Proč jsem Evropanem

Teologie a duchovní texty / Romano Guardini / 1. října 2018
Proč jsem Evropanem

Romano Guardini v roce 1920
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons

Romano Guardini (1885–1968) byl jedním z nejvýznamnějších a nejvlivnějších křesťanských myslitelů 20. století. Sám pocházel z italské rodiny, narodil se ve Veroně, ale celý život prožil v Německu. Českému publiku je znám nejen jako průkopník liturgického hnutí, které rozhodným způsobem ovlivnilo II. vatikánský koncil (jeho kniha O duchu liturgie je dodnes nepostradatelnou klasikou), ale také jako teolog promýšlející nejaktuálnější problémy evropské kultury a společnosti (česky např. O podstatě uměleckého díla či Konec novověku). V prosinci minulého roku byl v Mnichově zahájen Guardiniho beatifikační proces. U příležitosti 50. výročí jeho úmrtí, které si připomínáme 1. října 2018, uveřejňujeme proslov, který přednesl v roce 1962 při udílení Ceny Erasma Rotterdamského.

 

Pravděpodobně se nemýlím, když se domnívám, že skutečné Evropě je cizí absolutní optimismus, víra ve všeobecný a nutný pokrok. Hodnoty minulosti jsou pro ni ještě tak živé, že cítí, co vše je ve hře. Evropa už viděla zánik tolika nevratných věcí; sama byla vinna tolika dlouhými vražednými válkami, že je schopna vycítit nejen kreativní možnosti, ale také riziko, ba tragédii lidské existence.

V kolektivním vědomí Evropy se nachází mytologická postava Prométhea, který přináší oheň z Olympu, ale také postava Ikara, jehož křídla nevydrží blízkost Slunce a on se zřítí. Zná průlomy poznání a dobývání, v podstatě už ale nevěří ani v to, že by byl běh dějin nějak garantován, ani na utopie všeobecného světového štěstí. Na to toho už Evropa ví příliš.

Proto se domnívám, že nejméně senzačním úkolem, jenž je Evropě dán a který nicméně jde do největší hloubky, je kritika moci. A to nikoli kritika negativní, úzkostná a reakční. Je jí svěřena starost o člověka, protože Evropa nezažívá moc jako nástroj jistých triumfů, ale jako osud, o kterém není jisté, kam povede.

Evropa je stará. Dříve se zdálo, že charakter stáří je nejvíce rozvinut v obraze Asie – to bylo tehdy, když se hovořilo ještě o jejím bezčasí. Dnes se zdá, že Asie své stáří zapřela a vstává k novému, snad velkolepému, ale také nebezpečnému mládí. Evropa stvořila novověk; ale udržela si přitom souvislost s minulostí. Proto je do její tváře vedle stvořitelských rysů také vepsána její tisíciletá zkušenost.

Úkol vyčleněný Evropě nespočívá podle mého názoru v tom, že by měla stupňovat moc vycházející z vědy a techniky – ačkoli jistě i to bude činit –, ale v tom, aby tuto moc spoutávala.

V Evropě se zrodila myšlenka svobody – jak svobody člověka, tak svobody jeho díla –, a ve starosti o lidskost člověka je v jejím zájmu také proniknout ke svobodě člověka vůči jeho vlastnímu dílu.

Ano, Evropa bude také schopná si položit otázku, zda je vůbec člověku dovoleno, aby nad jiným člověkem vykonával svou moc. Nad jiným člověkem, který není nějaké Ono, ale který je také Já, osobou. Je to pozdní otázka, jež se jasně formuluje teprve tehdy, když se prožijí dlouhé dějiny. V Evropě na sebe člověk naložil nedohlédnutelnou vinu vůči druhému člověku, způsobil nezměřitelné neštěstí. Navíc musí také přihlížet tomu, jak se jinde kvůli jím stvořeným možnostem páchá druhému člověku nepředstavitelné násilí – tak má Evropa všechny předpoklady k tomu, aby si položila onu otázku, a to nejen jako teoretický problém, ale jako věc skutečného způsobu života.

