Nastupující společnost

Článek k zamyšlení / Michal Štverák / 22. října 2018
Nastupující společnost

Michal Štverák
Autor: Archiv autora

Milí přátelé,

prosím, otevřete okna, nadechněte se čerstvého vzduchu a podívejte se na svět, který je venku. Mohl bych i říci: probuďte se! V posledních několika měsících sleduji snahu určitého spektra katolického křesťanstva (neb se tolik nesetkávám s členy jiných křesťanských církví a nesleduji jejich vnitřní pohyby natolik, abych byl s to adekvátně posoudit situaci u jiných křesťanských společenství) různého věku, vzdělání a spiritualit o jakousi “restauraci starých poměrů”. Už samotná tato aktivita ukazuje, že se bolestně rodíme do nové situace. Někteří považují za správné vtlačit se zpátky do lůna, někteří by zase porod urychlili. Dovolím si svůj skromný pohled, který nabízím k dispozici, a prosím všechny alespoň o poctivou reflexi ve vlastní modlitbě a předem za to děkuji. Dovolím si také podotknout, že podněty k tomuto textu jsem získával z reakcí mladé generace, se kterou se intenzivně potkávám a s níž intenzivně žiji, a také mnoha dospělých různého věku a vzdělání, mezi něž řadím i několikero kněží a řeholníků. Jako sám mladý člověk považuji za důležité, aby se vyjádřili také mladí církve, aby náš hlas bylo slyšet - aniž bych se ovšem stavěl do role jakéhosi mluvčího, což mi nepřísluší. Pouze se setkávám s natolik velkým počtem mladých lidí, že mohu zodpovědně prohlásit, že neprezentuji v některých záležitostech pouze svůj ojedinělý postoj.

Troufám si tvrdit, že svět je jinde. Už není možné zachraňovat to, “co bylo dříve”, strnule se držet forem, které fungovaly třebas dvacet až třicet let ve svobodě nebo i čtyřicet či padesát (a možná i více) let v době komunistické nesvobody. Svět se proměnil a role církve a křesťanů v něm natolik, že považuji za ztrátu času, sil a pastorační energie, abychom bušili na vrata domněle křesťanské společnosti a domáhali se záchrany toho, co se zachránit už nedá. Navíc už jsou pozice fakticky dávno ztraceny a současná “mluvená ofenziva”, pokud by snad byla úspěšná, by zaručila klid pouze na krátký čas prostřednictvím “literní nezměny” - totiž podle litery bychom udrželi křesťanský stav společnosti, který je již nyní ale fakticky mrtvý. Připadá vám snad situace v naší společnosti opravdu křesťanská, která se vychyluje jen trošku a je třeba ji jen mírně vrátit zpátky?

Připadá mi osobně jako vhodnější spíše než investovat čas do modlitebních procesí proti Istanbulské úmluvě, do seminářů proti gender ideologii, do obhajoby státního manželství jen pro heterosexuální páry, do zákazu adopce dětí homosexuálními páry, šíření všeobecného strachu, podpory rozdělení ve společnosti a podobných aktivit - které se mimochodem zase jen točí kolem oné strašně důležité “šestky”, která se jeví často jako důležitější než “jednička” - abychom více investovali do budování alternativní křesťanské kultury. Co tím chci říci. Křesťanství se evidentně už nemůže dále prosazovat jako mainstreamová kultura pro všechny. Už nemůžeme dále vystupovat jako ti, kdo vnutí celé společnosti “náš” pohled na věc, protože je jediný správný kvůli tomu, že jsme dostali “zjevení od Boha, že takto to má být, a ne jinak”. Akorát jsme sami za totalitáře. V Gaudium et spes  kap. 1 čteme: “Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby (...) je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašelo v jejich srdci odezvu.” Musím se ptát představitelů naší církve, kteří tak halasně bojují proti domnělým nepřátelům vnějším i vnitřním: nachází úzkost, nejistota, obavy a smutek lidí naší doby ve vašich srdcích odezvu? Kde je vaše péče o ztracené ovce? Kde je srozumitelná radostná zvěst? Jste pastýři všech lidí! A vaše světlo má svítit všem lidem - ne pouze stádu schovanému ve stodole! A máte být solí celé země - ne pouze katolickému lidu! Zvlášť když stojíte na Kristově místě! Dialogu se světem se církev musí v novém prostředí učit ještě rychleji a svobodněji, než tomu je doteď. A v tomto duchu musíme zkoumat znamení doby a vykládat je ve světle evangelia, radostné zvěsti, nikoli tmářského poučování nedialogického charakteru.

Myslím, že církev by měla být majákem, který bude svítit a označovat cestu. Může nabízet alternativní kulturu, kterou věrně pěstuje již od doby svého vzniku: kulturu modlitby, ducha společenství, sounáležitosti, pomoci všem, které cokoli tíží. Nemělo by nám být vlastní cokoli světského negovat a odsuzovat, jako spíše rozlišovat a hledat způsoby, jak toho, co se nám nabízí a čím žijí lidé naší doby, přijmout za své a právě v těchto skutečnostech dosáhnout na všechny periferie a temná zákoutí, kam světlo radostné zvěsti ještě dosud neproniklo. A evangelium se nepozná podle hašteření a lamentování, ale podle ovoce Ducha: lásky, radosti a pokoje. Pokud je to, co hlásáme, opravdu Kristovo, nepotřebuje naše svědectví reklamu. Pokud je ale naše svědectví takové, že má samo o sobě reklamu špatnou, měli bychom se zamyslet sami nad sebou a nad svými dětmi (tj. plody našich skutků). Cestu vidím tedy v budování alternativní kultury vmísené doprostřed světa: abychom byli ve světě, ale nebyli ze světa.

To neznamená, že bychom se měli odstřihnout od politiky a společenské angažovanosti. Vůbec ne. Ti, kteří považují za svou cestu vnášet do nesnadných politických vod ducha evangelia, radost, smíření a pokoj, nechť jsou ze strany církve podpořeni na úrovni pastorace, duchovních rozhovorů a posilováni svátostmi, aby v dorůstání do Kristovy plnosti ve vlastním životě byli schopni přizpůsobovat své sdělení aktuálním okolnostem a nevnášeli do politiky a společnosti jen karikaturu Kristova poselství. Už by ale církev sama o sobě neměla ústy svých vysokých představitelů vstupovat do společnosti výroky, které jsou apriorně negativní, vymezující se vůči světu, který považují za zkažený. Kristus jistě také nepřišel do utěšených politických poměrů - avšak to, o čem mluvil, bylo natolik jiné, že mnozí uslyšeli, a bylo tak silné a přesvědčivé, že bylo pro davy důležitější než politické půtky a osobní politické ambice.

Připojím se v tomto duchu ke slovům papeže Františka (Evangelium gaudium 33): “Misijně pojatá pastorace vyžaduje, abychom opustili pohodlné pastorační kritérium „vždycky to tak bylo“. Vybízím všechny, aby při tomto úkolu odvážně a tvořivě promýšleli cíle, struktury, styl i evangelizační metody svých společenství.” Kéž se nám to všem ve všech našich prostředích a možnostech daří.

Autor studuje čtvrtým rokem teologii v Olomouci.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Byl čin Jana Palacha sebeoběť, nebo sebevražda?
Sebeoběť
67%
 
Sebevražda
29%
 
Nevím
4%
 
(Počet hlasů celkem: 194)