Seznamka
Představení knihy v kavárně/vinárně U Božího Mlýna
Autor: Eugen Kukla
Salesián Ladislav Heryán na poslední stránce rozhovorů s Josefem Beránkem (U Božího Mlýna - Vyšehrad 2018) říká, že svůj životní příběh dostal darem. Tak mi to také připadne, protože mnozí jeho souputníci a výrazní lidé zůstali stranou či jsou už na věčnosti - a on se blýská na výsluní přítomnosti. Milován studenty a undergroundem. Zrovna teď i sociálními, internetovými a psanými médii. Ptal jsem se po tajemství toho daru úspěšnosti nad listy knihy, kde se občas mihl na fotkách s Bobem Fliedrem, s nímž jsem nedávno prožíval marnost volebního zápasu o senát. Nebo u zmínek o Petrovi Chovancovi, kterého jsem směl potkávat a už jej uvidím až v nebi. V čem je Láďův lesk?
Je to jen v jeho jinakosti, kterou kritici nazývají výstředností, nebo ochotě sloužit do roztrhání těla? Je tajemství v chudobě na čas, protože všechen rozdá, jak říká? Věčně nastydlý, jak o něm svědčí lidé kolem? Nebo je ta přitažlivost v kouzelné ostýchavosti, kterou rozplaší rockovou písničkou i v kostele na začátku promluvy? Vždyť působí až donkichotsky, když už jsme u těch mlýnů…
Láďa pro svou výjimečnost nic nedělá. Prostě ji má. Příklad: Sám říká, že se považuje za služebníka neužitečného a zní mu to osvobodivě. Přizná na sebe i neúspěchy. A naopak, všechny úspěchy jsou Boží. Nebojí se hledat slova a pojmy. Místy i chaoticky. Ve výpovědích prohlásí, že v šestnácti mu bylo jasné, že bude knězem. Nejsem katolík, ale hledal jsem v textu opakovaně opěrné body přijetí svátostí. Nejsou tam. Ladislav mluví běžně o vzdělávání, o zpovědi a mších, jenže zapomene připomenout své kněžské svěcení, které se objeví jen poměrně nejasnou fotkou bez možnosti rozpoznat tvář. Docela bych řekl, že v těch šestnácti byl s tím, že bude knězem, prostě hotov.
Ladislav je můj vrstevník a čtení rozhovoru mi dalo dost práce. Dřelo mi to, protože jsem četl v souvislostech, jak on sám radí čtenářům nad stránkami Bible. Mám děti. A musím se přiznat, stál jsem zcela na straně jeho tatínka i maminky, kteří tu zůstali sami. Vždyť tatínkové, kteří v evangeliích musí propustit své děti a děti musí zůstat bez vazby pozemské rodiny - byli tatínkové Staré smlouvy - jak Ladislav důsledně učí a čte evangelia. Byli to lidé z Boží rodiny! Nebyli to ateističtí a prostí tatínkové z Petřvaldu. To je nefér! Jak to ta církev takhle může dělat?!
Mne ale Ladislav nenaštve. Někdy bych se s ním hádal, některé odpovědi mne neuspokojují a otevírají další otázky, které kniha nepojme. Spíše mám trochu starost o ten spalující styl Láďova života a moc bych si přál, aby z něj nebyla celebrita. Aby rozpoznal ten práh, za nímž může říci vlastně cokoliv a stále bude někdo, kdo bude tleskat. Vím, že Láďa nemá jen příznivce. Je partyzán, takže člověk může čekat nějakou tu salvu ze zálohy. Někoho asi moc nepotěší, že si titulovaný doktor nedá pozor, když mluví o neshodách mezi bratřími, o své zcela nefalšované lásce k Marušce a následné rozervanosti. Zůstat sám a ve službách Kristu pomohl Ladislavovi jen pevný mys s majákem řeholních slibů. Někoho zase v publikovaných odpovědích okamžitě rozhodí sprosté označení estébáků či slovo kretén, které Láďovi vyletí z úst (dokonce ve spojitosti s knězem). Jiné zase zmate pochopení pro jinak orientované nebo pro univerzální multikulturní lidství napříč kontinenty. Ladislav si získává kamarády a zároveň asi i nepřátele.
Proto se nad stránkami knihy přidám k příznivcům. Knížka je provokující, a tím dobrá. Myslím, že více než jiné je knihou k vášnivým rozhovorům, které může nastartovat. Nehodnotí život minulý, vypadá napřažená do budoucnosti. To, co je mi blízké, nacházím snad na každé stránce: Jak v dlouhé meditaci před svatostánkem, tak v praxi života chce být Ladislav s Ježíšem. Biblista a učený doktor si zachovává tvář člověka, jehož cílem je být šťastný, jak říká. A být s Ježíšem. Jak já mu rozumím!
