Den, kdy začal nenávidět

Teologie a duchovní texty / Zdeněk A. Eminger / 2. ledna 2019
Den, kdy začal nenávidět

Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com

Ten den nebyl ničím zvláštní. Podobal se všem předchozím, v nichž si žena, říkejme jí Eva, kladla po tisící otázku svého proč. Její muž Adam, chlapík, kterého byste na ulici přehlédli jako jednoho z mnohých, totiž začal nenávidět. Koho že začal nenávidět? Ty druhé, jí, své okolí, Romy, muslimy, celý svět. Jak se to stalo, že Adam, kterého byste na ulici přehlédli, začal nenávidět celý svět? Adam si totiž z křesťanství, o něž do té doby nezavadil, udělal ideologii, která mu nahradila všechno, čím trpí a co nemá. Příběh těch dvou, Adama a Evy, jsem slyšel už tolikrát, že bych o něm chtěl napsat pár slov. Ukazuje, v jak bolavé struktuře společnosti a církve žijeme a jak se asociální apatie jednoho k druhému stala normou, která se dostala i za dveře kostelů. Modlím se, aby bylo líp.

Tvrdej chlap

Brali se kdysi po krátké známosti a bylo jim hezky. Adam věděl o víře a křesťanství asi tolik jako o buněčné struktuře brokolice, ale byl ve srovnání s kluky svého věku hodný, Belmondo ze Lhoty. Eva měla víru, která jí dávala růst a přitahovala ostatní. Nemusela říkat: „Věřím.“ Stačilo se dívat, co a jak dělá, a poslouchat, co říká. V kostelíku kousek od svého domu hledala ticho, smíření a sílu pro další dny. Adam ji občas doprovodil. Jako lékařka potřebovala pramen, z něhož by mohla čerpat pro sebe i druhé. Adam byl vychován spíš spartánsky, a to i co do citů a emocí. „Chlap se nesdílí, nepláče, nedává najevo duševní hnutí,“ opakoval často. Co v tomto smyslu nepochytil doma, ve škole a mezi parťáky, pochytil na vojně. Udělala z něho chlapa. Život se mu celkem brzy rozdělil do trojičního cyklu: ráno vstát a jít, odpoledne se vrátit, lehnout si a sbírat síly na další den. Adam byl šikovný, spořivý, uměl doma leccos opravit, sehnat věci, které nebyly, a na co nestačil, měl kamarády. Zájmů moc neměl. Byl rád, když věci byly na svém místě. Vjemy nevyhledával, existoval, byl. Dnem, kdy objevil Facebook, Adam ožil. Zjevil se mu svět, do něhož mohl nepozorovaně vstoupit. Jedna věc ho fascinovala. Doposud ho skoro nikdo neposlouchal, byl to on, kdo musel poslouchat. I stalo se, že odteď mohl mluvit i on, říkat, co si myslí, a v anonymitě nesčetného množství identit klouzat sítí jako tajný agent Jejího Veličenstva, Mr. Adam 007.

Hledání obětního beránka

Eva měla zájmů habaděj. Zajímala ji sociální medicína, vzdělávala se, měla ráda tanec, přátele, zahradu, poezii a sport. K němu vedla i malého Jana, jenž se jim narodil pár let po svatbě. Jan byl pokřtěn, sdílel Evinu víru a spolu s ní to, co ji charakterizovalo nejvíc – laskavost, něha, dobrota, smysl pro spravedlnost, radost ze života, smích. Nevím, zda by Adam s Evou v tom zvláštním druhu katolického manželství, jak je chápáno v zemích za železnou oponou, dožili do konce svých dnů. Myslím si, že by se oba spíš vydali svou cestou. Celé to rozhodlo jedno jediné ráno. Adam vstal – a začal nenávidět. Byla to zrovna doba prezidentských voleb, kdy se z přítmí vynořil člověk, do krajnosti proměněný, který daleko víc než kdy jindy nešetřil urážkami druhých a – sám neznaboh – se začal vymezovat vůči všem kulturám, v nichž lidé věřili, vypadali a žili trochu jinak. Adam pookřál a začal se shánět po maskáčích. Byla to vojna, která z něj přece udělala chlapa. Utíkal na stráž a v tom útěku už nenáviděl. Jeho zájem se, girardovsky řečeno, soustředil v jeho nejbližším a facebookovém okolí na hledání obětního beránka. Ten nesmí být ani moc silný, ani moc slabý. Oběť musí být vybrána tak, aby nevzbuzovala soucit, ale hnus a opovržení. Adam o mimézi a b(B)eránkovi nevěděl nic. To mu ale nebránilo nenávidět tak, že by o něm René Girard mohl napsat další knihu. Adam to vzal od podlahy. Začal nenávidět všechny. Když jel autem, nenáviděl cyklisty a chodce. Když jel na kole, nenáviděl řidiče. Začarovaný kruh nenávisti mu vyhovoval. Nemusel se každé ráno upamatovávat, proč nenávidí. Nenáviděl. To mu stačilo.

