Proč katolická církev potřebuje gender?

Areopag / Monika Poláčková / 23. listopadu 2018
Proč katolická církev potřebuje gender?

Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Diana Vargas

Asi v osmi letech jsem začala jezdit na katolické tábory, které pořádalo jedno společenství. Když mi bylo asi čtrnáct let, zapojila jsem se do jeho fungování a do přípravy programů pro děti. Společenství se obvykle konalo v domě u jedné mladé rodiny. Bydlel tam s nimi i dědeček. Když mi bylo zhruba šestnáct let, velmi si mě oblíbil (podle jeho dcery jsem mu připomínala zesnulou manželku). Bohužel se jeho náklonost ke mně projevovala tím, že pokaždé, když mě potkal, mi sáhl do rozkroku, zmáčkl prsa. Několikrát se mě pokusil svléknout. Hledala jsem, co dělám špatně a začala se zahalovat. To mi samozřejmě nepomohlo. Situace trvala zhruba 5 let. Pak jsem za velmi vyostřené situace odešla. Nikdy jsem to nikomu neřekla. Popravdě jsem se na to snažila se zapomenout, až jsem to téměř vytěsnila. Teprve teď se mi to celé znovu vybavilo a začala jsem na tyto zážitky znovu myslet. Znovu mi je vyplavila debata o Istanbulské úmluvě. Zraňují mě hysterické reakce okolo pojmu gender a urážejí mě přezíravé reakce některých kněží. V celé diskuzi se podle mého názoru totiž zapomíná na to, že se nebavíme jen o „cáru papíru“, ale sekundárně také o obětech nějaké formy násilí. Klérus má velký potenciál svými názory ovlivnit životy mnoha lidí a bohužel v tomto případě způsobuje velkou bolest již tak zraněným ženám. Ráda bych se tu proto pokusila vysvětlit, proč podle mého názoru, není v České republice instituce, která by nepotřebovala víc pojem gender než katolická církev.

Sexuální násilí jako systémový problém

Nejhorší na celé situaci totiž nebylo sexuální obtěžování. Nejhorší byl jednak neustálý strach, kdy ho zase potkám, a vymýšlení strategií, jak se setkání vyhnout, a jednak nikdy nekončící pocit viny a špíny. Pocit viny a neustále hledání odpovědi na otázku: „ Co jsem udělal/a špatně“, je situace, kterou zažívá každá oběť sexuálního násilí. Více než tři pětiny dospělých Čechů si myslí, že za znásilnění si v jistých případech můžou ženy samy. Neexistuje průzkum pro katolickou církev, ale ze své zkušenosti vím, že i v katolické církvi je sexuální násilí systémovou záležitostí, což potvrzuje i kněz Marek František Drábek v rozhovoru s Martinem Vaňáčem na webu časopisu Getsemany, to samé se také týká vyvolávání pocitu viny a zodpovědnosti oběti. Ráda bych tu popsala některé projevy tohoto systému.

Sexuální násilí jako tabu

Ještě předtím než začnu popisovat, jakým způsobem je vytvářen pocit a podporován pocit viny oběti, ráda bych vytkla před závorku, že sexuální násilí je v katolické církvi dlouhodobě tabuizované téma. Ačkoli se o sexu mluví hodně (obzvlášť na akcích pro mládež) o sexuálním násilí vůbec. Stačí se podívat na programy jednotlivých setkání mládeže (zde, zde), knihy od Jana Balíka se rovněž věnují významnou měrou sexualitě. Například stostránková brožurka „Máš navíc“, která slibuje jakýsi návod na to, jak se vyznat v citech, různých myšlenkách a jak na sebevýchovu, se sexualitě věnuje na téměř polovině stránkách. O sexu se dozvíte mnoho, ale sexuální násilí je tabu. K pozornosti bych doporučila např. dvanáctidílný videoblog kněze Karla Skočovského „Bůh, sex a manželství.“ Série se věnuje nejenom sexu a manželství, ale i jiným etickým problémům dneška (kněžství žen, umělé oplodnění, celibát), pomíjí ale témata, která se manželství (a přípravě na manželství - tedy chození) týkají přímo násilí ve vztazích a sexuální násilí. O tom, že se o sexuálním násilí v církvi mlčí, uvádí v  i oběť zneužívání Jiří Kylar. Je třeba také říct, že sexuální násilí není jediné tabu v církvi, dalšími tématy, o nichž se moc nemluví je jakékoli násilí, duševní poruchy, obecně jakékoli odlišnosti do normality.

