Píšeme nezávisle a otevřeně, jen díky vám.Podpořit Christnet

Konverze má přinést terapii duše, ne přejmenování problémů

Jak je to se vztahem náboženství a štěstí?

Teologie a duchovní texty / Jan Jandourek / 5. února 2019
Konverze má přinést terapii duše, ne přejmenování problémů

Rembrandt van Rijn - Návrat marnotratného syna (výřez)
Autor: repro Wikipedia.org

Je náboženství radostná záležitost, splynutí s Bytím, nebo drama, které nás upozorňuje na propasti lidské existence, na naši pomíjivost a zánik?

Jak víme z vlastní zkušenosti, cokoli přijímáme, přjímáme podle své povahy a ta je nám většinou dána při zrození a pak dlouho formována po celou životní dráhu.

O různých typech náboženské zkušenosti psal už před více než stoletím William James (1842 – 1910) ve své slavné knizeThe Varieties of Religious Experience - A Study in Human Nature, která vyšla již v roce 1902.

Jeden z druhů náboženské zkušenosti nazývá náboženstvím zdravé mysli. (Je opakem náboženství duše nemocné, jak ještě uvidíme.)

Otázka, jak štěstí získat, jak si ho udržet a jak ho případně obnovit, je podle něj ve skutečnosti pro většinu lidí vždycky tajným motivem všeho, co dělají, všeho, co jsou ochotni podstoupit. Hedonistická škola v etice odvozuje morální život zcela ze zkušeností štěstí a neštěstí, které jsou dány různými druhy chování. A v náboženském životě – ještě více než v morálním – se zdá, že štěstí a neštěstí jsou jako osy, kolem kterých se zájem člověka otáčí.

James připomíná, že nemusíme zacházet tak daleko a tvrdit, že jakékoliv trvalé nadšení je již samo o sobě náboženstvím (ani není třeba nazývat smích církevním úkonem). Musíme si ale přiznat, že jakýkoli trvalý požitek může přivést k životu takový druh náboženství, které spočívá ve vděčném obdivu k daru tak šťastné existence.

Při tomto vztahu mezi náboženstvím a štěstím není žádným překvapením, že lidé přijímají štěstí, které náboženské vyznání poskytuje, jako důkaz jeho pravdivosti. Pokud může víra učinit člověka šťastným, tak ji pak téměř nevyhnutelně přijme.

Teď jde ovšem o to, že pro mnoho osob je štěstí něčím vrozeným a nezrušitelným. "Kosmické emoce" takových lidí na sebe nevyhnutelně berou podobu nadšení a prožitek svobody. „Nemluvím jen o těch, kteří jsou animálně šťastní. Mám na mysli ty, kteří, když se setkají s neštěstím nebo je na ně vloženo, odmítají to cítit jako něco, co by bylo špatné. Takové lidi najdeme v každém věku, vášnivě se vrhající na svůj smysl pro dobrotu života, navzdory těžkým podmínkám svého vlastního stavu a navzdory zlověstným teologiím, do nichž se snad narodili. Od samého začátku je jejich náboženství spojeno s božským.“

Příkladem takových lidí jsou podle Jamese třeba svatý František z Assisi a jeho blízcí učedníci. Nejsou však jenom mezi světci, ale k takovému „společenství duchů“, ve kterém samozřejmě najdeme různé odlišnosti, patřil třeba Jean Jacques Rousseau v počátečních letech své tvorby, také encyklopedista Denis Diderot, B. de Saint Pierre (francouzský spisovatel, cestovatel a přírodovědec , + 1814) a mnoho z vůdců antikřesťanského hnutí v 18. století. Ti patřili k tomuto optimistickému typu.

Katolíkům možná zalichotí, že podle Jamese „najdou v římské církvi tyto postavy příhodnější půdu, ve které mohou růst, než v protestantismu, jehož způsob prožívání byl ovlivněn myšlenkami rozhodně pesimistického typu“. Nicméně i v protestantismu byly dost hojné, píše, „zvláště ve svém nedávném‚ liberálním vývoji, unitarianismu a latitudinarianismu“ (název pro přístup, který nedává tak přísný důraz na shodu s doktrínou, církevní strukturou nebo liturgií, a zdůrazňuje více rozum, morálku a jednotu).

Konverze má přinést terapii duše, ne přejmenování problémů

Publicista a starokatolický duchovní Jan Jandourek
Autor: Archiv autora

Systematická kultivace zdravého myšlení jako náboženského postoje je proto v souladu s důležitými sklony lidské přirozenosti a není to nic absurdního. Ve skutečnosti takovou kultivaci děláme všichni, a to více či méně, ač by nám to naše vyznávané teologie měly ve své důslednosti zakazovat.

Pak jsou tu ale lidé, kteří to tak růžově nevidí. Ti pak zlo nepokládají za vztah člověka k vnějším věcem, ale je to pro ně něco radikálnějšího a obecnějšího. Zlo je špatnost nebo nepravost zakořeněná v základní podstatě člověka. Zlo není cosi, co by bylo ovlivněno prostředím nebo nějakými povrchními hnutími v našem „vnitřním já“, co by se dalo léčit a co vyžaduje nějaký nadpřirozený prostředek.

Podle Jamese se (obecně vzato) „latinské rasy“ více opíraly o ten první způsob, jak se dívat na zlo. To je tvořeno zločiny a hříchy v množném čísle a dá se jednotlivě odstraňovat.

„Germánské rasy“uvažovaly o hříchu spíše v singuláru s velkým počátečním písmenem. Je to něco nevratně zakořeněného v přirozené subjektivitě a nemůžeme to odstranit nějakými povrchními dílčími operacemi.