Pravdu má ten, kdo víc křičí

Vědom si zlatého pravidla, u nás zakořeněného možná víc než kde jinde, že pravdu má ten, kdo víc křičí, začal své nově nabyté znalosti prosazovat verbální silou. Ať Eva řekla cokoliv a podpořila to objektivní pravdou, Adam řval a při tom řvaní nenáviděl. Ba co víc, rozpomenul se na své křesťanství, na němž vyrostla jeho Evropa a které je třeba bránit i se zbraní v ruce před přívaly těch, kdo utíkají před válkou, kdo mluví jinou řečí, vyznávají jiného boha, jinak se oblékají, jinak smýšlí, jsou „teplouši“. Ty nenáviděl ze všech nejvíc. To, co podle něj „teplouši“ dělají a co je podle něj odporné, uměl při své jazykové nevýraznosti popisovat jako dramatik. Munice nenávisti měl Adam dost. Sociální sítě a nové společenství stejně věřících mu dávalo sílu vytrvat v první linii nenávisti od rána do noci a přitom neusnout. Neuměl se přetvařovat. Nenáviděl bez přestávky. Nenáviděl rád.

Pro jistotu nenávidět všechny

Začal u Evy s její vírou. Všechno bylo špatně. Její víra postavená na lásce, soucitu a ohledech k druhým neměla podle Adama s pravou vírou nic společného. Býti katolíkem se mu a jeho novým kamarádům vyčerpávalo v tom, jaký a jak silný vztah má katolík k potratům, eutanázii, antikoncepci, sexualitě, k „teploušům“, k předmanželskému sexu, pahýlům křesťanských mouder vytržených z prachbídných překladů Otců, k válce, ke „spravedlivému“ násilí, k demokracii, k protestantům, k Západu a k trestu smrti. Eva zpočátku vzdorovala a chtěla diskutovat, ale Adamův misionářský zápal, který mu tak často přivodil dočasné ochraptění, jí bral vítr z plachet. Adamovi se nenávist stala osou života. Obětními beránky se v chronologické řadě stali Romové, lidé bez domova, lidé všelijak závislí, hendikepovaní, vzdělanci, nezaměstnaní, úspěšní, jeho vlastní sousedé, lidé s jinými politickými názory, všichni lidé jiné víry než té „správné“, Arabové, muslimové, krásné ženy (v Adamově pojetí ty, které svádějí muže), lidé z kulturních a civilizovaných zemí, Američané (války, chemtrails, UFO, banky, 11. září) a nakonec i sama Eva s pomalu dospívajícím Janem, studujícím jeden z humanitních oborů. Zatímco Jan se rozhodl, že bude pomáhat potřebným a těm, kteří jsou jiní, Adam se zabarikádoval v přesvědčení, že nenávist je vlastně příkladné plnění Božího slova a že nenávidět, ať člověka nebo jeho hřích (hrál si s těmi slovy jako žonglér s míčky), znamená milovat člověka tak jaksepatří. Nemeškal. Pořídil si zbraň a nenáviděl dál. Voják Adam v zákopech nenávisti.