Sexuální násilí jako vina oběti

Katolická církev vytváří trochu paradoxní situaci, kdy se o sexuálním násilí sice nemluví, ale zároveň dochází k neustálému tlaku na (potencionální) oběti tohoto násilí. Moje první vzpomínka, která tohle potvrzuje, je z hor, na které jsem jako dítě se zmiňovaným společenstvím jela. Při hromadné přípravě na zpověď mě a několik dívek pastorační asistentka donutila zpovídat se z toho, že nosíme příliš těsné kalhoty, a tak „svádíme chlapy“. Bylo mi deset let a rozhodně jsem netušila, co znamená „svádět chlapy“. Dnes netuším, jak jsem mohla svádět heterosexuální muže, když jsem ještě neměla ani vyvinuté druhotné pohlavní znaky. Postupem času jsem začala jezdit na diecézní, celostátní i světová setkání mládeže (i jako organizátor). Na všech byl častým hostem Tomáš Řehák, pastor Apoštolské církve, kterého si nelze nevážit za jeho práci s lidmi nemocnými HIV. Jeho přednášky ale byly plné jasně rozdělených rolí: žena je ta, která svádí (nejčastěji oblečením), muž je ten, který se nemůže ovládnout. Vyprávěl o tom, jak asi po půl roce chození se svou ženou objednal hotel, kde s ní chtěl strávit noc. Žena řekla ne a on ji pak dával za vzor. Co mají dělat ženy, jejichž ne muž nerespektuje, už jsme se nedozvěděli. Škoda, že také nezdůraznil, že přání ženy respektoval a nedělal manipulativní scény. Bez zajímavosti není, že zatímco v jeho brožurce „Sex, šlehačka na dortu“ najdeme slovo panenství 24×, tak panictví jen 7×. Velmi podobný případ najdeme i na blogu již zmiňovaného kněze Karla Skočovského, který sice na začátku příspěvku použije termín „panictví“, ale dál je celý text věnován ženám. Mezi mladými katolíky je kněžími hojně šířen kult sv. Marie Goretti. Některé organizace, které sdružují mladé lidi, jež chtějí sexuálně abstinovat až do svatby, ji mají jako svoji patronku. Marie Goretti byla dívka, která řekla násilníkovi, že než by se nechala znásilnit, raději zemře, tak ji zavraždil. Někteří církevní představitelé na tomto příběhu ukazují, jak moc je důležité panenství a jak je třeba si je chránit. Jenže není úplně jasné, komu je příběh určen. Mladým dívkám, které s někým chodí? Opravdu chceme vyvozovat z extrémní situace (znásilnění není norma!) pravidla pro každodennost? Je-li tento příběh určen pro dívky a ženy, které někdo znásilnil/nebo se pokusil znásilnit, co jim chce katolická církev říct? Jestliže vás násilník jenom znásilnil a nezabil, tak jste zhřešily? A co ženy, které prostě na výběr neměly? Jistě bude nemálo žen, které by si také raději vybraly smrt. Ne kvůli tomu, že by jim panenství přišlo cennější než život, ale prostě proto, že nechtějí žít s takovým traumatickým zážitkem celý život. Marie Goretti ovšem není jedinou světicí s podobným příběhem. 1. září 2018 byla na Slovensku blahoslavena Anna Kolesárová, kterou zabil voják Rudé armády, když se bránila znásilnění. O Anně Kolesárové vyšel článek v říjnovém časopisu IN, který je určen mladým dívkám od 12 do 26 let. Mimo jiné tam můžeme číst: „V září byla na Slovensku blahořečena Anička Kolesárová jako mučednice čistoty. Co to znamená? Že si za cenu života uchovala své panenství. Může být posilou všem dívkám, které potkalo sexuální násilí a snaží se své problémy prožívat ve světle víry a modlitby.“ Jakým způsobem je možné prožívat sexuální násilí ve světle víry, už se nerozebírá, což je škoda, protože osobně nechápu, jak něco takového vlastně Anna mohla dělat, když zemřela, aniž by zkušenost s dokonaným sexuálním násilím měla. Ani u Marie Goretti, ani u Anny Kolesárové ale nenajdeme motiv, čím dané muže-násilníky, svedly. Naopak se zdůrazňuje jejich cudnost a čistota. Vyplývá z toho snad, že ženy, které jsou při sexuální násilí zabity, byly automaticky cudné a ženy, které násilí přežily, si za to mohou tak samy? Musí katolické ženy splňovat známé heslo „ dlouhá sukně, bledá líčka, jedním slovem katolička“, aby jim bylo odpuštěno?