Jakmile se toto vědomí už nepociťuje, jakmile přestane být věrohodné, tak se stane z pravé vlády násilí, proti kterému se vzpírá cit pro svobodu.

Existuje ale ještě jiná forma, jak lze vykonávat moc, totiž forma služby. Tím není myšleno podřízení se slabšímu. Tato služba je naopak věcí síly, která si je vědoma zodpovědnosti za život – a to za vše, co se nazývá životem: člověk, národ, kultura, řád země a řád světa. To vše – řečeno ještě jednou – nikoli kvůli bezmoci slabosti, ale skrze převahu moci. To vše je ospravedlněno také božským úkolem, ovšem způsobem, který nevyjadřuje „Majestas“, nýbrž – smím-li toto vysmívané slovo opět vyzdvihnout – „pokoru“. Sloužící sílu, která chce, aby věci odpovídaly řádu země.

V tomto způsobu výkonu moci není žádný lesk, žádná vznešenost, nýbrž prostá věcnost. Ale možná to je právě tím, co má dnes všude vroucí revoluce na mysli, neboť i dnešní člověk chce platný řád, který stojí nad mocí – ale chce řád, který slouží. Toto rozpoznat a uskutečnit by také mohlo být úkolem Evropy – té samé Evropy, která způsobila tolik násilí a zaštiťovala se vyprázdněnými majestáty.

Namítne-li někdo, že se jedná o etickou utopii, pohlédněme do minulosti a vzpomeňme jen na to, kolik utopií se už stalo praformami reality.

Jistěže Evropa, o jejímž úkolu jsme hovořili, tu ještě není.

Hovořili jsme o zákonitosti, podle které tlak na okrajích jisté sociální oblasti způsobí, že se uvnitř ležící části spojí. U toho ale nesmíme zapomínat na to, že slovo „zákon“ lze v rámci dějinných pohybů používat jen v nevlastním smyslu. Není to žádný výraz nutnosti, nýbrž forma smysluplného dění. Spatřovat v dějinách proces, který nutně probíhá v určitých formách, je neblahým omylem. Dějiny nejsou žádným přírodním procesem, nýbrž lidským děním. A to se neděje samo od sebe, ale někdo ho musí chtít.

„Evropa“ je něco politického, hospodářského, technického – především to je ale způsob smýšlení. Uskutečnění tohoto smýšlení však stojí v cestě silné překážky. V rámci primitivní mentality – která ale působí až do naší bezprostřední současnosti – platí teze: To jiné, cizí, je zvrácené, ohrožující, ba nepřátelské. Tato kulturně-psychologická teze dosáhla i státně-teoretického použití: Podle ní je stát útvarem, který může mít nepřátele. Také přátele, ale především nepřátele. Tento názor nám připomíná, jak silný je odpor vůči procesům, jako je utváření pravého evropského vědomí, a kolik se toho ještě musí stát.

Zmiňme jen jeden úkol, na kterém se velikost toho, co je nutné vykonat, stane zřetelnou: Předpokladem pro to, aby se Evropa stala Evropou, je, že každý národ musí znovu promyslet své dějiny, že porozumí své minulosti právě vzhledem k utváření tohoto velkého tvaru života. Jak velikou míru sebepřekonání a sebeprohloubení to ale znamená!


Romano Guardini pronesl tuto řeč, která je zde zkráceně dokumentovaná, poté, co mu byla v Bruselu 28. dubna 1962 udělena cena Praemium Erasmianum. Z německého originálu publikovaného v Die Zeit 40/2018, Christ&Welt, s. 5, přeložil Norbert Schmidt.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Aktuální články

17. 12. 2018

Habemus ČCE aneb Historické preludium

16. 12. 2018

Kázání o transgenderu

14. 12. 2018

Chanuka a Advent v Izraeli


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Jsou vám ve společensko-politických otázkách blízké názory Tomáše Halíka?
Ano
56%
 
Částečně
4%
 
Ne
39%
 
Nevím
1%
 
(Počet hlasů celkem: 901)