Ekumenický rozměr nenávisti

Adamovi nebylo pomoci, a ani Evě ne. Pomalu zjišťovala, že část lidí z kostela se podobá spíš Adamovi a je v určitých věcech ještě extrémnější. Adam byl na koni. Vždycky mohl ukázat na těch pár mužů, kteří v českém politickém a církevním prostoru sdíleli jeho apokalyptické představy a bez špetky uzardění varovali celé národy před zhoubou přicházející tu ze Západu, tu z Východu. Objevil, pozdě, ale přece, nový rozměr „ekumenismu“. Nemohl-li ještě nedávno přijít na jméno protestantům a nazýval-li je výhradně veterinárním slovníkem a pojmy z anatomie, zahořel nyní láskou k těm, kteří nenáviděli právě tak jako on. Třebaže se občas někde zapomněl a Eva to velkoryse přešla, začal mluvit o tradiční rodině, v níž by on, král Adam I., všemu velel. Přepočítal se. Eva, jíž bylo doporučováno, ať to vydrží, neboť to slíbila, už kráčela po druhém břehu. Když domů přišel v tričku Ortelu, když ji nutil volit fašisty a když padla první facka, neboť Eva začala ve své praxi pomáhat obětem domácího násilí, bylo jasné, že Adam půjde zkoušet štěstí o dům dál. Na radu těch, kteří by jí bezpochyby mohli pomoci, se odmítla handrkovat u církevního soudu, aby se, jak to chodí, její manželství anulovalo pro nějakou kdysi zapomenutou překážku. Adam se dostal k horizontu své nenávisti. Začal snít, jak kdesi slyšel, o ostnatých drátech a koncentrácích a jeho misijní činnost šla tak daleko, že nakonec zůstal skoro sám. Tu a tam se mu podařilo nenávidět ve dvou, v pěti, v osmi lidech, ale nenávist vyčerpává a Bůh si ty, kteří po tom alespoň trochu touží, zase přitáhne zpět. Den, kdy začal nenávidět, se stal dnem jeho konce. Nemodlil se, neprosil, neklečel na kolenou. Tak jako tisíce lidí v minulosti vyhlížel konec světa. Chlapi v práci, které celou šichtu přesvědčoval o svaté válce proti imigrantům, ho přestali brát na pivo. Chvíli zaváhal, leč brzy zjistil, že doma s pivem a internetem může nenávidět sám a ještě líp. Příbuzní, zvláště ti Eviny, které torpédoval komickými fake news z dílny imbecilů, ho začali míjet obloukem. Utvrdilo ho to, že je na správné cestě. Vstával s vědomím poslední bitvy. Uléhal a divil se, že ještě nepřišla. Ožil s Istanbulskou smlouvou. Kde je teď, po šesti letech nenávisti, není snadné uhodnout. A kde je Eva? Ulevilo se jí, je šťastná, žije život, který má smysl.

A nastane den lásky

Kdybych takové příběhy neslyšel od mnoha lidí, nenapadlo by mě, že lze v 21. století nenávidět ty, kteří jsou v šíři toho slova jiní. Adamů, chovajících se k Evám jako k druhořadým stvořením, jsem potkal v životě povícero. Bylo mi líto Ev. Bylo mi líto, že se Ježíš stal rukojmím na půdě církve, kterou jsem si kdysi zamiloval. Přichází-li na oltáři Pán, aby nás občerstvil svou milostí a láskou, netuším, proč některá církevní společenství vypadají spíš jako nikdy nekončící requiem a proč, říkám to otevřeně, v mé církvi vůbec někdo nenávidí? Jak se stane, že zprvu hodný člověk začne nenávidět a nemá sílu přestat? Co se to stalo Adamovi? Ať nastane den, kdy lidé začnou milovat a lásku přijímat. Ten den bude jistě zvláštní. Amen.


Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články

Nenalezeny žádné záznamy.

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Byl čin Jana Palacha sebeoběť, nebo sebevražda?
Sebeoběť
67%
 
Sebevražda
29%
 
Nevím
4%
 
(Počet hlasů celkem: 194)