Jak vážně to papež František myslí s vymýcením klerikalismu?

Dokonce i po vyhlášení války klerikalismu je jen málo důkazů, že papež postoj klerikálů v církvi dramaticky změnil

Teologie a duchovní texty / Robert Mickens / 23. října 2018
Jak vážně to papež František myslí s vymýcením klerikalismu?

Ilustrační foto
Autor: AFP / Getty / Filippo Monteforte

Před několika lety se řada takzvaných „tradicionalistických“ katolíků zvláště v řadách kléru rozhněvala na papeže Františka, když se proslechlo, že v tichosti rozhodl, že kněžím mladším 65 let se již nebude udělovat čestný titul „monsignor“. Jednalo se o chabý první krok ve snaze zastavit církevní kariérismus a kulturu klerikalismu, která je v církvi tak zjevná, ale bylo to přinejlepším polovičaté.

Říkalo se, že papež chtěl s tímto čestným titulem úplně skoncovat, ale čelil tvrdé opozici u některých osob ve Vatikánu a v církevní hierarchii. Nakonec František před jejich požadavky kapituloval a souhlasil s tím, že nové opatření nebude platit pro kněze, kteří slouží v římské kurii nebo v diplomatických sborech Svatého stolce.

Tento případ by měl sloužit jako memento, jak těžké bude „říkat důrazné ‚ne‘ na všechny formy klerikalismu“, jak nám František přikazuje ve svém nedávném „Listu Božímu lidu“. Tento list, který byl vydán 20. srpna, identifikuje „klerikalismus“ jako jeden z hlavních faktorů, který dovolil kněžím zneužívat mladé lidi a umožnil biskupům, aby takovéto zločiny tak dlouho drželi v tajnosti.

Avšak nepřipisujme vinu pouze mužům duchovního stavu. Jak papež správně zdůrazňuje, člověk nemusí být členem kléru, aby mohl být klerikálem: „Klerikalismus, ať už podporovaný samotnými kněžími nebo laiky, způsobuje v těle církve jakési hluboké zranění, jež podněcuje a podporuje pokračování mnoha špatností, které dnes odsuzujeme.“

Přesto není jasné, zda František plně chápe, jak důrazné a hluboké ono „ne“ ke „všem formám klerikalismu“ bude muset být, aby ho vykořenil z Kristova těla. Jak totiž poznamenal před několika dny v The New Yorker spisovatel a laicizovaný kněz James Carroll: „(František) je žalostně ve vleku muži ovládaného, celibátního klerikalismu, třebaže ho kritizuje.“

Carrol má bohužel pravdu. František je ve vleku klerikalismu a s ním i celá církev. Klerikalismus je nešťastně zmutovaný gen v naší katolické DNA. Je to nemoc, která se na samém vrcholu církevní hierarchie projevuje „papolatrií“ (přehnané uctívání a skoro zbožštění papeže), a ukazuje se v celé pyramidové struktuře církevní autority, počínaje její základnou – seminářem, vstupní branou do jedinečné kasty mužů, kteří se považují za oddělené od ostatních pokřtěných věřících (za ontologicky odlišné, zvláštní, světější atd.).

Avšak klerikalismus by nemohl vzkvétat, jak se to zjevně děje po mnoho staletí, bez loajality a napomáhání ze strany laiků. Proto má papež František opět pravdu, když uznává ve svém nedávném listě, že „každý pokřtěný by se měl cítit zapojen do církevní a sociální změny, kterou tak velice potřebujeme“, abychom vykořenili klerikalismus. „Je nemožné přemýšlet o jakékoli změně naší činnosti jako církve, která by nezahrnovala aktivní účast všech členů Božího lidu,“ řekl.

„Toto je jasně vidět v zvláštním způsobu porozumění autoritě církve ... jak je tomu v případě klerikalismu, postoje, který nejen neutralizuje osobitost křesťanů, ale má také tendenci zlehčovat a podceňovat křestní milost, kterou Duch svatý vložil do srdce našeho lidu,“ řekl papež.

Jak lze toto napravit? Jak může nastat „změna naší činnosti jako církve“ (v čemž můžeme číst papežovu šifru pro výraz „reformovat struktury církevní autority“)? František na samém počátku své služby římského biskupa zdůrazňoval, že toto začíná „reformou postoje“ nebo mentality. „Strukturální a organizační reformy jsou druhotné – to znamená, že přijdou později,“ řekl v roce 2013 ve svém prvním velkém rozhovoru.

Nicméně i po více než pěti letech války proti klerikalismu existuje jen málo důkazů, že papež by postoj klerikálů v církvi dramaticky změnil. Oni ve skutečnosti pouze utvrdili své odhodlání bránit práva a výsady duchovenstva.

Jedno z nejúplnějších vysvětlení klerikalismu nabízí řeholní kněz z Irska, který byl před několika lety odsouzen vatikánskou Kongregací pro nauku víry. Zde je jen několik rysů klerikalismu, které uvádí:

„Znamená to vidět sám sebe jako příslušníka exkluzivního klubu – mužského, hierarchického a celibátního, který je uzavřený a svá tajemství si nechává pro sebe, – být součástí systému privilegií, úcty a moci... Úhel pohledu laiků není brán vážně. Členové klerikální kasty, stojící na horních příčkách hierarchického žebříčku, jsou jediní, kdo mají monopol na moudrost a přístup k Duchu svatému… Klerikalismus se vyžívá v moci a je udržován mocí. Silně zdůrazňuje odpovědnost – ale pouze směrem vzhůru, nikoliv dolů... Názor laiků a obyčejných duchovních není důležitý a zřídka kdy se o něj někdo zajímá… Klerikalismus nemá čas na dialog a debatu. Ty, kteří mluví o reformě církve, považuje za nebezpečné a za liberály...“

Není tedy žádným překvapením, že právě klerikálové (kteří se nacházejí mezi duchovními i mezi laickými věřícími na všech úrovních církve a společnosti) jsou těmi katolíky, kteří se staví proti papeži Františkovi.

