Seznamka
Massimo Faggioli
Autor: Stthomas.edu
Jsem jeden z těch římských katolíků, kteří nikdy neslyšeli o kněžích, jež sexuálně zneužívali děti, a které nikdy ani nenapadlo, že by někdo takový mohl být. Stejně tak by mě ani nenapadlo, že může existovat klerikální systém, který zneužívající kněží chrání spíše než jejich oběti, systém, který utrpení zneužitých znásobuje.
Než jsem se přestěhoval do Spojených států - v roce 2018, strávil jsem více než 30 let ve farnosti ve středně velkém městě Ferrara na severu Itálie. Má katolická zkušenost byla pozoruhodně zdravá a šťastná, navzdory obvyklým napětím s tím či oním konkrétním knězem nebo biskupem.
Epidemie sexuálních zneužívání způsobených kněžími jsem si začal být vědom až v roce 2002 díky investigativním reportážím Boston Globe. Nyní, jako otec malých dětí, které navštěvují katolickou školu v oblasti Filadelfie (jednoho z epicenter zneužívání v USA), jsem se dál obeznámil s tím, co se stalo a jak zabránit tomu, aby se něco takového opakovalo.
Krize vyvolaná sexuálním zneužíváním je největším skandálem v moderních církevních dějinách a my dosud nevíme, jaká to bude církev, která přežije tento vleklý okamžik veřejné hanby. Současná krize pochopitelně přiměla mnohé k tomu, aby si položili otázku, zda ještě vůbec mohou setrvat v katolické církvi. Řada katolíků známých svou angažovaností ve veřejných záležitostech napsala texty, které vysvětlují, proč zůstávají.
Není pochyb o tom, že je stále těžší a těžší ospravedlnit důvod, proč setrvat. Ale navzdory šoku a znechucení z odkrytí případů zneužívání v minulosti – a odhalení, která budou ještě dlouho pokračovat – jsem sám nikdy o tom, že bych církev opustil, neuvažoval a ani teď o tom nepřemýšlím.
Není to proto, že jsem teolog, pro něhož katolická církev není jen dalším sociologickým fenoménem, který je možný studovat jako jiné nebo jehož význam se mění podle vanutí ducha doby.
Není to ani pouze svátostný důvod – že mě křest učinil členem církve a že potřebuji svátosti církve ke svému životu. Není to ani ekleziologický důvod, totiž že církev byla vždy složena jak ze světců, tak hříšníků.
Na jednu stranu je zde fundamentální rozdíl mezi historickou zkušeností katolíků žijících v mladé církvi a v sociálním a politickém prostředí, které předpokládá určitý stupeň svobody a demokracie (jako ve Spojených státech), a katolíků, kteří jsou potomky církve, jež přestála tolik jiných krizí. Netřeba připomínat jen skandální chování renesančních kardinálů a papežů, které otřáslo věřícími, jako byl Martin Luther v 16. století. Mysleme také na církev ve 20. století, která se spojila s fašismem, nacismem a jinými diktátorskými režimy. A byla tu i katolická církev, jejíchž mnoho členů bylo netečných nebo dokonce nápomocných holokaustu a pronásledování Židů. Dlouhá historie konfrontací a spojenectví mezi církví a politickou mocí (od dob římské říše po nacionalismy minulého století) zbavila evropské katolíky jakýchkoli iluzí o čistotě institucionální církve. Učinilo je to mnohem schopnější oddělit lidská selhání od pravé podstaty toho, co je církev zač. To je důvod propasti mezi rozdílným vnímáním skandálu kolem zneužívání v různých částech světa.
Ilustrační foto
Autor: Pixabay.com / Creative Commons
Gravitační centrum katolicismu se v posledních letech přesunulo z Evropy do Severní Ameriky. Časově to koliduje s explozí skandálů sexuálního zneužívání, jehož byly Spojené státy epicentrem. Tento geograficko-náboženský posun spolu se skandály způsobil, že se katolicismus znovu vycentroval, a to v kulturním systému, v němž je náboženská příslušnost pluralitnější a je častěji předmětem posunů. Ve srovnání s křesťany v mnoha jiných zemích mají Američané tendenci více inklinovat k pohybu z jedné církve do druhé nebo formálně opustit církev a zříci se její víry. Ne všude je ale bytí katolíkem měřeno přítomností na nedělní mši a účastí na životě církve. Katolická identita se zdá být kulturně odolnější, byť by setrvávala v přestrojení a téměř podvědomě. To je typ katolicismu, v němž jsem vyrostl já, a je to jeden z důvodů, proč mě ani nenapadlo vystupovat z církve.
Ale je tu také něco mnohem osobnějšího, co vysvětluje, proč v církvi zůstávám. Nechci nijak shazovat ty, kdo vnímají setrvání v církvi zdevastované sexuálními skandály jako nemožné nebo kdo cítí potřebu ospravedlňovat to, proč ještě neodešli. Mou zkušenost to ale neodráží. Vlastně se mi v jistém smyslu děje něco opačného.
