitečnými pavědami…

Nenávist a lhostejnost

I cesta do Osvětimi byla otevřena nenávistí, ale dlážděna lhostejností. Být lhostejný nebo přímo nepřátelský vůči právům (jakýchkoliv!) menšin v liberální demokracii se může i té (aktuální) většině jednou krutě vymstít. A snad není třeba zvlášť připomínat, že v České republice jsou jednou z menšin i křesťané. I ti křesťané, kteří rádi a často využívají výše uvedené argumentační fauly. Rychle se můžou ocitnout na druhé straně pomyslné barikády. Zatím jim to však patrně nedošlo. Pokud se tedy rádi v teologickém diskursu bavíme o prorockém úřadu všech pokřtěných, nedovedu si představit jiné vhodnější pole pro jeho uplatňování, než v takovýchto případech.

Přesto platí, že západní civilizace se možná opravdu řítí do záhuby. Ale nepomáhá ji k tomu řícení se spíše kradení peněz politickými elitami? Nebo zneužívání funkcí? Nepomáhá tomu řícení klientelismus a nepotismus v politice? Neřítí se snad kvůli ztrátě důvěry občanů ve veřejné instituce, včetně tradičních politických stran, trpících dlouhodobou krizí ideové a personální prázdnoty? Neřítí se kvůli tomu, že soudní systém přísně trestá drobné pachatele a přistiženým s úplatkem ani není schopen zabránit v pokusech o nabytí veřejných funkcí zaručujících imunitu? Neřítí se kvůli masivnímu amnestování zlodějů a vrahů, navíc za hlasitého potlesku části veřejnosti? Opravdu se ta „západní civilizace“ zřítí, když si pár odbornic na rodová studia uspořádá svou konferenci, nebo když budou Jana s Petrou oddány na místní radnici? Toto není mravní relativismus. To je jenom prosté měření stejnou měrou. Vnímáme souvislosti objektivně a vyváženě, nebo jenom selektivně a s předsudky v hlavě? „Lidé jsou tak naivní, že rádi uvěří tomu, co chtějí slyšet,“ napsal Machiavelli ve svém Vladaři.

Jako kdyby se křesťan dneška vždy musel vůči někomu vymezovat. Jako kdyby jeho víra nemohla žít bez nějakého typu nepřátel. Jako kdyby křesťan musel být vždy jen a pouze politický konzervativec. Vyplatí se v této souvislosti připomenout slova Kompendia sociální nauky církve o tom, že křesťané nikdy nemůžou najít jednu konkrétní (politickou) stranu, která by plně korespondovala s jejich etickými požadavky. Jejich příslušnost k nějakému politickému uskupení nebude nikdy ideologická, nýbrž kritická (srov. § 573).

Ztracený kredit církve

Ve své knize rozhovorů Světlo světa věnoval Benedikt XVI. jednu celou podkapitolu problémům sexuálního zneužívání v církvi. Ještě nikdo tehdy netušil, co vypukne za pár let. Ještě nikdo netušil, že on sám rezignuje a všechny tyto skandály vypadající jako z laciného thrilleru bude řešit jeho nástupce, který bude nakonec sám částí hierarchie vyzýván k rezignaci.

V uvedené knize dnes již emeritní papež ke zneužíváním ze strany kněží řekl: „…je to obzvláště těžký hřích, pokud někdo, kdo má lidem pomáhat na cestě k Bohu a jemuž je svěřeno dítě anebo mladý člověk, místo toho, aby je k Bohu přiváděl, zneužívá jej a od Boha vzdaluje. Tím se víra stává nepřesvědčivou a církev se nemůže věrohodně představit jako ta, která hlásá Krista“.

Vpravdě se dnes jeví, že církev (tedy všichni věřící, nejenom její hierarchické vedení) se už ani nemusí pokoušet být důvěryhodnou. Že už definitivně přestala být přesvědčivou. O to více v českém prostředí, kde se i bez toho těší pramalé důvěře veřejnosti, jak opakovaně ukazují průzkumy veřejného mínění. Ne, tento kredit nenabude církev opětovně tím, že bude „bít na poplach“ před zkázou západní civilizace. Ani tím, že se bude lísat politikům, s nimiž nás údajně „spojuje péče o bezpečí lidí v naší zemi i řada jiných témat“. Tento kredit (možná) nabude jenom autentickým návratem k tomu, co učil její zakladatel. To není volání po další reformaci. Tomu se říká prostě „následování Krista“.


Autor je politolog a vysokoškolský pedagog.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články

Nenalezeny žádné záznamy.

Aktuální články

17. 12. 2018

Habemus ČCE aneb Historické preludium

16. 12. 2018

Kázání o transgenderu

14. 12. 2018

Chanuka a Advent v Izraeli


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Jsou vám ve společensko-politických otázkách blízké názory Tomáše Halíka?
Ano
56%
 
Částečně
4%
 
Ne
39%
 
Nevím
1%
 
(Počet hlasů celkem: 902)