O klerikalismu se rozepisoval zeširoka také Donald Cozzens, kněz a bývalý rektor semináře v Clevelandu (Ohio). Říká tomu „rakovina, která ochromuje katolický svět“, a tvrdí, že „tak hluboce prorostla naší minulou a současnou církevní strukturu, že potřebujeme pečlivé předoperační vyšetření“, než ji budeme moci odstranit.

Cozzens v eseji z roku 2015 popisuje tento fenomén takto: „Klerikalismus je postoj, který se nachází v mnoha (ne ovšem ve všech) duchovních, kteří svůj status kněží a biskupů kladou nad svůj status pokřtěných učedníků Ježíše Krista. Při tom se v jejich individuální i kolektivní psýché vyvíjí pocit privilegií a nároků. Toto potom plodí sbor církevních elit, které si myslí, že jsou něco více než ostatní věřící.“

Cozzens navrhuje tři počáteční kroky k tomu, aby byla tato choroba odstraněna nebo se alespoň dala na ústup:

1) Seminaristé se musejí učit, že kněžské svěcení má základ ve křtu a není něčím nad ním nebo mimo něj.

2) Tituly (dokonce i titul „Otec“) mohou mít své místo, ale nikdy se na nich nesmí trvat.

3) Povinný kněžský celibát musí být „přezkoumán“, protože „břemeno, které je s ním spjato, ... vede kněze k pocitu privilegií a nároků, k charakteristickým rysům klerikalismu.“

Toto všechno jsou důležité kroky. Ale je nepravděpodobné, že odstraní chorobu klerikalismu. Aby se to stalo, bude třeba přijmout radikálnější opatření. Některá z nich budou vyžadovat návrat k praxi a životnímu stylu, které byly přítomny v prvních staletích křesťanství. Všechna tato opatření musí jasně odrážet věrnější přilnutí k náročnému poselství evangelia.

Za prvé musí být revidována celá podstata služeb v církvi s vědomím, že Duch svatý rozděluje dary rozdílně a svobodně všem pokřtěným – včetně žen a mužů, ženatých i svobodných. Celý Boží lid (a nikoli jen biskupové) má právo a zodpovědnost za to, aby pečlivě rozlišil, kteří z jeho členů jsou povoláni ke které konkrétní službě včetně toho, kdo má být přijat do duchovního stavu.

Za druhé musí být zrušen systém seminářů ve své současné podobě. Stejně jako mnoho jiných institucí v církvi se stal anachronickým, nefunkčním a naprosto nepřiměřeným naší době.

Za třetí musí být odstraněny všechny struktury, které podněcují ambice k vyššímu úřadu nebo podporují klerikální kariérismus.

Nedejte se mýlit. Půjde o boj zuby nehty, i když odstranění těchto struktur a praxe by neznamenalo nic více než větší věrnost nejstarší praxi a učení křesťanské církve.

V této oblasti je třeba udělat alespoň pět věcí:

1) Veškerá církevní titulatura, jako je Eminence, Excelence, atd., musí být okamžitě zrušena.

2) Římský biskup by se neměl nazývat „Svatým otcem“. Toto je titul první osoby Nejsvětější Trojice a v mešní eucharistické modlitbě se používá o Bohu. O papeži by se nadále používat neměl.

3) Církev musí obnovit prastarou praxi „jeden biskup, jedna diecéze“. Říká se, že biskup se oženil se svou diecézí, a toto je prý také důvod, proč nosí prsten, ale mnozí biskupové stáli za svou „kariéru“ v čele tří až čtyř (dokonce i pěti) různých diecézí. Abychom byli věrnější nejstarším tradicím církve, měl by být jeden člověk biskupem pouze jedné diecéze a nikdy by neměl být překládán. Toto by mělo na omezení kariérismu okamžitý vliv.

4) Z téhož důvodu by měl být zrušen úřad pomocného nebo titulárního biskupa.

5) Musí se zrušit kolegium kardinálů, které je lidským výmyslem a vzniklo ve společenském a církevním kontextu, který již neexistuje. V katolické církvi neexistuje žádná jiná instituce, která ztělesňuje všechny vlastnosti klerikalismu více než tento elitní orgán. Není divu, že papež František odmítl jmenovat ženy-kardinálky na základě přesvědčení, že tímto by je pouze „klerikalizoval“.

Je toto všechno pouze nesplnitelný sen? Možná. Avšak sám fakt, že se to tak vůbec jeví, je smutným svědectvím o tom, jak klerikalismus prorostl strukturu církve. Většina obyčejů, institucí a zvyků, které ho podněcují, jsou totiž pro podstatu církve nebo pro vyjádření křesťanské víry absolutně nepodstatné. Že je pro nás tak těžké toto přiznat, je jasným znamením, že církev vážně potřebuje reformu.


Z anglického originálu publikovaném v katolickém deníku La Croix international přeložil Jiří Pavlík.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Byl čin Jana Palacha sebeoběť, nebo sebevražda?
Sebeoběť
67%
 
Sebevražda
29%
 
Nevím
4%
 
(Počet hlasů celkem: 194)