Istanbulská úmluva, gender a katolická církev

Vraťme se k Istanbulské úmluvě a k pojmu gender. Gender je zde definován jako „společensky ustavená role, chování, aktivity a atributy, jež daná společnost považuje za náležité pro ženy a muže“. Když si člověk vedle sebe porovná, jakým způsobem přistupuje katolická církev k sexuálnímu násilí a tento úryvek, tak bohužel musí mít neobytný pocit, že v kritických ohlasech římskokatolické církve vůbec nejde o gender. Jde totiž spíše o to, aby katolické církve nikdo nemluvil do jejích vlastních stereotypů. Nebo ještě jinak, jestliže kněz Jan Balík při obhajování kázání Petra Piťhy opakovaně říká (zde, zde), že mu vadí, že v důvodové zprávě se myslí i na potírání násilí proti transsexuálům, tak vlastně neříká nic jiného, než že si nepřeje, aby katolické církvi kdokoli mluvil do toho, komu se rozhodne ubližovat a komu ne. To, co církev předkládá, je totiž přesně to proti čemu Istanbulská úmluva bojuje. Bojuje proti násilí, které je tolerované, protože je genderově podmíněné. Nejvíce diskutovaný článek 12 uvádí: „Smluvní strany přijmou nezbytná opatření k prosazování změn sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů za účelem vymýcení předsudků, obyčejů, tradic a veškerých dalších zvyklostí, které jsou založené na myšlence méněcennosti žen nebo stereotypním pojímání rolí žen a mužů.“ Je velice pravděpodobné, že někteří členové katolické církve se třesou strachy, protože by to mohlo mířit i na ně. Na jedné straně tu totiž vytváří představu ženy, která svádí muže a oplývá až kouzelnou mocí. Na druhé straně tu je muž, který se nemůže ubránit, je pouhou snůškou pudů, které neovládá a v případě, že nedostane to, co chce, tak vraždí. Osobně nechápu, že proti tomuto pojetí muže se muži daleko víc nebouří. V pastýřském listu k IÚ z května 2018, mluví biskupové o tom, že tento dokument staví muže a ženu proti sobě a nastoluje mezi nimi nepřátelství. Jaká je ale role katolické církve? Nepodílí se naopak na nastolování nepřátelství mezi mužem a ženou tím, že je staví do zcela jasných rolí, které ani pro jedno pohlaví nejsou svobodné? Vždyť muže a ženu představuje jako naprosté antagonisty. Nevydává za přirozený řád něco, co jím vůbec není? Navíc používání slova přirozený v katolické církvi je trochu problematické. Katolická církev například používá mnoho nástrojů, které považuje za užitečné, ale které rozhodně přirozené nejsou (půst, sexuální abstinence, celibát). Z přirozeného řádu se tak stává něco, čím se lze ohánět pokaždé, když se to někomu hodí. V již zmiňovaném listě se také dočteme, že mezi mužem a ženou je od počátku přátelství. Domnívám se, že součástí přátelství musí být i schopnost spolupráce a komunikace. Katolická církev nezbytně potřebuje, aby muži i ženy spolupracovali na revizi toho, co je „přirozené“ a toho, co se jen za dva tisíce let za přirozené začalo považovat. Je nezbytné, aby ženy začaly hlasitě protestovat proti normalizaci jakéhokoli násilí, které je na nich páchané. Bez pomoci mužů ovšem nemůže dojít k žádné změně. A bez vědeckého pozadí, které nabízí genderová studia, pak budeme zbytečně dlouho hledat cestu.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Jsou vám ve společensko-politických otázkách blízké názory Tomáše Halíka?
Ano
57%
 
Částečně
4%
 
Ne
38%
 
Nevím
1%
 
(Počet hlasů celkem: 770)