Má katolická víra se s přestěhováním do Spojených států stala ještě silnější. Zatímco někteří lidé vnímali kosmopolitismus jako těžké ohrožení svých náboženských kořenů a identity, v mém případě tomu tak nebylo. Mám stále italské občanství, ale už nežiju v Itálii – žiju ve Spojených státech, ale nejsem americkým občanem. Být „rezidujícím cizákem“ se zelenou kartou je omezená forma příslušnosti, která činí jiné identity silnějšími. Začal jsem vidět svůj katolicismus jako formu pojistky proti ostatním dehumanizujícím aspektům amerického a kosmopolitního způsobu života. Katolicismus nechává mnoho prvků mého života na pozoru. Vyrovnává sekulární a náboženské součásti mé identity. Pomáhá mi vyhnout se pokušení stát se jednorozměrným a upadnout do pasti jistého druhu sekularismu, kde člověk nikomu nic nedluží a je kočírován jen svou vlastní minulostí.
Jde o to ponechat si jistá pouta, která jsou větší a hlubší než před pěti sty lety Robertem Bellarminem identifikované základy toho, co je to být katolíkem – společné vyznání víry, svátostné společenství a pouto k církevní autoritě.
Je to katolicismus, který mi pomáhá vyhnout se pokušení redukovat křesťanskou víru na politiku, osobní nebo politickou morálku či sociální otázky. Nejde o to, přidat se k nějaké kauze nebo se stát kauzou. Církev není kauza nebo agenda.
Je to katolicismus, který mi pomáhá najít a vytvořit prostor pro svobodu od sociální kontroly, včetně sociální kontroly, která byla po staletí (a v jistém smyslu stále je) typická pro římský katolicismu.
Církev není klub, do kterého jsem se rozhodl vstoupit. Ani není něčím, co bych se mohl rozhodnout opustit. V jistém smyslu cítím, že ani institucionální církev nemůže určit, že bych měl odejít, nebo že už jsem odešel. Nenechám institucionální církvi moc určovat, co všechno církev je.
Je to církev, na jejíž opuštění nemohu ani pomyslet, protože odmítám přijmout risk, že bych se sám stal pouhým konzumentem posvátna. Církev ze mě dělá občana v kultuře, která se stále víc utváří pod vlivem turistů a obhlížitelů duše, ve světě, kde – slovy italského autora a esejisty Roberta Calassa – náboženství je definováno Skyllou turistů a Charybdou náboženských teroristů.
Zcela jistě se cítím být poutníkem, ale nikoli turistou posvátného. Cítím se být narozen v církvi, a ne jako turista, který se cítí bezpečně jen v chráněných zónách a rezortech. Jsem kosmopolitní a globalizovaný katolík, který se snaží nehledat bezpečná útočiště před paradoxy náboženské víry. Celá katolická církev je mou zemí, kde nejsou možná žádná vnější území. Necítím se jako (a ani nechci být) speciální druh katolíka. Jsem jednoduše část církve jako člověk mezi lidmi.
Má spiritualita není úzce vymezena jedním autorem, knihou, místem nebo církevním hnutím. Usiluje o to, být spiritualitou církve. Abych citoval svého přítele Davida Gibsona z jeho Twitteru, mám pokušení nazývat se „náboženský, ale ne spirituální“.
Své setrvání v církvi vnímám též jako lék na virtualizaci světa a iluzi o „zkrášlení reality“, která často utváří naše sny a představy o tom, co je církev.
Potřebuji zprostředkování a chyby ve všech formách ekleziálního a ekleziastického zprostředkování mi připomíná mé vlastní chyby – ty, o kterých vím, i ty, o kterých ani vědět nechci. Krize kolem sexuálního zneužívání nás tlačí k tomu, abychom znovu promysleli mnoho aspektů života církve, a dokonce naší teologie.
Je obtížné a často hrozné být dnes katolickým teologem a stát na veřejnosti. Připomíná mi to slova dřívějšího italského premiéra Alcida de Gasperiho na pařížské mírové konferenci v roce 1946. Jako reprezentant země, která prohrála II. světovou válku, jíž jako spojenec Adolfa Hitlera pomáhala odstartovat, Gasperi prohlásil: „Cítím, že vše je proti mně, s výjimkou vaší osobní laskavosti.“
V krizi spojené se zneužíváním jsme objevili rakovinný nádor církve. Je teď na nás, abychom na něj našli lék a udělali vše možné pro oběti a přeživší. Nevíme, jaký druh církve tu po tom všem zůstane, ale musíme připustit, že to asi bude ještě horší, než se situace zlepší.
Přesto nejsem mezi těmi, kteří jsou vnitřně rozpolceni, zda církev opustit, nebo v ní zůstat. Nezůstávám, protože jsem se rozhodl v církvi setrvat. Je to církev, která zůstává ve mně.
Z anglického originálu publikovaném v La Croix International přeložil Martin Bedřich.