Pojem rasa už dnes není považován za něco, co by mělo empirickou oporu ve skutečnosti, protože lidstvo tvoří kontinuum, ale snad je i tak zřejmé, co měl autor na mysli. Jde nám tady o převládající model uvažování a prožívání v určité populaci.

I tady jsou to „ideální formy“ a najdeme tu výjimky. Přesto se „severský tón“ v náboženství prý kloní spíše k intimnějšímu a pesimistickému přesvědčení. Tady lze uvést několik citátů.
"Neřeknu nic," píše Goethe v roce 1824, "proti směřování své existence. Ale v podstatě to nebylo nic jiného než bolest a břemeno, a mohu potvrdit, že za celých pětasedmdesát let jsem neměl ani čtyři týdny skutečného pocitu blaha. Je to jen trvalé válení skály, kamene, který je nutno stále zvedat.“ 

Martin Luther může být svým způsobem považován za úspěšného muže. Když ale zestárl, tak hodnotil svůj život, jako by to byl absolutní neúspěch.

"Jsem naprosto unavený ze života. Modlím se, ať Pán přijde okamžitě a odnese mne odtud. Nechť přijde především se svým posledním soudem: Nastavím mu hrdlo, hrom udeří a já spočinu.“

Robert Louis Stevenson píše, "selhání je určeno osudem."

Dalo by se říci: jedna víra a tak různé prožívání. Pokud jde o temnoty, které člověk prožívá, když si uvědomí své postavení, nicotnost a osud, se nedají rozptýlit tak, že někoho vyzveme, ať se jde trochu proběhnout na čerstvý vzduch. Jsou příliš hluboko zakořeněné, než aby se daly léčit tak snadno. Odkazy na život věčný nepomáhají, protože trpícího napadne, že to je právě smůla, protože může být zavržen, takže by bylo lepší, kdyby duše lidská nebyla nesmrtelná.

V tomto rozpoložení, ve kterém se člověk nachází často v období dospívání, může dojít ke konverzi, protože normální jedinec hledá z tísně cestu ven. Konverze ovšem může dopadnout všelijak. Může to být „znovuzrození“ k jiné podobě víry, stejně tak může dojít k odvržení náboženské víry, protože ta se stává tyranem. Vražda na tyranu není zločinem, a to můžeme říci i v přeneseném smyslu.

Vyšli jsme od toho, že člověk hledá štěstí a nakonec půjde tam, kde mu ho nabídnou. Odmítnout monstrózní vize světa je legitimní, protože není dobrý důvod, proč by s nimi měl někdo žít. Takovými utiskovateli mohou být vize ateistické i náboženské a osvobodit se lze přijetím víry i jejím odmítnutím.

Tohle říkám nehodnotícím způsobem a nezabývám se pro tuto chvíli (v příští větě) tím, jaký obraz světa je ten pravý. Tady je dobré pracovně zvolit odstup a uvědomit si, že sám sebe může člověk udržet pohromadě a zabránit zkáze vlastní duše nějakou aktuálně nutnou konverzí, když třeba opustí inkviziční křesťanství a stane se ateistickým humanistou, stejně jako když dá sbohem stalinismu a odejde do kláštera.

Zpět k hodnocení. Když říkám „aktuálně nutná konverze“, jde o jakousi první pomoc. To ovšem ještě není léčba, to je záchrana ve chvíli nouze. U toho se ale na cestě nemůžeme zastavit. Když se nám pod nohama potopila loď, je dobrý skoro každý ostrov, ke kterému doplaveme. Dokonce i takový, na kterém přebývá dvanáct hladových tygrů (nebo teokratický režim, proti kterému bojují marxistické guerilly v momentální koalici s kanibaly) a není tam chvíli klid.

Záhy po momentální záchraně ale budeme muset problém tygrů a spol. na ostrově ve vlastním zájmu řešit. Po prvním aktu sebezáchovy musíme v procesu záchrany pokračovat. Po vstupu do církve (nebo Volné myšlenky) jsme se něčeho z minulosti zbavili, ale stejně se musíme ptát, zda to už je ono, co jsme skutečně chtěli. Pokud jsme měli úzkosti, vyřešilo se něco?

Když uděláme přeskok do křesťanské praxe, měli bychom se nejspíš ptát, zda těm, kdo přicházejí, nabízíme terapeutické prostředí – v tom širším slova smyslu. Běsy máme vyhnat, ne je přejmenovat. Fanatik zůstane fanatikem, jedinec trápený úzkostmi je bude mít dál. Tak to být nemusí. Apoštol Pavel přestal po obrácení pronásledovat křesťany a dopadlo to dobře, nezačal pronásledovat nikoho jiného.

Pracovat s lidmi, kteří jsou „pozitivně naladěni“, je příjemné, protože nedělají problémy, pokud druhé příliš neotravují svou nesnesitelně dobrou náladou. Temné povahy to mají horší. Po první konverzi možná potřebují ještě jednu. Zápasit se stavem duše po „římském způsobu“ a odškrtávat negativní položky jako vyřešené jednu po druhé by bylo snadné. Co když má ale někdo „severské rozpoložení“ a sám o sobě si přijde tak proniknutý tmou, že by se to dalo vyřešit jen tak, že by bylo třeba škrtnout jeho celého? Martin Luther s tímto pocitem možná zápasil celý život. (Svatý František měl zase problém, že jeho nadšení se nedalo dost dobře institucionalizovat.)

Náboženství není to samé jako terapie a terapie se nemá stát náboženstvím. Víra má ale terapeutické rysy, a když je budeme zanedbávat, stane se víra pastí, místem ritualismu a posilování problémů, které si jen přejmenujeme.

Ježíšova znamení ostatně výrazně spočívala v uzdravování lidí i vztahů mezi nimi. Je užitečné si to připomínat.

Autor je sociolog, publicista a starokatolický kněz.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?